Eseje
Michel de Montaigne
Montaignove eseje patria medzi to najlepšie, čo francúzska literatúra dala svetu. Aj napriek takmer piatim storočiam od čias, kedy vznikali, môžeme sledovať, že človek sa antropologicky zmenil len veľmi málo. Myšlienky a rozjímania o základných otázkach života a smrti, šťastia a lásky, kresťanstva a viery a ich prežívanie vo vnútri človeka sa takmer nezmenili. Montaigne je mysliteľ, ktorý sa vo svojich úvahách zaoberá predovšetkým sám sebou, poznaním človeka a ľudského údelu. Jeho najvýznamnejšie dielo Eseje malo obrovský vplyv nielen na jeho súčasníkov, ale svojím ideovým nábojom zásadným spôsobom pripravilo duchovné podhubie pre osvietenské myslenie v 18. storočí.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 1995 , Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov (VSSS)Originální název:
Les essais, 1580
více info...
Přidat komentář
Více než rok jsem strávil s touto knihou a velmi jsem si ji oblíbil. Ironie, jejíž hrot je často zaměřen vůči samotnému autorovi, je kouzelná. Myšlenky jsou inspirativní. Velmi podnětné je zamyšlení nad tím, jak žít, dále pojednání o vědění a vzdělávání. Jako křesťana mě zaujala charakteristika víry, která uráží Boha. A taky je pozoruhodné zamyšlení nad tím, jak nebezpečná je proměna politického uspořádání v zemi. Všechno je to současné a dodnes inspirující. O těžkostech s četbou nemá smysl mluvit, přičítám je na vrub sobě.
Starší a novější eseje mezi nimiž jsou názorové rozpory, jako je rozporuplný život. Pěkná je esej "Apologie.."
Souboj stoicismu a hedonismu
Budu zde za černou ovci, ale filozofie asi není nic pro mne. Spousta vaty, kterou jsem se musel prokousat, než jsem se dostal k nějakému tomu moudru. A jde o moudra, která jsem už četl mnohokrát jinde, jen jinými slovy. Přišlo mi, že na tohle nemám čas, ani chuť a knihu jsem odložil nedočtenou. Jistě se najdou lidé, kteří si ji vychutnají, já se k ní už ale vracet nebudu.
Montaigne bol pomalým a starostlivým čitateľom antických klasikov, predovšetkým Senecu a jeho Listov Luciliovi. Pri čítaní v cudzích textoch hľadal a nachádzal seba tak, že si vypisoval a podčiarkoval, čo ho zaujalo. Pridával komentáre, robil si poznámky na margu študovaných kníh. Postupne vlastné poznámky narastali a zredukovali cudzí text na minimum – zachoval sa len v podobe citátov: „Pri mojich citátoch si všimnite, či som si vybral tak, aby som svoje slová zvýraznil. Nechávam totiž hovoriť druhých, keď to sám neviem dobre povedať, či už zato, že môj jazyk je slabý, alebo že mám slabý rozum. Nerátam citáty, vážim si ich. A keby som sa chcel chváliť ich počtom, mal by som ich dvakrát viac…“
Spomínam si na knižku od Thomasa Lewisa - Myšlienky neskoro v noci. V tej knižke je kapitola s názvom - Prečo s Montaignem nie je nuda. Autor píše: "Navykol som si prehýbať horný roh každej stránky, na ktorej bolo napísané niečo pozoruhodné. Moja pamäť nie je najvýkonnejšia a takéto pomôcky si žiada. Dnes, po ôsmych rokoch, je zhrnutá asi polovica horných rohov stránok, takže kniha na stole situovaná vypadá dvakrát tak tlstá a môj záujem o Montaigneho je ešte väčší: čo je asi na tých neprehnutých stránkach, ktoré som čítal, čo by sa tam dalo ešte objaviť?"
Knihu doporučuji; pro mne by naprosto postačovala první kapitola, kde autor vzpomíná na svoji výchovu a dětství. Pak už mě to bavilo méně; některé kapitoly prakticky vůbec - zvláště náboženské úvahy.
Hodnotím-li celek díla, je to výborné - zde však český vydavatel (ERM) mírně přestřelil - z jednotlivých Esejů přeložil jen části, což jim nemůže neubrat na kvalitě... (zdá se mi ovšem, že jsem někde spatřil informaci o tom, že má brzy vyjít nezkrácený český překlad).
Štítky knihy
eseje křesťanství 16. století francouzská literatura filozofie výchovy filozofická antropologie filozofie a náboženství
Eseje
Pokrokový to muž! Lidské problémy jsou stále stejné, stále nás trápí věci podobné, dokonce i ten přístup k nim je podivně stejný... Akorát, že dnes je takových, kteří rozebírají lidské problémy, osobnost, bolístky a naděje, plno a více než plno... Tady tenhle pán byl jedním z mála, a ještě ve své době, a to ho pro mě dělá tak moc zajímavým... Unešena moudry z knihy, o pár se tu podělím, ať už jsou pána M., nebo antických mudrců...
Život, to je chtít i nechtít stále totéž.
Největší věc na světě je umět náležet sám sobě.
Lidi zkažené musíš bud napodobit nebo je nenávidět – obojí je nebezpečné.
Kdekoli duše uvázne, uvázne celá – trampoty rodiny jsou stejně dotěrné jako trampoty správy státu.
Schopnost těšit se z životních rozkoší je třeba hájit zuby nehty.
Světu se můžeš šlechetně propůjčit, abys splnil svou lidskou povinnost, darovat se mu však k použití a zneužití, nikdy !
Štěstí člověka záleží v tom, aby svůj život organizoval a vedl podle své přirozenosti, to ale vyžaduje, aby se poznal a přijmul, aby vyslovil souhlas se svou povahou, světly i stíny – nechť se sám sobě zalíbí, jedině to ho může zachránit, aby nepřijal pošetilou ideu uskutečnit v sobě dokonalost šitou na cizí míru.
Klobouček!