Enigmatické variace
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/437508/bmid_enigmaticke-variace-83X-437508.jpeg
4
77
77
Nový román Andrého Acimana, kterého New York Magazine označil za „nejpozoruhodnějšího nového autora beletrie 21. století“, mapuje milostný život hrdiny, který v dospělosti prožívá lásku se stejnou intenzitou a náruživostí jako v dospívání. Sleduje jeho chlapecké vzplanutí k truhláři z italské rybářské vesnice, posedlost mladíkem, jehož pozná na tenisovém kurtu v Central Parku, i vášnivé občasné schůzky s vdanou ženou. Ve své čtvrté knize autor opět zkoumá všechny tajemné projevy a aspekty lásky, aby popsal, jak se trápíme, toužíme a váháme. A klade si otázku, proč někdy necháváme odejít právě ty, po kterých prahneme nejvíc. Za zmínku stojí, že k názvu autora inspirovala skladba Edwarda Elgara, tvořená čtrnácti krátkými hudebními portréty skladatelových přátel... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , #booklabOriginální název:
Enigma Variations, 2017
více info...
Přidat komentář
Autor opět píše mistrným jazykem, ovládá dialogy, umí přiblížit prostředí. První části knihy vyznívají ještě vcelku zajímavě, ale později je to už jen natahování dalších epizod a občas i jen plácání pořád dokola. Už se neřeší poetičnost citů, ale důsledky vztahů. Pravda ovšem je, že tak to bývá i v reálu...
Knihy a styl autora mám vcelku rád. Jeho hrdinové mi přijdou sice trochu šablonovití, ale ve výsledku to je fajn. Za mě předchozí knihy jsou lepší.
Ze začátku jsem pociťovala nadšení, protože Acimanův styl psaní je skvělý. První půlka knihy skvělá, druhá už drhla. Paolovo plácání ve vztazích a chování některých postav překvapovalo, takhle to vypadá, že podvádění je v pořádku.
Nebylo to úplně nejhorší, ale po předchozích knihách Dej mi své jméno a Najdi mě!, které jsem četla se mi tohle asi líbilo nejmíň.
Jak jsem zpočátku byla z knihy nadšená, tak ji bohužel opouštím trochu rozpačitá. Nerada bych, aby to vyznělo tak, že kniha je to špatná, protože určitě není, ale faktem je, že k ní mám pár výhrad.
Co se mi hodně líbí, je ta autorova práce s jazykem. Po jazykové stránce je to neuvěřitelně krásné čtení. Volba slov a jejich spojování do celků se mi zdály jako krásné pohlazení po duši. Autorovo psaní je poetické a květnaté. Přitom ale v určitých pasážích dokáže být dost naturalistický. Tenhle kontrast se mi hrozně líbí a ráda si to čtu. Zároveň umí Aciman vytvořit takovou hrozně pěknou melancholickou atmosféru, smutnou a lehce bolestínskou, s níž dokážu v nějaké míře splynout. A to si také hrozně moc užívám, což zní asi trochu divně, ale prostě je to tak.
Jenže nyní se dostáváme k tomu "ale", kvůli němuž mé hodnocení zůstalo jaksi uprostřed cesty. Hlavní hrdina se utápí ve svých problémech. Rochní se v nich, jako by snad ani nehledal žádné řešení, jak z toho ven - spíš se nimrá ve svých trápeních a lítostivosti. Trochu sám sebe lituje, ale jako by se v tom vyžíval. Do určitého bodu mi ho vlastně bylo líto, soucítila jsem s ním a to jeho naladění duše a mysli jsem dokázala nějak do sebe nasávat. Zároveň chápu, že pro některé čtenáře to nemusí být skousnutelné a podobný typ hrdiny by někdo nemusel snést.
V druhé polovině knihy pro ne ovšem nastává určitý bod zlomu. Hrdina se ve svém životě dost plácá a já z něj měla dojem, že vlastně ani neví, co pořádně chce. A jak jsem s ním v první polovině knihy soucítila a bylo mi ho líto, v druhé polovině knihy to začínalo být pro mne jako čtenáře dost ubíjející. Jako by to nikam nevedlo a hrdina stále stagnoval, nikam se neposouval. Působí jako zaseklá gramofonová deska, kde život ustrnul na jednom místě a hrdina je ve svých představách zaseklý na jedné myšlence, že sám se sebou nijak nemůže pohnout.
