Etika

11.07.2022

Etika od Spinozy není pro žádný ořezávátka. Benedikt se tady pokouší vysvětlit nejenom podstatu Boha, ale i podstatu celého vesmíru a jak tohle poznání využít v běžném životě. Používá k tomu systém důkazů používaný v geometrii, který je velmi logický a taky velmi nečtivý.

Ale když se do toho člověk opravdu ponoří tak objeví zlato a je mi naprosto jasný proč ho například miloval i Einstein, který prohlásil, že jestli Bůh existuje, je to Spinozův Bůh. Za jedno přečtení jsem pobral asi jenom tak deset procent celého díla, hlavně to že Bůh je vlastně všechno. Dle Spinozy jsou totiž Bůh a příroda zaměnitelné termíny. Všechno co chápeme pod pojmem příroda nebo vesmír je Bůh, jsme to my, náš pes, planeta Pluto i případné zelené potvůrky v Alfa Centauri – vše je propojené a vše je Bůh. A protože jsme částí celku tak jsme tím vším ovlivněni a podstata šťastného života je poznání těch vlivů a jejich odpoutání od emocí – afektů. Ano i Spinoza se přiznává, že vychází ze stoiků.

No, ale neberte to co jsem tu napsal jako nějaký důkaz, prostě si přečtěte Spinozu, on vám to vysvětlí (nebo co o to alespoň pokusí).

Ještě chci pochválit doslov od Pavla Bartoška. Je perfektně napsaný a dá spoustu věcí do perspektivy.

06.02.2019

Asi by bylo nesmyslem tvrdit, že je Spinozova filosofie čtivá jako nějaký thriller. Že zaujme svým spádem apod. To ne. Spinoza vychází z Descarta, tudíž není divu, že jeho konstrukce působí dojmem matematických vzorců. Ale když se člověk prokouše tím nánosem železné logiky, objeví neskutečnou hodnotu tak ryzích myšlenek, že jsem z toho byl až vyjevený, jak jsou nadčasové - a tedy blízké i člověku 21. století.

06.01.2017

Než začnete číst, doporučuji si nejprve uvědomit z jaké doby pocházejí Spinozovy spisy, ... máme tu počátek novověku, období celkové a naprosto zásadní změny fungování vědy ve společnosti - věda už nemá jen pomáhat lidem přírodu chápat, ale také ji měnit, upravovat pro potřeby člověka. Nejlépe to možná vyjadřuje Francis Bacon výrokem „vědění je moc“.

A Spinoza je často pokládán za prvního moderního humanistu, osvícenství ho nasměřovalo k uvažování o subjektivitě posunuté od ideje Boha k ideji jednotlivé lidské bytosti, a tak i ke ztrátě absolutní víry v Boha, protože lidskou bytost Spinoza výslovně vložil do přírody.

Jinými slovy, jeho Etika je postojem směřujícím k objektivitě, která zahrnuje nejenom pouze zdánlivě mechanickou přírodu, ale taky vědomé a myslící lidské bytosti. Pozor Spinoza nezavrhl Boha, příroda = Bůh, ... On je podstatou, substancí, imanentní příčinou všeho, přírodu ale rozlišuje „stvořenou“ – tu, co známe a „tvořící“ – tu božskou. Podstatou všeho je "substance" (příroda, Bůh) … je to imanentní podstata ...je v sobě i skrze sebe ... není nic mimo Boha (přírody) a nelze mluvit o stvoření světa (vše je v Bohu … je skutečné) - příroda je taková, jaká je …. nemůže to být jinak, je taková nutně.

Zajímavé je také Spinozovo pojetí „nedokonalých myšlenek“, chápání zla jako neúplnost a neúplnosti vnímání ... Spinoza vyžaduje konečně živý lidský subjekt ... a cesta ke štěstí se stává cestou aktivního lidského snažení, cestou chápání.

Je víc způsobů, jak Spinoza promlouvá ke své době. Byl jedním z prvních, kdo ve svém Teologicko-politickém traktátu vyvinul myšlenku rovnosti všech lidských bytostí, kterou vyjádřil jako „rovné požehnání“ (jako filosofickou kategorii).

Spinoza mj. také předjímal Freuda ...chápal, že lidské bytosti mají iracionální stránku, kterou nazýval „vášně“ a že mnohé lidské motivy jsou podvědomé a že přivádět je k vědomí znamená přinést jim rozřešení (do značné míry jako u Freudova pojetí podvědomí).

