Faidón
Platón
Platónův dialog Faidón líčí poslední den Sokratova života. Filosof nejprve odešle domů manželku a děti a pak s přáteli probírá důkazy pro posmrtnou existenci duše a její nezávislost na těle. Čtvrté opravené vydání
Přidat komentář
Přečetl jsem, ale knize dávám pouze tři hvězdičky. Nezaujalo mě to. Špatně se to četlo a asi jsem od toho očekával něco jiného.
Sokrates v tomto dialogu logicky postupně dokazuje, že nesmrtelná duše skutečně existuje, že smrt není koncem života, ale po smrti skutečně existuje posmrtný život. Vše je podáno tak, že náš posmrtný život je fakt. Rozhodně to stojí za přečtení, i když mám pocit, že Platón si v tomto dialogu ukousl trochu velké sousto. Asi nejen dle mého názoru to není v souladu s tím, jak by měl člověk vnímat otázku posmrtného života a Boha. Zde bych se dovolal tvrzení papeže Benedikta XVI z jeho knihy Úvod do křesťanství, že ke skutečnému poznání Boha a posmrtného života je víra naprosto nutná. Víra je předstupeň poznání, víru nelze nahradit faktem. Cituji z uvedené knihy Úvod do křesťanství: Jestliže neuvěříte, neporozumíte. A v tom je rozpor Platónova dialogu Faidón, je zde snaha odsunout víru a nahradit ji faktem. Proto jednu hvězdu ubírám. Osobně mám raději ty Platónovy dialogy, které řeší trochu bližší a jakoby přízemnější záležitosti, např. Theateitos, kde se hledá a nalézá definice vědění.
Čili Faidón ano, ale chápat ho v kontextu doby, duchovně bychom měli v současnosti být již kousek dále.
Báječná kniha. Ty čtyři hvězdy jí přiděluji co kompromis mezi 3ovou filosofickou úvahou a 5ovým dějem. Stran té úvahy se dovídáme, že Sókratés přijímá věčný spánek proto, že se konečně dočká odloučení od těla, jež mu ztěžovalo cestu ku pravdě. Pak jakožto duše konečně dojde ryzí pravdy, proto tak klidně snáší smrt.
Protkánu však já vidím vadu v tomto uvažování; k čemu je člověku pravda, je-li mrtev? Cožpak nám nemá pravda pomoci žít ctně, spravedlivě, bez falší a lhaní? Zdá se mi hloupé hledat pravdu jen pro pravdu nebo filosofovat jen pro filosofování, vždyť cesta ku pravdě má být k lepšímu životu samotnému. Platón se tu však dotýká nejdůležitějších otázek našeho života, jimž se nelze vyhnout, a snaží se přes dialog najít odpovědi.
Děj samotný, především ten konec, hne všemi čtoucími. To s tím pláčem na konci mě pohnulo... k smíchu. :D
Kdyz Sokrates vypil jed, jeho pratele se rozbreceli.
Sokrates rika: Co to sakra delate? Vzdyt prave proto jsem poslal zeny pryc :D aby nedelaly takove zbytecne veci; umirat se ma v tichu slychal jsem. Nuze zachovejte klid a budte silni!
Vše do sebe zapadá... Víra archaických kultur, mýtus o věčném návratu, křesťanská eschatologie... Spojité nádoby. Není nutné umírat v pláči, jestliže si uvědomíme absurditu vlastní existence. Jistě, mnoho argumentů působí již přežile, ale prapodstata zůstává stejná.
Ech, to prostě... Myšlenka skvělá, ale zbytečně složité. Čtení si užijí lidé mající blízko k filosofii. Já trpěla. Teď se pokusím sepsat školní práci a tím budu mít od filosofie snad nějaký čas klid, doufám.
Faidón je skvělá četba k přiblížení posledních dnů Sokratových, ale i Platónova učení o duši, které z veškerého jeho myšlení vnímám jako nejpřevratnější a nejdůležitější. Celý dialog je pojat jako rozhovor Faidóna a Echekrata o posledních hodinách Sokratova života - to dává dialogu zajímavý styl a rámec, Faidón je v dialogu jako vypravěč rozhovorů Sokrata a jeho blízkých před vypitím jedu a napětí z retrospektivní Sokratovy debaty ještě zvyšují náhlé komentáře Echekratovy nad Faidónovým výkladem.
A co je duše podle Sokrata (tedy i Platóna)?
