Endymionův vzestup
Dan Simmons
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/467527/bmid_endymionuv-vzestup-ce2-467527.jpg
4
72
72
Kantos Hyperionu / Hyperion série
< 4. díl
Opět zavítáme do spletité budoucnosti, jež se zrodila z chaosu po zániku lidské Hegemonie, budoucnosti ovládané katolickou církví a umělými inteligencemi Technojádra. Znovu nás pohltí propletené příběhy Raula Endymiona a Aeney, mladé ženy zrozené ze spojení lidské matky – Browne Lamie – a reinkarnace Johna Keatse v těle kybrida. Aenea je ve vesmíru něčím novým, bodem, v němž se stýkají odlišné formy existence. Byla pověřena mimořádně obtížným úkolem – přesměrovat vývoj lidského druhu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Argo
Originální název:
The Rise of Endymion, 1997
více info...
Přidat komentář
Tak jako u všech knih jsou pasáže které mě bavily a pasáže které mě nebavily... Závěr knihy mě bavil, čajový dýchánek u vyvrženců už tolik ne.. První třetina R. Endymionova pobytu na planetě tien shan byl v podstatě popis pohoří, řek, jezírek, měst.. což bylo pro mě utrpení...
Na spoustu nezodpovězených otázek odpověd nakonec ani nedostanete... R. Nemes furt dostává na prdel.... Knihu i tak doporučuji pořád je to velmi kvalitní kniha.....
Na mě asi až příliš filosofické zakončení série, přesto ale vynikající kniha.
Mám-li hodnotit všechny 4 knihy najednou, jedná se o skvělou sérii. Z mého skromného pohledu je to jedno z mála sci-fi, které má skutečnou uměleckou hodnotu - rozumějte, je to opravdová literatura. Styl psaní je na velmi vysoké úrovni a jednotlivé postavy jsou velmi realistické, zápletky nadmíru zdařené a celý vesmír sám o sobě zajímavý a autor velmi umně postupně odhaluje jeho tajemství.
V tomto jednoznačně nejslabším (byť nejtlustějším :-) závěrečném dílu Simmonsovy tetralogie nám nejspíš autor chtěl názorně ukázat, jak vypadá "Prázdno, které spojuje". Občas v komentářích u některých knih (např. u současné produkce M. Žambocha) zmiňuji, že by jim prospělo zhutnění vynecháním nadměrného balastu, avšak v případě Endymionova vzestupu bohužel platí, že kde nic není, ani Reader´s Digest nebere.
Společná recenze pro Endymion a Endymionův vzestup, neboť jsem je četl za sebou a knihy mi splynuly v jednu. Stejně jako u předchůdce Hyperion / Pád Hyperionu nezbývá než obdivovat fantazii Dana Simmonse, ve které stvořil tolik barvitých světů. Je to příběh dramatického putování po mnoha planetách se skvěle vykreslenými postavami i prostředími, v nichž se hrdinové kladní i záporní pohybují. Hvězdička dolů je proto, že mi to ke konci přišlo přeci jen uměle natahované a samotný závěr už trochu přitažený za vlasy, rozhodně ale nelituji času s oběma knihami stráveného.
Neskutečně užvaněný závěr příběhu. Endymionu by bodlo trochu prostříhat. Stačilo by pouze vyškrtnout Raoulův příběh. Knížka by se smrskla na slabou polovinu a stala by se mnohem dynamičtější a záživnější a nejnesympatičtější postavy prostou zároveň. Snad jen nový překlad potěšil. Hudba koulí je sice pryč, ovšem dojem z finále ságy je stejný jako při čtení první verze.
Niečo tak inteligentné, pútavé a nadčasové som ešte nečítal. Úžasné. Dôstojné zakončenie tetralógie. Pán Simmons je skutočný vizionár
Na začátek musím říct, jak mě první Endymion bavil, tak u druhého jsem částečně nudil. Je to hlavně tím, že kniha/příběh byl natahovaný. Relativně zábavné pasáže střídali nudnější. Ano dozvíme se zde několik informací jak vlastně fungují brány, hawkingův pohon. To jsou relativně zábavné části, ale dosti filozoficky podané. Celkově ta mytologie Jádra a sním související se mi líbila.
"Nejnudnější" část považuji planetu ala Himaláje, kde furt lítali či šplhali.
Musím každopádně pochválit solidně propracovaný svět, který nám Simmons vytvořil. Rád bych se do něj vrátil.
Knihu hodnotím 70%.
