Epepe
Ferenc Karinthy
Kdo je nebo co je Epepe? Na to kniha nedává okamžitou odpověď, a tak se čtenář zprvu ocitá ve stejné nejistotě jako hrdina příběhu lingvista Budai, když jeho letadlo omylem přistálo v jakémsi cizím velkoměstě, jehož jazyk i písmo mu byly naprosto neznámé. Co je to za město, kam Budaiho jeho neblahý osud zavál? Neví o něm nic, ani zda je na našem kontinentě nebo aspoň na naší planetě. Mluví se zde jazykem, který vzdělaný lingvista není s to rozluštit. Jak by se za takových okolností necítil osamělý v té kamenné džungli, kde se nemůže dorozumět, kde mu nikdo nedopřeje sluchu. V té trýzni osamocenosti se objevuje ona, Epepe, podle níž Budai ve svých představách pojmenovává i neznámou řeč, neznámé město.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1981 , Mladá frontaOriginální název:
Epepe, 1970
více info...
Přidat komentář
Přidávám druhý komentář. V pátek jsem se vrátil ze čtyřdenní návštěvy Budapešti. Nikdo a nic nedokáže vystihnout lépe mé pocity při pokusech o komunikaci s místními obyvateli než tato kniha, jejíž autorem je shodou okolností Maďar. Naštěstí jsem už dávno zjistil, že na cestách se dá docela dobře fungovat i bez mých skromných znalostí angličtiny, ruštiny a slovenštiny, tedy, pokud nemá cestovatel nutkavou potřebu neustále někomu v cizině něco vykládat. Po návratu jsem knihu nadšeně prolistoval, dobře se pobavil, zařadil ji zpět na čestné místo v knihovně a potvrdil mé stoprocentní hodnocení (počet hodnotících čtenářů se za rok a půl zvýšil z devíti na jedenáct).
…
Budai se obrátil přímo na strážníka. Snažil se mu vyložit svou situaci německy, anglicky, italsky i v řadě jiných jazyků…
Policajt souhlasně přikývl a namířil na něho ukazovák:
„Četenče glubglub? Guluglulub?“
Tak či nějak podobně to znělo. Pak vyndal z kapsy malou knížečku… Hovořil pomalu a dlouze, ukazoval rukou někam za sebe, některé výroky s kantorským důrazem opakoval, aby nedošlo k nedorozumění, třebaže Budai neměl ani ponětí o tom, co mu povídá… Konečně do něho policista opět dloubl ukazovákem, jako by se chtěl zeptat, je-li mu už všechno jasné:
„Turubu šetěkéťovovo?“
Budai jen sklesle pokrčil rameny…
P.S. Jinak je Budapešť příjemné a velkolepé město, plné turistických i kulturních perliček.
Nezapomenutelné. Dokonalá kafkovština a mám dojem, že také inspirace pro Nohavicův Babylón. Strašný černý sen každého cestovatele a pro autora - lingvistu to platí dvojnásob. Absolutní neschopnost dorozumět se.
Přečteno podruhé se stejným výsledkem: 100 % (9 hodnotících, průměr 87 %).
…
Dívčina odpověď nebyla jasná, napoprvé nejspíš ani nepochopila, co po ní žádá, smála se, zapálila si, krčila rameny a zašvitořila cosi na tento způsob:
„Tuulli ululmulu alaulp tleplé…“
To tedy zcela jistě nebylo žádné číslo. Budai se však nevzdal, vztyčil palec, ukázal na jedničku také na bankovce… odpověděla tentokrát stručněji, jediným jednoslabičným slovem:
„Düť!“
Nyní pokračoval Budai dvojkou, trojkou a tak postupně dále… Pro kontrolu se ještě rychle zeptal na jedničku, ale děvče tentokrát řeklo cosi zcela jiného:
„Šümülükada.“
Dostala jsem ji k Vánocům, když mi bylo asi patnáct. Dodnes si ji pamatuji, takže dobré hodnocení si zaslouží.
Dobře napsané, dobře se čte, příběh člověka ve velmi mimořádné situaci, co byste dělali vy?
Ukrytá perla! Skoro bych řekl: povinná četba pro každého překladatele.