Energia

30.03.2023

"Energie" je dávno zapomenutý román dávno zapomenté éry, ke kterému je vhodné říci několik slov pro kontext.

Především, jeho rozsah (v českém vydání má skoro 800 tiskových stran) i zámysl již odpovídá novým kánonům nastupující "stalinské" éry, která formovala poptávku po literatuře nového typu. Vkus čtenářů přešel od krátkých čtrt, povídek a novel často značně experimentující se stylem a formou (připomínám Serafimovičův "Proud" či slavnou Baabelovu "Rudou jízdu") k mnohem klasičtěji staveným, rozsáhlým eposům, kde by byla popsáno "nové (tj. sovětské) Rusko" a zejména ideální typy nového (tj. socialistického) člověka. Společenská poptávka po podobě literárních děl se ve 30. letech vskutku zásadně změnila a koneckonců, jednoznačně o tom svědčí obrovský úspěch některých zcela vzorových děl ve stylu, pro který se zaužíval výraz "socialistický realismus". Je přitom opravdu zkratkovité tuto změnu přičítat pouze politické zakázce shora.

Velice pregnatně tento posun v estetických kriteriích vyjádřil např. G.V. Adamovič ve své recenzi («ЭНЕРГИЯ» (НОВЫЙ РОМАН Ф. ГЛАДКОВА) in Литературные заметки. Книга 2 ("Последние новости": 1932-1933. Dostupné online, pokud by si chtěl někdo přečíst dobovou literární kritiku).
A tak i Gladkov napsal epos, evolučně samozřejmě odvislý od prvotiny (román "Cement"). Je každopádně zajímavé, že to, co kdysi dobový literární kritik Gladkovovi vytkl, to jsem na románu hodnotil vysoko (a naopak): román je realistický, dokonce místy tíživý, je poctivý v podrobnostech a hlavně, "zobrazuje skutečnost takovou, jaká je" (Adamovičem toto vše výslovně vytknuto jako slabé místo díla).
A naopak, zamlouvalo se mi, že tam takřka (snad s jednou vyjimkou inženýrky Feiny) chybí jednoznačně kladné, jednorozměrně-heroické postavy. Na to je Gladkov prostě přílišný realista. I když třeba i usiluje o vytvoření takových typů, sociální skutečnost, hrubost prostředí, věrnost detailu mu vždy ten ideální typ "pokazí" realistickými prvky.

Román vlastně nemá žádného hlavního hrdinu (což neznačí, že tam nejsou výrazné individuality s výraznými charaktery), kdy všechny postavy postavy spojuje 1.topos: tedy staveniště gigantické přehrady (ve skutečnosti šlo o Dněprostroj, kde autor pobýval), 2. čas - tedy průběh stavby a 3. samozřejmě cíl - snaha dokončit stavbu podle plánu. Individuální osudy jsou určovány těmito objektivnímu okolnostmi - nikoli naopak.

Kompozičně je román vystavěn velmi důsledně kolem jádrové ideje, že to skutečně důležité je vyšší, společensky určený cíl, který je in statu nascendi (ve stavu zrodu), zatímco lidské charaktery jsou osvědčovány jen potud pokud kolektivnímu cíli slouží. V tomto případě to byla industrializace, která probíhala (za cenu nesmírného úsilí) naprosto nevídaným tempem (mezi lety 1928-1938 vzrostl podíl SSSR na světové průmyslové výrobě ze 2 na 12% a vybudoval největší strojírenský průmysl v Evropě) - s tím se změnila i společnost.

Pro estetické ocenění textu, je myslím zapotřebí akceptovat metaforu, kdy staveniště přehrady je obrazem staveniště, v níž se proměnila země. Nejde přitom jen o stavbu "nějaké" přehrady, (či dejme tomu továrny), ale je to předmětné vyjádření Budoucnosti, jíž se lze takříkajíc dotknout vlastníma rukama. Tedy jde o zpřítomněnou eschatologii, jak by řekl theolog :)

Nicméně, do takového zdánlivě neživého schématu Gladkov vkládá přeci jen mnohem více, než suchou tezi. Je bystrým a místy až nelítostným pozorovatelem, který neváhá uvádět i detaily ze sociální skutečnosti, které jsou (z našeho pohledu) velice drsné, popisuje otevřeně konflikty vnitřní i vnější.
Nicméně energii dává románu právě onen Cíl (s velkým písmenem), ono gigantické dílo, na kterém lidé pracují.

Už tu není ta (místy) opravdu surová, divoká, syrová otevřenost "Cementu", ale pořád jde o pozoruhodný text se svéráznou estetikou, která však předpokládá čtení podle jistých kánonů, podle specifického hermeneutického klíče. A ty je potřeba buď přijmout, nebo raději knihu neotevírat.
Jak jsem již někde psal - velmi důležitá pro celkovou hodnotu díla je podle mého mínění upřímnost. Aby spisovatel psal o tom, čemu věří. A o tom v případě Gladkova nepochybuji.