Nevím, možná je chyba někde u mne, možná jsem jen něco nepochopila, něco mi uniklo. Každopádně - samotný autorův styl psaní překrásný, myšlenka různých podob lásky v životě jednoho člověka taky skvělá, ale dějově pro mne s blížícím se koncem trochu stagnující.
Po předchozích titulech Acimana - Dej mi své jméno a Najdi mě - jsem se na novou knihu těšil. Bohužel jsem byl dost zklamán, v tomto díle jsem měl dojem, že čtu útržky z deníku o zážitcích, které jsou zajímavé a mají vzpomínkovou hodnotu jen pro autora deníku. Ještě první část, vzpomínky na útlé mládí v provinčním městečku na ostrově v Itálii, byla jakž takž čtivá, ale potom se z četby úplně vytratil nádech romantiky, kterou Aciman okouzlil v prvních knihách.
Tady mi trvalo o něco déle, než jsem se dostala na autorovu vlnu.
Ale musím teda říct, že když už se člověk začte, vnímá každý řádek. Rozhodně nejde o povrchní čtení, musíte tam s těmi postavami být. Musíte si představit, jak sedíte v té observatoři a překládáte Farmu zvířat do klasické řečtiny, jak pomáháte za teplých letních dnů zrenovovat váš rodinný stolek nebo jak sedíte už poněkolikáté v jedné kavárně s osobou, která vás přivádí do rozpaků. Musíte to prostě cítit.
Věřím, že Aciman je velký srdcař, který svým knihám dává přidanou hodnotu v podobě kulturně obohacující složky, která jeho díla dělají tak výjimečná.
Miluju, jak André Aciman píše. Prostě miluju.
Chtěla bych umět mluvit a psát o pocitech tak jako on.
V hrdinech jeho knížek vidím často sama sebe. Společně s nimi vnímám, zamilovávám se, prožívám.
Vím, že tohle sedne málokomu, mě si ale autor získal.
Horší než Dej mi své jméno, které má samo dost odpůrců... Neřekla bych, že kniha je úplně špatná, ale žádná z postav mi moc k srdci nepřirostla a Acimanův jazyk se taky brzo okouká.
Tak. Moje třetí kniha od Acimana a první zklamání.
Enigmatické variace jsou rozděleny na pět částí (dalo by se říct novel) z nichž první tři byly fajn, ale další dvě mi dojem z četby úplně zkazily. Celá kniha je o láskách protagonisty Paola; mapuje jeho milostný život v průběhu let.
V části číslo 1 “První láska” se Paolo vrací do Itálie a vzpomíná na Nanniho, svou první lásku. Fakt dobrý start a slibný začátek, ta atmosféra je skvělá, vyústění rovněž.
V druhé části “Jarní únava” vypráví o vztahu s Maud, což je taková pohodová část, hezky se to četlo, ale nic ohromujícího.
Třetí část “Manfred” je o Paolově zamilovanosti do Manfreda, hot týpka, kterého potkává na tenise. Taky pěkná část.
No a čtvrtá část “Hvězdná láska” to celé zkazila. Paolo je v tuto chvíli ve vztahu s Manfredem, o kterém roky snil. Potká ale Chloe, do které byl zakoukaný na vysoké škole. První den se spolu vyspí a říkají si, jak se milují a druhý den se nenávidí a nedokáží se na ničem shodnout. Prostě jednorázová aféra. Pak se čtyři roky nevidí, znovu se potkají a stane se to samé. Tohle se zopakuje asi ještě jednou nebo dvakrát. Oba dva jsou potom asi od jejich druhého setkání ve vztahu (Paolo s Manfredem, Chloe má manžela a dítě). Když se ho Chloe ptá, jestli o jejich aférkách ví Manfred, Paolo odpoví něco ve stylu “Ne, ale kdybych mu to řekl, stejně by mu to nevadilo.”
Podvádění se tu bere jako něco, nad čím každý druhý jen mávne rukou a je mu to úplně jedno, i když to třeba tuší. Manfreda mi bylo fakt líto.