Je nesmrtelná - žije před lidským životem proto, že do života vchází se znalostí existence idejí a veškeré učení proto probíhá skrze rozpomínání na to, co už duše jednou znala (věcí o sobě), to, že duše žije ještě po smrti člověka vysvětluje Sokrates tak, že se stejně jako všechny věci stávají svým opakem, tak se i jeden lidský život stane smrtí (a smrt poté životem). Je zajímavé, jak v tomto Platón využívá kruhu znovuzrození - reinkarnace - metempsychosis - aby ukázal, že z člověka zlého se může v příštím životě stát třeba osel, ale jeho kruh má stejně jako ve východní filosofii východisko - když člověk žije život filosofa - nezávislého na podnětech těla - je z koloběhu reinkarnace "vykoupen". Nicméně pouze věci složené se mění ve svůj opak - ale věci jednoduché, nesložené, zároveň tak neviditelné, věci o sobě, ideje, se ve svůj opak nikdy nemění. Lichost o sobě se nikdy nestane sudostí o sobě. Tedy pokud k trojce přičteme jedničku, z lichého čísla se tak stane číslo sudé, ale lichost a sudost zůstanou nezměněny, stejně tak jako trojka zůstane stále pouze lichou. Stejně tak i duše, argumentuje Sokrates, se má k životu jako trojka k lichosti - kde je duše, tam je život, protože duše je nositelkou života a stejně jako trojka nikdy nemůže být sudou, tak i duše nemůže být smrtí, proto je nesmrtelná.
Je to hodně zkratkovité a v komentáři jsem nezmínil mnohé námitky a poznámky Sokratových přátel, které Sokrates vždy skromně přijme a podrobně rozpracuje a ukáže to, proč přesto je jeho myšlení pravdivé.
Zajímavý byl i popis Sokratovy představy světa - Země ve vesmíru, před kterým ale sám Sokrates předesílá, že jde spíše o mythos a že on sám neví, jak vypadá svět doopravdy.
Četbu jsem si užíval nejen kvůli myšlenkám, ale i kvůli prostředí a přiblížení starořecké kultury a Sokrata jako člověka, který umírá šťastně.
Úplný základ pro kohokoli, kdo se chce pustit do filozofie. Člověk může sám sebe postavit do role, kde argumentuje proti Sókratóvi. V zásadě s jeho závěry a důkazy nesouhlasím a myslím, že průměrný středoškolák by taktéž dokázal argumentovat proti (pokud by zrovna tedy nesouhlasil). Možná nejsnáze čitelný filozofický traktát.
Tak tohle byl vážně porod, nejvíce mě dostalo prohlášení ve smyslu "myslím, že to vysvětlil jednoduše a srozumitelně i pro posluchače mdlejšího rozumu", které následovalo za pasáží, kterou jsem četla asi padesátkrát a nemohla jsem ji pochopit... Řekla bych, že jako řadu jiných knih to nejlépe vystihuje popis; je to bolest, ale krásná bolest... Jsem ráda za doplňující přednášky k tomuto dialogu, jinak by mi toho uniklo daleko víc... Nicméně je vidět, že jsem to, stejně jako Sokratovi učedníci, tak úplně nepochopila, protože poslední dvě stránky jsem proslzela...
Srozumitelné i pro dnešního čtenáře, myšlenky potřeba zasadit do tehdejší kultury (obecně zastávané pravdy apod.)
Popis Sókratovy smrti mě úplně uchvátil. Naopak pasáže, kde Platón umožňuje nahlédnout do své vidiny světa, na mě byly příliš velké sci-fi.
Argumenty o nesmrtelnosti duše nejsou dostatečně přesvědčivé, ale vedou k hlubšímu zamyšlení. Dialog je čtivý a podněcuje řadu vlastních myšlenek. Je důležité si ho ovšem zasadit do doby, případně skvěle slouží k porovnání starověkého myšlení s tím novověkým.
S Platonovými úvahami lze tisíckát nesouhlasit, ale nezapřete jejich význam a vliv. Vždyť ne nadarmo se říká, že celá novodobá filosofie je jen komentářem k Platónovi.
Poznámka: V antikvariátech rozšířený překlad z roku 1920 je pro běžného čtenáře čitelný dost obtížně. Velmi doporučuji poohlédnout se po novějším vydání.
Skvělé dílo, přínosné od počátku knihy až po samý konec. Myslím si, že mít takové úvahy každý, že nemůže existovat žádná z hrůz pocházející z konání člověka.
Za prvé se dle mého názoru jedná o jedno z nejlepších děl tohoto filosofa a za duhé je asi nejlépe stravitelné pro člověka, který se s Platónem ještě nesetkal.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Ústava |
| 1979 | Dialogy o kráse |
| 1993 | Faidón |
| 2008 | Timaios / Kritias |
| 1910 | Obrana Sokratova |
Platónova kniha Faidón je jedním z jeho nejvýznamnějších děl a zabývá se tématy, jako je existence duše, nesmrtelnost a filozofická etika.
V knize se Sókratés připravuje na svou smrt a rozpráví se svými přáteli o duši a její nesmrtelnosti. Sókratés tvrdí, že filozofové by se neměli bát smrti, protože smrt představuje oddělení duše od těla a duše je nesmrtelná.
Platón v knize zdůrazňuje, že pro dosažení moudrosti a nesmrtelnosti duše je nutné oprostit se od smyslového světa a hledat pravdu v ideálních formách. Toto hledání pravdy v ideálních formách je podle Platóna jediným způsobem, jak se člověk může přiblížit k poznání pravého bytí.