Nu, asi takhle... Dan Simmons bezpochyby patří k jednomu z mých nejoblíbenějších autorů. Bohužel Endymionův vzestup trpí dvěma neduhy - autorovou užvaněností a zabedněností hlavního hrdiny. Jako sorry kámo, ale to, s kým má Aenea dítě, bylo jasný tak nejpozději po druhý zmínce o něm. Tvoje bolestínství a žárlivost ti na sexappealu taky moc nepřidalo.
Chvílema mi přišlo, že autor už prostě nevěděl jak dál a chtěl tuhle ságu jen dopsat a dát jí závěr. Což jsem ráda, že udělal, ale... přehršel postav a zbytečných popisů, v podstatě ochočený Štír a až naivní vysvětlení Prázdna, jež spojuje je mix, po kterém si můžu říct jediné: Zvol jinak. Tedy - jestli si někdy budu dávat rereading téhle epické ságy, asi zůstanu jen u Hyperionu.
No... měl jsem asi zůstat jen u obou Hyperionů... Nějvětší průser Endymiona je Raul Endymion sám. Je to nejméně zajímavá postava knihy, bohužel i nejméně sympatická... což je s ohledem na fakt, že je jí věnováno nejvíce prostoru a jedná se o vypravěče, dost tristní. Na jednu stranu je hrozně inteligentní... na druhou strašně natvrdlý, což je samozřejmě berlička k tomu, aby jemu resp. čtenáři pořád někdo něco vysvětloval. Raul taky pořád jen někam chodí, skáče,klouže se, pluje... většinou na místa, která děj téměř vůbec neposouvají a jsou naprosto zbytečná. V Hyperionu putování poutníků bylo zajímavé, protože bylo prokládáno jejich příběhy, který byl každý jiný, a každý skvělý... plus samotná pouť nezabrala tolik prostoru. Tady jako by cesta byla cíl. Také se mělo od začátku předchozí knihy jednat o hrdinu, který má ochraňovat Aeneu... mno, průser je, že Raula pořád něco bolí, každou chvíli je zraněnej, když už se pustí do nějaké akce, většinou všichni ostatní musí zachraňovat jeho. V první knize to šlo vydržet, říkal jsem si... "okej, tak asi nějakej vývoj postavy"... ale ejhle, ono to pokračovalo celou dobu i v té druhé... celou dobu. Jediný moment, kdy teda konečně přijde jeho pět minut slávy, je v momentě, kdy se pustí do pěstního souboje s nejnabušenějším robotem, který zatápěl i samotnému Štírovi... no a ejhle, místo toho, aby Raul skončil rozmetanje na atomy, zničehonic zasáhnou nějaké mocné bytosti z Prázdna, které spojuje... a onen nabušený robot se nemůže fázově posouvat... nicméně pořád je to robot, hrozně rychlej a silnej smrtící robot... v pěstním souboji... s člověkem. No, jen jsem kroutil hlavou. Tohle měl být jeho vrchol? A zase skončil polomrtvej a zachraňovat a dávat ho dohromady museli všichni ostatní. No a pak Štír... strašlivá mýtická bytost obestřená zlověstnou aurou, kdy mi vstávaly chlupy na zátylku, jen když se o ní v Hyperionech někdo zmínil, tady funguje jako jakási Deus Ex Machina... když už jsou všichni v koncích, vždycky se objeví, přemůže padouchy a všechny zachrání... v prvním Endymionu to ještě nějaký smysl dávalo... v druhém se z toho stal kýč. Tři hvězdy spíš jen z respektu k autorovi a předchozím knihám, které jsou naprosto geniální... Hyperion a Pád Hyperionu by si měl přečíst každý fanoušek scifi... ale tohle? To bylo zbytečný.
Zpočátku jsem se nemohla do knihy začíst, spousta stran bylo věnováno Paxové církvi a popisu jejího fungování, chvilkami jsem se ztrácela, který kardinál je který :-) (což považuji za svoji roztržitost) a ztratilo to pro mě i tu výpravnost Endymionu. Byla jsem už asi ve třech čtvrtinách knihy a pořád jsem si připadala čtenářsky Simmonsovsky neuspokojená a říkala jsem si, že menší počet stran by to spravil. Ale...asi jako vždycky, když si v půlce řeknu, že to nebude nic moc, konec překvapí. Mě tedy překvapil hodně. Vlastně celé čtení jsem si lámala hlavu, proč kniha dostala název Endymionův vzestup. To jsem pochopila až v závěru, možná v posledních třech kapitolách. Celkově byl tento díl psaný tak, že mě nutil víc přemýšlet, proč to tak autor napsal a jak to myslel. Sdělené duševní pohnutky dokonale dokreslily chování jednotlivých postav a jejich zasazení do celého dlouhého příběhu. Prolínání časových linií podle mě vyprávění ještě umocnilo a myslím, že samotný závěr nechává ještě i trochu prostoru k vlastnímu domyšlení. Není nikdy lehké psát pokračování a udržet přitom vysoce nastavenou laťku, ale myslím, že panu Simmonsovi se to přesto dost povedlo.
