Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón
Platón
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143801/euthyfron-obrana-sokrata-kriton-143801.jpg
5
142
142
Chronologicky navazující dialogy. V prvním jde Sókrates k soudu, ve druhém je souzen a ve třetím čeká v cele na vykonání rozsudku a odmítá útěk. Třetí vydání
Literatura naučná Filozofie Právo
Vydáno: 1994 , OikoymenhOriginální název:
Εὐθύφρων, Ἀπολογία Σωκράτους, Κρίτων
více info...
Přidat komentář
Ze Sokratovských dialogů se mi nejvíce líbila asi Obrana. Za přečtení stojí ale celé dílo.
U Platona mne vždy fascinovalo, že jde o filosofii, která se dá číst jako umělecké dílo, dokonce i s emotivním nábojem a přesahem (myslím přesahem přes logicko-pojmové vyjádření). Je to dáno tou dialogičností, která ze spisů dělá vlastně drama, navíc drama docela moderní (text nemusíte upravovat, stačí ho dát do úst hercům a bude to fungovat). No a přes Platona mne vlastně vždy napadne také myšlenka o tom, jak jsou ti staří Řekové vlastně nesmírně moderní a moudří.
Tři dialogy, které se odehrávají před Sókratovou smrtí.
V Euthyfrónovi řešíme, zda je správné žalovat svého otce za vraždu vraha. Svou metodou se tam Sókratés pokouší z Euthyfróna dostat, aby mu tedy vysvětlil, co je zbožné a správné – jelikož to přece musí vědět, když se vydal žalovat svého otce. Jak bývá v těchto dialozích běžné, Euthyfrón toho není schopen. Snaží se totiž říct, že cokoli je bohům milé, je zbožné. Avšak co si potom počít se situací, kdy máme více bohů, kteří spolu často nesouhlasí?
Druhý dialog řeší samotnou Obranu Sókrata, kde Platón podává svou představu filosofa, člověka, pro kterého je spravedlnost a dobro větší, než mínění a hlas většiny. Sókratova promluva tak slouží jako vyjádření myšlenek toho, jak náročné je ostatní nastavovat zrcadlo jejich vlastního nevědění a proč je nemožné, aby filosof vstupoval do politiky a veřejného dění.
... „To nemáš dobře, člověče, jestliže se domníváš, že muž, který jen trochu za něco stojí, má uvažovat o nebezpečenství života a smrti, a nemyslíš, že má hledět při svém jednání jedině na to, zdali jedná spravedlivě, či nespravedlivě a zdali si počíná jako muž dobrý, či zlý.“ ...
... "„Avšak o to je prosím: až dospějí moji synové, pomstěte se na nich, občané, tím, že je budete trápit týmiž věcmi, kterými jsem trápil já vás, bude-li se vám zdát, že se starají buď o peníze nebo o něco jiného spíše než o ctnost, a jestliže si budou o sobě myslit, že něco jsou, ač nebudou nic; kárejte je tak, jako jsem káral já vás, že se nestarají, oč je potřebí, a domnívají se, že něco jsou, ačkoli nestojí za nic. A budete-li to dělat, stane se od vás po právu i mně samému i mým synům. Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, leda bohu.“ ...
Třetí dialog se potom odehrává ve vězení, odkud se Kritón snaží Sókrata dostat. Ten s ním rozmlouvá a snaží se mu vysvětlit, že by přece bylo proti zákonům obce, kdyby utekl, a pokud celý svůj život zákony ctil a respektoval, nemůže teď najednou říct, že se mu nelíbí. I tváří v tvář smrti tak ukazuje, že se na nespravedlnost nemůže reagovat nespravedlností, na zlo zlem, nýbrž v každé situaci musí člověk jednat čestně a správně. Tento jeho postoj ho stál život. Věřil však, že kdyby se postavil zákonům své obce, která určovala celý jeho život, bylo by to mnohem horší, než se nechat nespravedlivě usmrtit.
Čte se to dobře, je to krásná literatura.
Euthyfrón je, myslím, jedním z nejznámějších Platónových dialogů. A z těch, co jsem posud přečetl je, myslím, nejzajímavější.
