Eta, Eta, žlutí ptáci

30.03.2014

Velmi zvláštní kniha sestávající ze záznamu snu, rozepsané povídky podle jiného snu, a nakonec novely Malá víra, kde Orten v podstatě teskní za odchodem naivity mládí a přiznává jistou neschopnost přejít do světa dospělých. Hlavní postava (postavy) knihy nakonec vše řeší sebevraždou. Je zvláštní, že v knize se objeví i vize, představa, člověka, kterého porazila sanitka - v porovnání s tím, jak zemřel Orten. Jeho fascinace smrtí se knihou prolíná ale až od druhé poloviny. Je nutné se rovněž vyrovnat se střídáním poloh knihy - jde sice o fantaskní vyprávění, ale objeví se zde básně, úvahy, eseje, další záznamy snů, které by šlo vyjmout a prezentovat samostatně, a kniha by nijak neutrpěla, navíc se střídá ichforma a erformou a dokonce „oniformou“. Což je i určitým kamenem úrazu - pokud by zůstala kniha jen rozepsaným a dotvořeným záznamem snu jako fantaskní vyprávění, má sílu samo o sobě, a my se můžeme domýšlet, co žlutí ptáci za městem představují - třeba přicházející nacismus. Jenže vše je ve druhé části knihy vysvětleno velmi lapidárně, navíc se příběh přeleje v jakési krasosmutnění, tesknění a - proč to neříct? - i fňukání, Holky si našly jiné chlapce, přišly o panenství, a je to pro hlavní postavy velká tragédie. Neřeší ji nic, než smrt, nejlépe sebevražda. Jemné a křehké city, ano, pravda, kdo v mládí nebyl takto citově labilní? Proto těžko knihu posuzovat. Zaujme, mnohé nápady jsou zajímavé - např. přirovnání života k cestě od začátku ke konci ulice, kde ale začíná druhá ulice, a učení se krůčkům a radosti z nich. Avšak celkově je mladicky nekonzistentní a těžko říci, kdyby se Orten dožil vyššího věku, zda by ji sám zcela nepřepracoval. Navíc si myslím, že samotný záznam snu odkazuje hlouběji, než si sám autor uvědomil.