Pátá část “Abingdon square” pojednává o Paolově (možná lehce platonické) zamilovanosti do jedné mladé slečny spisovatelky, se kterou se párkrát sejde, ale nic z toho nevzejde. Nic moc, ale ok.
Nechápu úplně zbytečný zvrat na konci, kdy Paolo odejde ze schůzky s mladou spisovatelkou domů a následuje odhalení, že je ženatý s Claire, ženou, kterou jsme v knize potkali už dříve jako jeho známou.
Jinak styl psaní je opět skvostný, nechybí bohaté popisy; Enigmatické variace se krásně, plynule četly – to ale zcela nevynahrazuje hořkou pachuť, kterou jsem obrazně cítila po dočtení.
Kdyby Aciman pokračoval na vlně prvních třech částí, byla bych víceméně spokojená. Celý požitek zkazil především “Hvězdnou láskou”, to bylo docela utrpení číst.
Tuto knihu si musím přečíst znovu. Je to tak nabité pocity, myšlenkami, to se musí znovu a vychutnat! ...Odvaha vychází z toho, co chceme, proto vyhráváme. Skepse z ceny, kterou zaplatíme, proto selháváme..
Děj knihy je pro lidi s otevřenou myslí a názory na vztahy bez různých předsudků a přetvářek. Je zajímavé, jak smyšlený děj, postavy a prostředí nám dává důvod se zamyslet nad vlastními vztahy a životy. Neujíždí nám "vlak života?" Takové knihy mám rád, ty, které po přečtení ještě nějakou dobu nosíte v hlavě.
Přemýšlím nad tím, jak zní to hlavní téma, které ve svých Enigmatických variacích autor zpracovává. Je to život? Tedy ten esenciální s velkým Ž? Nebo láska v okamžiku, který - ač pomíjivý - dává smysl celému přebývání na zemi? Nebo to je hledání jistoty?
Aciamanův styl trochu provokuje, protože nikdo z nás takto nemluví a nemyslí. Navíc ta rozprostřenost v kulturních dějinách světa, kde jen tak mimochodem na večírku nějaká žena cituje Baudelaira. A pak je podivná ta sexuální otevřenost vůči mužům i ženám. Co tím chce sdělit? Nebo nás jen chytá za šos našeho emočního kabátu?
Už to, že se čtenář s autorem (ne knihou) hádá, že chvíli přemýšlí nad tím, zda nečte laciný román, aby vzápětí zjistil, že hledá na internetu, co že to napsala Edith Wharton, svědčí o tom, že Acimen je vlastně pozoruhodný spisovatel. A stále je to totéž - do Enigmatických variací vlastně zapadají i jeho předchozí dvě knihy. Stále jsou to introspekce, promýšlení každého slůvka, které se v dialogu pronese, změny nálad, erotické fantazie a konání, spalující vášeň, která je nutně pomíjivá. A pozoruhodné hlubinné vrty do zdánlivě okrajových oblastí světové kultury, kam v této knize patří i péče o historický nábytek.
V Enigmatických variacích je navíc pozoruhodná kompozice, která vypointuje ono poslední slůvko, jež nás donutí promýšlet jednotlivé epizody zase od začátku.
Zkrátka - pozoruhodné.
Naprosto mě pohltila "První láska". Za tu a nádherný Acimanův jazyk, který je vždy pohlazením na duši, i když píše o hrdinovi, který mi nepřirostl k srdci, dávám plný počet.
Kniha pro mě byla bohužel poněkud zklamáním. Možná jsem po přečtení knihy "Dej mi své jméno" měl přehnaná očekávání na autora. Jazyk knihy je krásný, o tom žádná, ovšem některé "příběhy" mě v knize nebavily a byly místy dost ukecané (hlavně Jarní únava a Hvězdná láska).
Možná jsem také velký idealista, a tak se mi nelíbilo chování hlavní postavy, kdy v jedné kapitole je doslova posedlý jedním mužem. Z autorova popisu mi to přijde jako velká láska, a když se na konci kapitoly konečně dají dohromady, tak to autor "zabije" tím, že v další kapitole hlavní postava Paolo začne Manfreda podvádět (a zase je z románku další osudová láska).