Spinoza rozvíjí monistickou teorii, ... snaží se problém těla a duše vyřešit tím, že je převede na jednotný princip ... tělesnost a myšlení jsou pro něho projevem jediného základu - věčné, nekonečné a tedy božské substance, která existuje sama ze sebe a pojímá veškeré bytí, tedy přírodu i ducha. Tělesno a duchovno představují tedy dvě stránky jedné a téže, v sobě samé nepoznatelné skutečnosti.
Podle Spinozy jsou tedy duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance), která se v jednom ohledu jeví jako duchovní, v jiném ohledu jako hmotná (setkáváme se opět s hlavní Spinozovou tezí: „Bůh čili příroda“ ("Deus sive natura"). Bůh, resp. příroda, je totožný s nekonečnou, všeobsahující substancí, která má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě její vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Podle Spinozy lze také každou lidskou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek. Mezi myslí a tělem neprobíhá žádná interakce, jsou to pouze dva různé projevy téže podstaty.

Zajímavé ale těžké čtení...

29.11.2016

K 3.-5. KAPITOLE PRÁCE je priam psychologickou analýzou našich predstáv a emócií. Jeho rozbor afektov je aktuálny aj dnes, keď sotva reflektujeme to, aké emócie nechávame na seba pôsobiť.... Autor hovorí, že jeho "teorie je nám dále užitečná tím, že nás učí, jak se máme chovat k věcem, které přináší osud a které nejsou v naší moci, tj. k věcem, které nevyplývají z naší přirozenosti. Učí nás, jak máme s klidnou myslí očekávat a snášet dobrý i špatný úděl. Vždyť všechny věci vyplývají z věčného božského rozhodnutí s toutéž nutností, s jakou z esence trojúhelníka vyplývá, že součet jeho vnitřních úhlů se rovná 180°.“

Teraz som snáď trochu lepšie porozumel prečo ten radikálny determinizmus. Domnievam sa, že Spinozova Etika môže byť istým vnútorným vyrovnaním sa autora zo svojim neľahkým životným údelom. Súčasná psychológia by to snáď mohla interpretovať ako racionalizáciu, ako jeden zo spôsobov ako môžeme žiť s vlastnou nepríjemnou skúsenosťou. (S tým súvisí aj kľúčové východisko jeho Etiky – človek sa usiluje zotrvať vo svojom bytí – prirodzený pud sebazáchovy). Práve deterministická filosofia umožňovala Spinozovi, ako sám priznáva, nebrať príliš vážne nenávistné slová na jeho osobu. Znížiť vinu druhých, nazvať to výsledkom nejakého afektu, život nevedený rozumom....

Dejiny nám však ukázali, že tie najväčšie zločiny boli vykonávané systematicky, premyslene a chladnokrvne. Človek použil rozum pre zorganizovanie efektívneho vyhladzovania ľudí! Rozum sám nestačí. Človek je schopný odmietnuť zodpovedať za druhých a môže sa sám rozhodnúť konať zlo, bez toho, že by bol k tomu determinovaný vonkajšími či vnútornými príčinami, hoci si to autor nevedel, alebo nechcel predstaviť. Kto si však vedel predstaviť čoho sme schopní?

„Láska a nenávisť k veci, ktorú si predstavujeme ako slobodnú, musí byť väčšia než k nutnej veci. (...) Ľudia pociťujú k sebe navzájom väčšiu lásku a nenávisť než k iným veciam, pretože sa o sebe domnievajú, že sú slobodní.“(Etika,s.136-137)

Takýto štýl myslenia je dobrou prevenciou proti nášmu posudzovaniu druhých. Spinozovo dielo je veľmi podnetné pre disciplíny zaoberajúce sa ľudským správaním, zvlášť psychológiu. (Tá však dokazuje, že medzi telom a dušou nielenže prebieha interakcia, ale sú navzájom späté. Descartes a jeho pokračovatelia oddeľovali duševnú činnosť jedinca od tej telesnej, aby zdôraznili myslenie. Spinoza naznačil, že je to zložitejšie, no nevymanil sa z tejto predstavy). Avšak, na druhej strane nás takéto myslenie prílišným ospravedlňovaním trochu podceňuje. Človek je predsa schopný poučiť sa, stávať sa lepším a niesť zodpovednosť za seba i za druhých.

Spinozova Etika na mňa pôsobí ako filosofia racionalného zmierenia sa s tým(i), čo nemôžem(e) zmeniť... No nie je aj toto už ukážkou "slobodného aktu", nášho postoja? Takéto "zmierenie sa" však stále závisí len odo mňa samého. Iste, má závisieť primárne od môjho postoja. No nepotrebujeme si na skutočné zmierenie podať ruku? Vtedy snáď možno prekonať odpor voči židovstvu, jeho dobovým reprezentantom a morálke.