Ach, tyhle velké ságy...mají pro mě neodolatelnou přitažlivost. Představují adrenalin jako pro horolezce zdolávání 14 osmitisícovek. Miluju je a zároveň se u nich často mentálně morduju. Po jejich dokončení se cítím jako největší knihomolský king, ale zároveň bych si pak nejraději tak na měsíc zalezla do postele a četla obrázkové skopičiny duhových poníků.
První tři díly byly skvostné, 5hvězdičkové, poslední díl bylo právě to výše zmíněné mordování. Aeneino učení mi není blízké, není pro mě zcela pochopitelné a většina toho, co říkala/učila, šla úplně mimo mě. Její postavu jsem si více oblíbila jako malou holku a Raulovu chráněnku než jako "mesiášku" a Raulovu milenku.
Ano, celý Kantos byla rozhodně jedna z nejlepších sérií, jaké jsem kdy v životě četla. Ne, nebudu ho číst znovu (možná Hyperion).
Po obrovských očekáváních, která jsem měl po přečtení Hyperionů (a která zlehka polechtal předchozí Endymion) jsem nyní po zásluze zklamán.
Očekával jsem, že Endymion předestře situaci tak, aby na ní mohl Vzestup stavět v podobném duchu, jako je tomu u Hyperionů - tj. především vygradovaný děj a velkolepá odhalení. To však nenastalo ani v jednom aspektu.
Příběhové tempo je úplně stejné jako u Endymionu, tedy velmi rozvláčné. Aenea, Raul a A. Bettik stále cestují z místa na místo. Na téměř každém z těchto míst nám jsou představeny spousty postav a popsána spousta míst, které nemají na příběh žádný vliv. Do popředí se dostává romance Raula a Aeney... a jako chápu, že zamilovaným připadá každý dotek, pohled, polibek, cit a každý sex jako to naprosto nejdůležitější, ale z hlediska nezainteresované osoby je to prostě triviální. Jo, mají se rádi, jo, spí spolu. Můžeme dál?
Co se týče příběhových odhalení: je mi jasné, že zkratka SF říká, že čtu FI, nikoli literaturu faktu, ale i přesto bych k tomu rád i nějaké SCI. Předchozí díly se tohoto držely, ale zde se dostáváme do vod něčeho, čemu nelze říkat jinak než vesmírná magie, a co pro mě zcela rozbíjí uvěřitelnost knihy.
Říkám to nerad, ale tuhle knihu jsem vyloženě protrpěl a těšil jsem se, až už to budu mít za sebou. Jsem rád, že jsem Kantos dokončil, ale vracet se budu jen k Hyperionům.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Terror |
| 1996 | Hyperion |
| 2012 | Temné léto |
| 2010 | Hladové hry |
| 2010 | Kantos Hyperionu |
Tak mám kompletní Kantos Hyperionu za sebou a přestože nehodnotím poslední díl pěti hvězdami, tak nezklamal a výsledný dojem ze série je někde na pomezí "dobrý" a "skvělý".
Po Endymionu js se těšil na další akcí nabitou knihu s honičkami vesmírem ve skvělém tempu a navíc s filozofickým přesahem. Bohužel jsem dostal jen část řečeného. Filozofický přesah tu je, akce už tolik ne. Celkově bylo podle mě tempo příběhu největším kamenem úrazu této knihy. Hodně se to vleče, hodně se opakuje, hodně se vysvětluje. Je tu spousta postav, které jsou představeny na různých planetách a ve výsledku mají zcela zanedbatelnou roli. Osobně mi ani moc nesedl ještě větší příklon k soft stránce sci-fi. Tady už šlo zcela jasně o určitý druh vesmírné magie.
I přes všechna negativa se najde i mnoho věcí, které mě na knize bavily. Užíval jsem si prohnilost katolické církve. Kdykoliv se objevil Štír, stálo to za to a biosféra byla také úžasná. I zakončení příběhu hodnotím spíše pozitivně. Líbilo by se mi trochu temnější a trochu překvapivější. Přeci jen to, co Raula trápilo snad od poloviny knihy bylo průhledné jak sklo.
Jak Hyperion, tak Endymion se mi líbily víc, ale tohle bylo pořád lepší, než Pád Hyperionu. Myslím, že 4* tady padnou jak ulité. V budoucnu se nebudu bránit přečíst sérii znovu, považuji ji za top sci-fi záležitost i když bezchybná samozřejmě není.