Stojíme tu před otázkou starou právě tak, jak je stará sama společnost. Vznikla patrně v okamžiku, kdy první z našich předků začali myslet a usadili se v první skupince. Co je správné a co nikoliv? Co je morální a co je nemorální? Aby bylo jasno, dialog se tváří mluvit o náboženství, co je zbožné a co nikoliv? Ale jeho aplikovatelnost je očividně širší a upřímně se časem stal základnou pro úvahy metaetické.
Ptáme se tedy, usoudíme-li v aplikované etice, že je něco podle normativní etiky správné, jak jsme vlastně poznali, že proces, jímž správnost usuzujeme, je správný? Či jinak, proč jsme… utilitaristé, deontologové, či cokoliv jiného? Hovoříme tu tedy o tom, zda je možné poznat morálku. Po mém soudu ne, v tomto ohledu jsem intersubjektivista až subjektivista, každopádně relativista. Ale ne každý by se mnou souhlasil. Zde, v Euthyfrónovi, vlastně vidíme střet mezi subjektivním a objektivním. Jsou bozi stavěni tak, aby poznali a milovali co je objektivně správné a vystupují tak vlastně jen jako poučení laici, nebo jsou věci správně na tom základě, že je bozi milují a my pak musíme zkrátka věřit bohům? Je tedy morálka cosi objektivně existujícího, nebo je to subjektivně určeno?
Tuto otázku, nakonec nerozřešenou, což dialog činí o to krásnějším, Platón staví mimořádně esteticky přitažlivě a dialog mne pro to mimořádně bavil.
Nu a my jsme si tuto otázku dodnes uspokojivě celospolečensky nevyřešili. I v právu se o ní stále přeme a hádáme a nadáváme si… Skoro jako Sókrates s Euthyfrónem. No fakt, možná to tam vidím špatně, ale zdá se mi, že je tento dialog opravdu plný sarkasmu výše takřka nevídané. Hlavně je krásné, jakou prdel má Sókrates ze svého oponenta, kterého vodí v kruzích. Opravdu krásná věc.
Obrana Sókratova je poněkud méně zajímavá. Rozumějte, soudní apologetiky bývají vždy působivé, i tato je. Dostáváme se tu ke slavnému Sókratovu nevědění (část tohoto textu jsem, mimochodem, měl u přijímaček na vysokou) a troše toho výsměchu nepříliš chytrému Melétovi. A hlavně, k neskutečně silnému zamyšlení nad posmrtným životem. Sókrates je se smrtí smířen, těší se za skutečnými soudci, polobohy, vznešenými a velkými, nepodobnými soudcům pozemským, velkým Rhadamentysem, Mínósem a Aikem. Těší se na shledání s Homérem a Hésiodem, se slovutným Orféem.
„Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, leda bohu.“
Je vůbec cosi hrdinského, na tom Sókratovi, že? Mimochodem, uvědomme si, že je to právě tento rozsudek, co rozhodlo (a pokud ne, je milé si to myslet) o osudu filosofie po tisíciletí. Platón, znechucen rozhodnutím soudu (mimochodem, zde Sókrates správně vzpomíná na fakt, že budou Athénští mudrcové opovrhování za to, že odsoudili, zcela zbytečně, k smrti moudrého Sókrata), odchází a uzavírá se do své Akadémie. Definitivně tak, jak říká Arendtová, odřízl filosofii od obyčejných lidí, probíranou Sókratem na Agorách a přesunul ji do „slonovinových věží“, „běžnému lidu“ vzdálil a znechutil. A k čemu nám ta filosofie vlastně je? Jedná se vlastně o strašlivý okamžik v dějinách. Ale abych se vrátil k mému původnímu prohlášení, esteticky je tento text (monolog) sice nádherný, filosoficky je však spíše (!) nezajímavý, pro mne, právníka, pak v zásadě prázdný. Ano, ano, uvědomuji si tu skutečnost, že se celá ta historie odehrává na soudě!
