Emilia Galotti

19.02.2024

Překvapilo mě, když jsem se nedávno dozvěděl, že text právě téhle hry položil von Goethe na stůl čerstvě zastřeleného mladého Werthera. Dílo, o jehož existenci jsem celý svůj život neměl ponětí se mi tak znovu připomnělo jen pár dní poté, co jsem ho dočetl. Hm, dobře, nejsem nijak ezotericky založený, a tedy bez nějakého dalšího hloubání přijmu fakt, že se to zkrátka takhle seběhlo. Že náhoda je prostě jen náhoda.
Zajímavější pro mě bylo uvažovat nad tím, proč zrovna tahle hra? Co tím Goethe chtěl říct? Co tím Werther podle Goetheho chtěl říct? Upřímně řečeno, nedokážu uspokojivě odpovědět ani na jednu otázku, stav ponížení a pokoření nevěsty Emilie a jejího otce se mi nezdá být adekvátní paralelou Wertherova osudu. Nebo se snad chtěl Werther/Goethe ztotožnit se zabitým hrabětem Appianim a cítil se být násilně odstraněn od ženy, na kterou měl podle svého soudu právo?

Naštěstí Lessingův text dobře obstojí i sám o sobě, nejen jako rekvizita ve známějším literárním díle. Obstojí jako hra, která může mít, a také má, politický rozměr. Jasně. Ale já to stejně primárně četl jako univerzální příběh o boji za lidskou důstojnost tváří v tvář převaze moci, které není možné se ubránit.
Postavy působily živě, jejich strach, hněv i zděšení byly vykresleny věrohodně a jejich interakce se jevily uvěřitelně. Srovnání se Shakespearovými dramaty se mi nezdá být nijak přemrštěná, i tady docházejí všechny konflikty na samou hranu, a i zde se nedočkáme útěchy z laciného šťastného konce.
Tohle vše jsem ocenil a přijal s vděčností za vydatný zážitek. A bonusovou literární radostí pro mě byla postava odvržené hraběnky Orsini, jejíž kombinace smyslu pro čest a smyslu pro realitu byla úchvacující. Její mix hněvu, smutku, cynismu a humoru byl chutnou třešničkou na tomhle dobře upečeném nadčasovém divadelním dortu.

„Znáte mě? Jsem Orsina; podvedená, opuštěná Orsina. - Opuštěná kvůli vaší dceři. - Ale co za to může vaše dcera? - Brzy bude i ona opuštěná. - A pak další! - A další! - Ha! - Jak božská představa! Kdybychom se jednou my všechny – celá armáda nás opuštěných - proměnily v bakchantky a ve fúrie a kdybychom ho dostaly mezi sebe a roztrhaly ho, rozsápaly, vyrvaly mu vnitřnosti z těla, abychom našly srdce, které ten zrádce slíbil každé z nás, a žádné ho nedal! Ha! To by byl tanec! To by byl takový tanec!“

19.02.2024

(SPOILER) On ji chce za každou cenu získat a jde přes mrtvolu jejího snoubence, ona trvá na své cti a požádá svého otce o pomoc. Smutný příběh.

23.05.2020

Audioverze, příběh o touze lásky a cudné ctnosti i za cenu života.
Citace :" Moje srdce se musí stát obětí mocenského zájmu."
"Nesnažte se mi vlichotit mocí, která je mi na nic. "
Drama citů a mravopočestnosti.

17.09.2019

Pěkné a silné drama. Rozměry i kvalitou se může porovnávat s antikou i se Shakespearem. S odkazy na dílo jsem se mnohokrát setkal u německých autorů, nebo obráceně, pokud budete znát Emílii Galotti, může lépe chápat i mnoho dalších děl. Doporučuji.

25.12.2018

Od Lessinga jsem četla Mínu z Barnhelmu a myslím, že byla daleko lepší. I tahle hra se mi ale moc líbila. Navíc bylo skvělé si jí konečně celou přečíst, protože na ní odkazoval Goethe v Utrpení mladého Werthera.

09.12.2016

Tomu říkám SILNÁ divadelní hra :-D Jak ve smyslu celkové tragédie, tak ve smyslu, že je to opravdu síla. Což je vlastně de facto totéž. Čte se výborně, děj plyne jak po másle. Ke hře jsem se dostala díky zmínce v Utrpení mladého Werthera :-)

06.01.2016

Tragedie, jenž ještě získává na síle, když si čtenář uvědomí jak aktuální stále je, neboť postavy o nichž pojednává stále žijí mezi námi a mnohdy se střetávají v neméně hrozivých zápasech a neméně dramatických situacích. Lessing dokázal výborně vystupňovat atmosféru ve stěžejních okamžicích díla do takové výše, až čtenáře ohromuje. I jazyk díla je mi velmi blízkým, proto musím hodnotit velmi pozitivně a přidat doporučení. Gotthold Ephraim Lessing jakožto filosof a osvícenec je neméně fascinujícím dramatikem.

A. G.

21.01.2012

Myslím, že v Emilii je nakonec nejzajímavější postavou princův tajemník Marinelli. Alespoň tedy pro čtenáře dnešního, který se příliš nevyžívá v rozměklém sentimentu Lessingovy doby. A proč tedy Marinelli? Protože je to geniálně vystižený model bezpáteřního architekta moci, tedy hajzla, který není vidět, protože se schovává za oficiální politiky, ale ve skutečnosti drží v ruce všechny nitky a manipuluje kým se mu zrovna zlíbí. A to ne pro svůj prospěch, ale pro čirou radost z ovládání druhých. K zblití. O to víc, když si čloěk uvědomí, kolik takových manažírků sedává ve stínu našich politiků dnešních...

Nízké hodnocení proto, že jazyk hry byl nesnesitelný - přerývaný, nesouvislý, plný vzdechů. Mělo to asi odrazit tu emocionalitu příběhu, ale vyznělo to jako planý a hlavně rušivý efekt. Ale možná to bylo dané jen překladem. Když jsem viděl Emilii ve Slováckém divadle (skvělá inscenace), byla co se týče jazyka v pořádku.