Také mám výhrady k přebalu knihy od Booktlabu, kdy na štítku stojí, že v této knize najdeme #nonbinary. Nebinarita se vtahuje k genderové identitě, ovšem něpřipadalo mi, že by se zrovna s tímto tématem hlavní hrdna vyrovnával (genderově se identifikoval jako muž). Na štítku by tak mělo stát například #bisexuality či #pansexuality. Tato témata v knize jsou na rozdíl od nebinarity. Já vím, že je to pro někoho možná maličkost, ale některé čtenáře může kniha navnadit na něco, co tam vůbec není....
Poslední poznámka abych jen nehanil, tak děkuji českým překladatelům, že dodrželi přesný překlad knihy a neispirovali se Slovenskem. "Variácie záhad" je pro mě dost otřesný překlad....
Kniha má poetický jazyk. Některé pasáže jsem si četl i nahlas. Autor mi předestřel víc otázek než odpovědí. I tak mě pobavil, rozezvučel ve mně různé pocity a na poslední stránce mě i docela překvapil. Hlavní hrdina je mi ale svým vnímáním světa poněkud nesympatický (uznávám, že to není autorova povinnost:)). Důležitější je pro něj mnohdy myšlenkový svět než realita života. Dokáže se pohroužit do okamžiku, myšlenek, nadšení, pobláznění (jen ve své hlavě), aby po dosažení cíle (přece jen se občas něco poštěstí uskutečnit) ztratil náhle vroucnost k cíli svého obdivu a hledal další možnosti, variace, kde by se mohl skrývat ten opravdový život.
Aciman je mistrem slova, o tom žádná. Ty dvě hvězdičky jsou za jazyk, který byl stejně tak úžasný jako u Dej mi své jméno. Stejně tak oceňuji práci překladatelky, skutečně bravurní a kvalitní překlad! Jenže ten zbytek... já nevím, jestli jsem byla ve špatném rozpoložení, ale nedokázala jsem si utvořit vztah ani k hlavnímu hrdinovi, natož k jeho láskám. Vadilo mi na něm v podstatě vše - byl ohromně sobecký, vůbec se neohlížel na ostatní a ve výsledku ani sám nevěděl, co chce. Jsem si vědoma toho, že nevěra byla obsažena už v Dej mi své jméno a Najdi mě, ale tohle na mě bylo opravdu velké sousto. A tím, že jsem ani neměla pár, který by mi přirostl k srdci (jako to bylo u Elia a Olivera), nedokázala jsem nikomu fandit. Ale ono to bylo vcelku jedno, jelikož jen co jste si k někomu utvořili vztah, tak to hlavní hrdina celé pohřbil tím, že začal dotyčného podvádět. Celá jeho osobnost mi byla tak moc proti srsti, že jsem měla problém knihu dočíst.
Abych to shrnula, jazyk a velké myšlenky byly na úrovni Dej mi své jméno, ale chování a přelétavost hlavního hrdiny mi nedovolily si to náležitě vychutnat. Bohužel.
Já si prostě nemohu pomoct, ale knihy tohoto autora jsou mou životní láskou. Aciman je mistr slova, tohle je prostě balada!
I zde jsem nebyla zklamaná, jednotlivé epizody byly vykreslené dokonale, obzvláště pak ta první byla velmi intenzivní. Co mi tady lehce chybělo, byl silný závěr - nějaký ten wow efekt, který jsem očekávala, že se dostaví, něco co uzamkne cyklus a dá tomu pointu, takže jsem byla lehce zklamaná - ale to mi rozhodně nezkazilo intenzivní prožitek. Musím nad tím ještě přemýšlet, protože tam bylo na konci něco - ale to mi nějak nezapadlo, takže si to budu muset přečíst ještě jednou a více se soustředit.
I když to nemám ráda, nikdy autora nespojuji s dílem, ale tady se mi prostě pořád krade do mysli, proč se některé motivy ve všech třech knihách, co jsem četla, opakuji - jak moc souvisí s jeho životem, a že chci slyšet ten jeho příběh.
Tohle je kniha, o které bych si chtěla s někým promluvit!
Štítky knihy
homosexualita partnerské vztahy americká literatura LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Popisy míst, atmosféra a nálada postav jsou zachyceny skvěle, ale ke konci už jsem se těšila, až budu mít knížku za sebou, hlavně poslední část mi přišla skoro zbytečná. Kdybych měla hodnotit jen první polovinu, dala bych 4/5.