Sókratovy úvahy v Kritónovi se mi zdály až škodlivé. Já jsem právní pozitivista a iusnaturalismus vyloženě nemám rád. Platí však, dle mé úvahy, že zákon, ač je vždy zákonem a za „ne-zákon“ ho nelze prohlásit ledaže neprošel řádnou procedurou. To že je něco zákonem, tedy po právu, neznačí ještě, že je to správné, spravedlivé, dobré, že, z pohledu utilitaristy, to mi promiňte, za podmínek nesnesitelné nespravedlnosti nelze tento zákon porušit. (A ne, to není aplikace Radbruchovy formule, ta je hloupá, když, blížím se Benthamovu uvažování!) Tak zde Platón (respektive Sókrates, ale ty dva lze, myslím, v Platónových dialozích volně zaměnit). Jeho způsob úvahy, řeknu-li to poněkud pateticky, vedou k okamžiku, kdy vám začnou mizet sousedi židovského původu a vás to nebude mnoho trápit, neboť je to tak po právu. To je to co bylo na právním pozitivismu považováno za nejhorší – ale to přeci vůbec není pozitivismus, jak to může být pozitivismus, děláte-li ze zákona modlu spravedlnosti?
Jistě, Platónova rozmluva se Zákony je mimořádně zajímavá a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu mimořádné a fascinující. Nehodnotím, zda špatné, či dobré. Učiněné na špatné úvaze? Jistě ano. Což samo o době ještě neubírá nic na poutavosti dialogu samého.
A tak z této trojice za nejzajímavější považuji Ethyfróna, všechny tři však jsou velice zajímavé, krásné a poutavé. A ano, jednoho dne se určitě dokopu i k Faidónovi, teď už ale vážně musím dočíst toho Cicerona, co mám rozečteného.
Úchvatný příběh Sókrata; jeho vůle je pevná, odmítnutí dostat se z vězení působí velkolepě.
Obrana a Kriton - můj vstup k Platónovi. A nemohl jsem si vybrat lépe.
Tyhle a Faidón jsou možné číst "bez přípravy".
Co k tomu říct? Platónské dialogy jsou nádherné, obzvlášť pokud jsou doplněny o odborný výklad, který často odkryje nuance, kterých si při běžném čtení nevšimnete. Tahle trojice je sice trochu depresivní, ale přesto plná nádherných myšlenek, času, který jsem nad nimi strávila rozhodně nelituji.
Euthyfrón bych velmi zjednodušeně popsal jako rozpravu moudrého s moudřejším. Sókratés si zde po běžném úvodu, kde proběhne výměna informací o dění v osobním životě, "hraje" na zcela neznalého a začne pokládat otázky Euthyfrónovi, který je podle všeho mnohem znalejší ve věcech, o kterých se baví. Těmito svými otázkami však okatě naznačuje, co si vlastně sám myslí. Snaží se dopátrat pravé podstaty a zatímco Euthyfrón vystupuje sebevědomě ve svých odpovědích, Sókratés mu vždy ukáže, že je v jeho vysvětleních nějaká nekonzistence nebo neúplnost a v zásadě všechno relativizuje. Jediný problém, který vidím je, že Sókratés nezpochybňuje bohy samotné, jakoby jejich existence byla na rozdíl od ostatního samozřejmost. Pro mě dílo tak trochu koresponduje s tím jak běžně lidi vystupují a mají přehnanou jistotu ve své názory VS jak by asi měli přemýšlet, chtějí-li se dobrat opravdovému rozumu.
Komentář po přečtení dalších dialogů snad doplním. Přijde mi super, že jsou všechna tato díla zřejmě odrazem historie a ne pouze nějakou fantasií.
Souhlasím s "Kvothe", Platónovy dialogy jsou krásná filozofická díla, četla jsem je už několikrát a určitě ne naposledy :-).
Sókrates se podle žaloby provinil tím, „ … že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné" ... naplňuje tak úděl filozofa, ... strhává lidem "masky jejich domnělých moudrostí a ctností“ ... ukazuje povinnost starat se o duši: „nedělám nic jiného, než že obcházím mladé i staré a přemlouvám, aby se ani o těla, ani o peníze nestarali, nýbrž o duši, aby byla co nejlepší ... nevznikla z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze a dobré věci“, ... za svědka své moudrosti si Sókrates bere delfskou věštírnu – Pythia říká, že „nikdo není moudřejší“ .. a pak hledá, ... mezi politiky, básníky i řemeslníky ... někoho moudřejšího – nenachází :-) ...
„Nehájím se ve vlastním zájmu, ale proto, abyste se odsouzením neprohřešili na daru od boha, když usilujete o nespravedlivé usmrcení člověka, ... nezabývám se politikou, ... není možno aby vyvázl bez pohromy, kdo by se stavěl na odpor, aby se v obci nedělo mnoho věcí nespravedlivých a kdo vskutku bojuje za právo, ... ten musí nezbytně žít v soukromí a ne být veřejně činný, ... raději musím na straně zákona podstoupit nebezpečí než ze strachu se přidat k vám, když se usnášíte ve věcech nespravedlivých, ... není spravedlivé prositi soudce a prosbami dojít osvobození, spravedlivé je přesvědčit a poučit“
„ ... už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, ... leda bohu ...“
Začíná se pěkně zostra. Úvodem, který Vám má pomoci se připravit na nadcházející dialog Euthyfrón. Ten je ale ve výsledku napsán mnohem složitěji než dialog samotný - plně ho doceníte paradoxně až po přečtení. Euthyfrón je poté jenom slovíčkaření o zbožnosti, které ani nedojde k resumé. Na druhou stranu se podivujete nad schopnostmi Platóna/Sókrata. Nechá Vás totiž souhlasit s částmi mozaiky, ze kterých potom vznikne celek - názor se kterým nesouhlasíte, ale vzhledem k tomu, že jste schválili každou jednotlivou část celku, nemáte na výběr. Prohráli jste.
Obrana Sókrata je naproti tomu srozumitelnější. Největší slabinu vidím v tom, že se jedná o monolog. Chtěli bychom-li posoudit rétorické schopnosti Sókrata, soudili bychom na základě toho, jak dokáže argumentovat. I přesto ale velmi dobré, především úvaha o smrti stojí za to.
Třetí Kritón zakončuje předchozí monolog, ač se formou a obsahem spíše blíží k dialogu Euthyfrón. Názory, které se mi během čtení knihy zdáli velmi avantgardní, s poslední částí ztrácí na své nadčasovosti. Souhlasím s hlavní poselstvím Kritóna i s rozhodnutím Sókrata skonat. Nikoli však s těmi jednotlivými dílky mozaiky.
Moje hodnotenie sa vzťahuje len na dialóg Kritón, zvyšné dva som už ohodnotil inde.
Pět hvezdiček! A to jak za estetickou stránku, tak i za obsah. Rozhodně stojí za přečtení! Jeden z mých nejoblíbenějších dialogů. :)
KRITÓN - dialog, kdy Kriton navštěvuje Sokrata ve vězení a přináší mu špatné zprávy – tedy tu, že již zítra bude muset Sokrates umřít
- Sokrates mu již ale v tomto oponuje a říká, že to tak nebude, že měl sen, kdy za ním přišla krásná žena a říkala: „Ó Sokrate, do Fthie, hrudnaté země, již pozítří mohl bys připlout“ (44b)– což podle něj jasně znamenalo, že ho smrt čeká až pozítří....
Platónovi dialogy jsou krásná filosofická díla. Tento svazek je jedním ze základů Dialogů. Sókrates před soudem, při soudu a po něm - tedy při čekání na smrt. Lze chápat v mnoha rovinách. Co je to zbožnost? Základní tázaní po trvajícím jsoucnu, tedy po idejích, které zde ještě není přímo uchopeno a vysvětleno, přesto i zde lze najít odkazy na jedno z ústředních témat Platónovi filosofie, které poté rozebíra v jiných dialozích. Sympatická délka knihy :-))
Štítky knihy
filozofie smrt pravda soudní procesy chudoba, bída spravedlnost Sokrates řecká filozofie člověk a společnost
Autorovy další knížky
| 1993 |  Ústava |
| 1979 | Dialogy o kráse |
| 1993 | Faidón |
| 2008 | Timaios / Kritias |
| 1910 | Obrana Sokratova |
Původní doporučení bylo, abych si přečetla Obranu Sokratovu, myslím ale, že když jsem se pustila do předcházejícího Euthyfrona a následujícího Kritona, tak jsem rozhodne neprohloupila. Dialogy na sebe navazují a nutí nás k přemýšlení. Zpětně si říkám, že hlavní otázkou je pro mě asi to, zda může člověk vůbec soudit. Sokrates je určitě postava, která formovala náš současný pohled na svět. Hodnotově to je silně přímý a otevřený člověk, který se nebrání kritice, což jsou i v dnešním světě velmi ceněné vlastnosti. Myslím, že přečtením této knihy se můžeme jako společnost ledasčemu přiučit.