Myslenie Spinozu je mi veľmi vzdialené, no učí ma, že je možné lepšie porozumieť aj človeku, s ktorým často nesúhlasím a, že je dobré sa o to snažiť.

19.11.2016

K PRVÝM DVOM KAPITOLÁM PRÁCE: Spinoza bol prísny "racionalista", matematicky orientovaný mysliteľ, ktorý nadviazal na Descarta, no chcel prekonať rozdelenosť substancií jediným ontologickým systémom, ktorý postihne všetko, každú vedu i Boha. Zamestnaním to bol remeselník, ktorý prevzal dobový mechanistický výklad prírody. Ranonovoveké výklady sveta akoby počítali s možnosťou, že novými vedeckými metódami sa nám podarí všetko doposiaľ nepochopiteľné uchopiť, zaradiť, nejako ovládnuť. Poznanie je moc. Veda je tu skôr redukciou skúsenosti so svetom na jej vysvetľovanie cez vybraný pojmový systém. Predzvesť pozitivizmu, "viery" v "objektívnu" vedu, ktorá nereflektuje, že sama je aktivitou poznávajúceho subjektu.

Spinoza v Etike správne pripomína, že naše ľudské predstavy o Bohu nevyjadrujú skutočného Boha. Na druhej strane si aj autor vytvoril vlastné "dogmy" (teda tvrdenia) o Bohu, ktoré nazval axiómy (samozrejmé pravdy, ktoré nepotrebujú dôkaz) a v diele z nich poctivo, tzv. geometrickou metódou, rozvíja ďalšie tézy o bohu. No nie sú jeho logické tvrdenia skôr vlastnými predstavami artikulovanými vo filozoficko-matematickom jazyku? Tie nekorešpondujú s Bohom Otcom v židovsko-kresťanskej tradícii, kde je Boh stvoriteľom sveta a človeka, ktorému dáva zodpovednosť a slobodu a sám sa dáva poznať v Zjavení. Boh nemusel stvoriť svet, prírodu a človeka. Je od nich oddelený, nezávislý. U Spinozu toto oddelenie nie je, preto nenachádza miesto pre slobodnú vôľu. Jeho prístup ku skutočnosti je kauzálny.

Z východísk autorovi plynie úplný determinizmus. Existencia a činnosť každej veci je determinovaná bohom. Nemôže to byť v jeho systéme príčin a účinkov inak. Vyslovene hovorí, že neverí, že vôľa je schopnosť, pretože by to znamenalo, že presahuje hranice rozumu. A to by protirečilo jeho systému. Pre Spinozu je tak sloboda paradoxne uvedomenie si tejto nutnosti (sloboda je teda vedomie neslobody). Etika je spojená s ontológiou, myslenie s bytím, rozum s vôľou, poznanie s mocou. "Slobodným" človekom však zostáta ten, ktorý sa nenechá ovládať svojimi emóciami, ale len rozumom. Jeho šťastie spočíva v intelektuálnej láske k bohu. Tu však láska nie je darovaním sa a zodpovednosťou za druhého, ale radosťou z dokonalého poznania seba i boha.

Spinoza síce obhajoval slobodu myslenia a náboženstva, avšak jeho filozofia jednej substancie ako jedinej príčiny nepripúšťa rozmanitosť a ľudskú slobodu. Možno mu k tomu pomohli aj tí, ktorí ho vyštvali z verejného života a tak sa stal filozofom samoty. Filozofom totality, kde sa rozplýva každá jedinečná jednotlivá vec. Ak boh musí byť podľa logiky vo všetkom a všetko (i človek) v bohu, stratíme nakoniec i Boha i človeka...

Ešteže sa Boh i ľudia, s ktorými môžeme byť vo vzťahu, vymykajú axiómam a pravidlám „správneho“ myslenia, ktoré sme si stanovili po vzoru matematiky a ich konanie nie je kauzálnym pohybom objektov ako nám to predstavovalo staré fyzikalistické ponímanie vedy. Veda predsa nie je etika! Iých nemôžem mať celkom pod svojou kontrolou. A keď nás niečo učí filosofia, tak je to skôr to, že nám poznanie neprinesie istoty, práve preto, že je ľudské, teda nejednoznačné.

No možno, že ak sa nečíta toto dielo takto "doslovne", môže povedať omnoho viac.

01.05.2014

Pokud je kniha přítelem člověka, tak tato kniha je jedním z mých nejlepších přátel. Přečteno podruhé a mám z toho velkou radost. Je to kniha na první přečtení obtížná, na to druhé je velice objevná. Vždyť Spinozovi v ní nejde o nic jiného, než ukázat cestu ke štěstí. Mám Spinozu ráda.

30.06.2013

Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici.