Faidros o kráse
Platón
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/191452/bmid_faidros-7VA-191452.JPG
4
121
121
Poměrně čitelný dialog, zabývající se rétorikou z hlediska estetického. Sokrates se prochází s Faidrem, jdou podél říčky a usazují se ve stínu vzrostlého platanu, tam, kde votivní figurky ukazují místo zasvěcené nymfám. Faidros pronáší řeč, kterou získal od Lysia a která hlásá, že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu, než milujícímu. Argumenty jsou tam chatrné, řeč působí spíše jako nadsázka a cvičení toho, jak lze podpořit cokoliv, snést "důkazy", takže není divu, že Sokrates protestuje proti formální i obsahové stránce. Po chvíli dohadování pronáší Sokrates řeč svoji, podle jeho názoru lépe postavenou. Nejprve je prý třeba přesně znát, čeho se úvaha týká, a tak rozebírá, co je láska (žádost) že v nás jsou dva vládnoucí činitelé - žádost rozkoší a mínění rozumu, jenž směřuje k největšímu dobru. Dále pokračuje tím, jak milovník svého milovaného nesnese silnějšího a udržuje jej v izolaci, aby o něj nepřišel. Brání mu ve stycích prospěšných, zejména s filosofií. Tohle a další důkazy působí rozumně.... celý text
Přidat komentář
Mezi Platónivými spisy, kterými se postupně prokousávám, ve mně Faidros rezonoval mimořádným způsobem a to obzvláště pro tématiku krásna, které je vlastní všemu umění a paralelám, které nalézám mezi uměním řečnickým a vlastním povoláním. Doporučil bych všem, kdo skrze kreativní činnost působí na lidi a především umělcům.
Tolik bych si přál, abych na tuto žízeň po poznání hasící studnici narazil třeba už ve svých šestnácti letech. Přece i dnes z ní mám tolik co čerpat a nepochybuji, že se přijdu z Faidra znova napít.
Je to jeden ze známějších Platónových dialogů, je čtivý a celkem i stručný, takže se dá přečíst na pár posazení. Holt filosofie se tehdy ještě psala napůl metaforických, bájeslovným stylem, který napomáhal ke čtení, což v novověké filosofii je už spíše výjimkou. Kdo se chce Platónem zaobírat více do hloubky, neměl by tento dialog minout, kdo chce jenom nahlédnout do antické filosofie, je Faidros vynikající volbou, nejen je celkem srozumitelný, ale je též i o takových věcech, které dobře známe, nebo lépe zažíváme, prožíváme, zakoušíme, a to láska a krása.
Faidros je dialogem mezi Sokratem a Faidrem. Faidros nejdříve přednese Platónovi Lysiovu řeč o lásce. Lysios jako správný sofista nemůže nechat Platóna chladným, a tak ten pokusí vyvrátit Lysiovu řeč, která stojí na tezi, že je lepší vyhýbat se společnosti zamilovaného, a lépe je se obklopovat nezamilovanými (přáteli). Láskou oplývající osoba je nebezpečná a nevýhodná pro nás samé. Všimněme si typického sofistického důrazu na osobní růst a snahu o to, aby jejich daná řeč byla posluchači k užitku, k výhodě. (Připomíná mi to všechny ty dnešní rádoby rady jako investovat do kryptoměn apod.).
Sokrates (tedy Platón) prvně shrne znovu řeč Lysiovu, a poté se pustí do svého vymezení pojmu lásky. Ta láska, která jde od Boha nemůže být špatná. Je sice formou šílenství, ale šílenství božského, stejně jako šílenství věštecké (prorocké), básnické (múzické) a bohoslužebné. Láska je božím darem člověku. Jak ale pak vyvrátit dále řeč Lysiovu?
Dokázat toho, že i tento dar dá se zneužít. Lidská duše je jak vozataj se dvěma koňmi, jedním rozvážným a poslušným, směřujícím k nebesům, a druhý protivným, vzpouzejícím se a směřujícím k přízemnosti. Platón vykresluje různé duše a jejich putování do těla, a následné snahy o znovu rozpomínání na pravé podstaty (Platónovy ideje). (Zajímavé je, že Platón v této části mluví vlastně o cyklickém návratu duše do těla, tedy na zem, a jenom vynikající duše vracejí se natrvalo do nebes i dříve jak za 10 000 let).
Tělo je pro Platóna škeble, kde je duše vězněna, a při lásce, té božské, v druhém spatřuje něco více než jen smyslnost těla, a tu je ta láska ve své pozitivní podobě, božského zření na skutečnou podstatu života, zření za iluzivní stíny rádoby skutečnosti. Při patření na tuto krásu se duše opeřuje a vzlétá do věčných nadnebes (zde je dobré připomenout takové ty zmínky o tom, že když se člověk zamiluje, že má v břiše jakoby motýlky, tak představte si, že se vám srdce opeří, pak by to asi taky lechtalo, Platón mluví o tzv. pudu brkorodném).
A je to právě v této chvíli, kdy dokážeme jako vozatajové zkrotit toho neposlušného koně rozvážností, a tehdy máte tu lásky božskou, kdy v druhém spatřujeme souspolečenství s bohy, s věčností. Osvobodíme ctnost a naše lepší pudy, žijeme spořádaný život a společně spolu pak vzlétáme do nebes. V tomto je lásky tím nejlepším šílenstvím ze všech.
Vedle toho je však láska šíleně zvrácená, a to, když naše spřežení ovládne ten špatný kůň, jenž nás pak řídí k náruživost a žádostivosti, namísto rozvážnosti. To je ta podoba lásky, kterou lze kritizovat a odsuzovat. Nikoliv však lásku jako boží dar projevující se šílenstvím, které jste schopni zkrotit a v ctnosti žít.
To by bylo k první části tohoto dialogu. V druhé části Platón píše o rétorice. Rétorika jest umění, které pomocí řečí řídí lidské duše, a to nejen v soudních síních a lidových shromážděních, ale i v soukromých kroužcích atd. píše Platón. Toto umění má vycházet však z postižení pravdivosti, rétorika je tak u Platóna přesvědčování, které se zakládá na vystižení skutečného stavu věcí. Sofisty však byla rétorika považována jako přesvědčování vedené zálibou lidu, či zálibou v krásnosti řeči, bez ohledu na její podstatu, zdali předmět řeči odpovídá pravdě, na té vskutku sofistům nezáleželo.
Platón to shrnuje následovně:
"Dokud kdo nezná pravé podstaty věcí, o kterých mluví a píše a nedovede o všem výměr dáti a podaje výměr, zase zpět po rodech pojem rozebrati až k jedincům, a co povahy duše se tkne, dokud rovněž znalecky tak svou řeč nedovede založiti a uspořádati, aby vyhledávaje každé povaze jí svědčící formu, podával všestrannější duši řeč pestrou, ale ve všem ujednocenou a duši prosté prostou – dříve není možno, aby řeči, jak daleko rozsah jich sahá, byly pěstěny nějak podle pravidel umění, ať již mají poskytnouti poučení nebo přemluviti posluchače." (s. 93)
Poslední a nejkratší část zabírá výklad o původu a užitečnosti písma pro paměť. Zde Platón dochází k přesvědčení, že písmo paměť neposiluje, nýbrž je důvodem k ještě větší zapomětlivosti. Text stejně jako obraz se snaží tvářit živě, ale když se ho na něco zeptáš, mlčí. Pasivně jde z ruky do ruky světem. (Tady mě však napadá, co interaktivní vypravování, různé interpretační aktivity apod.? Text pak není pouze pasivním zdrojem, ale je oživován ve čtenářích.) Zde to však souvisí obecně s Platónovým výkladem o pouhém obraznosti věcí vezdejších, a písmo, ježto je až produktem, obrazem našeho vlastního myšlení, pak je vlastně ještě zase o krok dále od idejí. Psát pak se má ve stáří pro zábavu a taky proto, že člověku už tolik neslouží paměť.
S tímto bych asi úplně nesouhlasil, nakonec Platónův text mohu číst jedině proto, že ho napsal, každopádně má v něčem pravdu, že je důležité často prvně hodně myslet a pak teprve psát, prvně si vše řádně utřídit své myšlenky, než je v rychlosti hrnout na čtenáře.
Myslím, že i v tom bych s Platónem souhlasil, že je často mnohem lepší živý učitel než pouhá učebnice. Rozhovor s člověkem než s jeho statusem na Facebooku, mnohem lepší je vyznat lásku vlastními slovy, než poslat SMS atd.
Pak jsou tady všemožný pisálkové, kteří chrlí desítky textů, ale z nichž jen málo stojí za to opravdu číst. A stejně tak je třeba umět se některým věcem učit zpaměti, a ne se furt spoléhat na Google.
Platónovi dialogy jsou prý jako chrámy. Mají mnoho zákoutí a chodeb. Znalý čtenář v nich uvidí víc než začátečník. Vyznačují se mnohovrstevnatostí.
- Sokrates rozmlouvá s Faidrem o lásce a žádosti k tělu, přičemž mezi jimi samotnými je erotické napětí, jenž čtenář může vycítit mezi jejich dialogy. Faidros nejdříve započne číst Lysiovu řeč, jež tvrdí, že člověk by měl být raději po vůli příteli než milovníkovi, páč ten je spíše city pomatenou pijavicí a způsobuje mu strádání na duši, jelikož ho chce mít jen pro sebe.
Sokrates usoudí, že Lysiova řeč neni technicky příliš zdařilá, čímž Faidra pobouří a nasledně je jím vyzván, aby přednesl řeč lepší na stejné téma.
Sokrates věru složí strukturovanější, obecně lepší řeč, ale zarazí se, protože mu je z toho, co říká na nic.
Tyto první dvě řeči mi byly dobré. Nelze je chápat plošně, páč existují milostné vztahy, které jsou lepší než jakákoliv přátelství. Přesto poukázali na jité dění v rámci tzv. toxických vztahů a jisté věci jsou platné do dnes.
- Sokrates dále nehodlá hanobit boha lásky Eróta a pokusí si ho opět naklonit díky palinódii (básni, která odvolává původní báseň) a právě palinódie mi byla odpornou. Není v ní příliš relevance a zní mi jako emocionální výblitek, kde se složitou stylistikou mluví o duši, v kterou přirozeně nevěřím. Ano, prý v ní není příliš rozumového. Celá řeč má být spíše krásnou formálně, ale to nejsem schopen posoudit, protože překlad je trochu kostrbatý a jednotlivá souvětí mnohdy bývají příliš roztříštěné a myšlenkový proud neplyne s takovou hladkostí. Avšak já se tím prokousal a nyní soudím, že to byla sračka. Tato Sokratova snaha udobřit si Boha je směšná a niterně se mi příčí. Prý že by neměli hanobit lásku, páč ta je ztělesňována Bohem a co je božské, nemůže být špatné. Nejsou právě řečtí bohové zajímavý tím, že chybují a jsou více lidští? Krom toho tento úzkostlivý strach z bohů je k zechcání. Jistě se stával i stále stává patologickým u některých jedinců.
Nečetl jsem Platónových dialogů zas tolik a Sokrates mi byl doposud sympatický. Jeho pozici v obraně Sokrata beru jako ideál a on se mi v ní jeví jako idol. Nutno mít však odstup, protože Platónský Sokrates pravděpodobně není zcela věrný skutečným Sokratem a někteří ho považovali za sofistu, který rozmělňoval základy tím, že řečnicky dělal ze slabších důvodů silnější (a naopak) pomocí dvojznačnosti, sylogismů i jiných triků, dále klamal a manipuloval i tomu učil druhé.
Sokratova druhá řeč nemá být rozumově založená, ale přesto ji formálně i obsahově ji považuji za odpudivou hromadu smrdutého hnoje. Snad je dobré ji znáti pro kontext. Představa duše se vyvíjela a křesťanské chápání vychází právě z toho řeckého. Já však vidím v konceptu posmrtné duše mnoho špatného a zavrženíhodného, což historie mnohokrát potvrdila (ok, možná to vidím hlavně proto, že to historie mnohokrát potvrdila) a tak se mi to přirozeně příčí. Připočtěme si k tomu důvod, ze kterého Sokrates řeč pronáší i její obsahovou relevanci. Není divu, že mi je z toho do blití. Takové kecy. Já se u těch 20 stránek trápil dva dny, protože mě šíleně vytáčelo, že se nutím do čtení takových nesmyslů, které bytostně zavrhuji. Tato část dialogu Faidros byla jednou z nejnudnějších a nejotravnějších srač*k, co jsem za dlouhou dobu četl, avšak pro kompletnost jsem to přelouskal.
- Druhá část textu pojednává o rétorice (předchozí dvě témata rozložila základy pro uchopení a poznání tohoto tématu). Rétorika je vedení duší, která je založena na umění činit všechno všemu podobný. Nutnost znát skutečnou pravdu o věci je příliš náročné. Stačí znát podobnosti. Je to umění přesvědčovat druhé. K tomu je potřeba znalost jejich povah/duší i schopnost vidět podobnosti. Díky těm je řečník schopný malými krůčky dospět u posluchače k přesvědčení. To však může být na škodu, jelikož by posluchač mohl být uveden v nepravdu a pod svým nabytím domněním natropit zlé sobě i druhým. Podmínkou krásné řeči je tedy vědění pronášejícího. Aby řeč byla krásná, musí být založena na skutečnosti. Musí být založena na dialektice, na poznání pravdy.
Část věnující se řeči mi přišla mnohem zajímavější a užitečnější. Dobře se mi v ní orientovalo a přelouskal jsem ji rychle. Škoda jen, že toto téma nebylo rozvětveno více. Zde se mi zdá být snad pouhým základem. Nedivil by se ale, pokud by se tomu Platón věnoval i v jiných spisech.
Zdravím nedělal někdo rozbor této knihy do wordu nebo takhle ,musím to mít do školy a příjde mi to strašně těžké na to něco napsat.
Platónovy úvahy nad rétorikou, kterou ze svého prvotního opovržení vyzdvihuje jako možnost filosofické řeči - rétorika, která splňuje určité náležitosti se tak může stát prostředkem filosofie mě zaujaly i proto, jak byly podány. Kritika Lysiovi řeči o tom, že máme spíše důvěřovat nemilujícím než milujícím vyústila v Platónovo pojetí lásky a krásy.
Platón tvrdí, že pokud vidíme něco krásného (nebo někoho, třeba svého "miláčka"), rozpomíná se naše duše na svět idejí, na krásu o sobě, kterou zná z "života před životem" a nyní se k ní prostřednictvím krásných zjevů světa znovu přibližuje.
Co je zajímavé z kulturního a sociologického hlediska je to, že, ačkoli se o lásce hovoří téměř po celý dialog, vždy je za příklad lásky brána pouze láska mezi dvěma muži (milovníkem a miláčkem). Co je snad ještě zajímavější je to, že na Platónově chvále lásky a krásy by (podle mě) nic nezměnilo to, kdyby jako příklad vystupovala láska mezi mužem a ženou.
V dialogu se také vyskytuje známé podobenství o duši jako vozataji a dvou koních. Celkově jsou jevy často vysvětlovány mythicky nebo velmi poeticky (třeba růst křídel duše, když spatří svého "miláčka").
Dát Platónovi třeba tři hvězdičky a zkritizovat mu stylistiku, to by bylo něco... Nicméně, dokud nebudu schopná přečíst si ho v řečtině, což nebudu, nemůžu to udělat ani z legrace. Takže nezbývá dodat, že i v té češtině je Platón jeden ze základů a tak se musí hodnotit
Faidros je můj první Platonův dialog a navnadil mě na četbu jeho dalších děl. Velmi zajímavé jsou především úvahy nad rhetorikou. Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1911, které, ač psané archaicky, se mi četlo výborně, protože použitý jazyk k thematu knihy výborně sedí.
Pro mě byl tento dialog velice těžký. Četla jsem ho s nechutí a o to horší pro mne bylo pak udělat pětistránkový rozbor. Ze začátku se mi dílo poměrně líbilo, ale i tak jsem musela stránku přečíst třeba dvakrát-třikrát, abych pochopila o co jde. Za mě tedy ne a doufám, že už mi dá Platón klid! :D
Jako filozofické čtení hodně dobré, v dialogu se rozebírá rétorika, dobro, pravda a láska, nicméně já jsem nietzscheovec, takže v mnoha ohledech s Platonem/Sókratem nesouhlasím. Pro studenty a fanoušky filozofie ale rozhodně velice důležitý text.
Není to jednoduchá knížka. Lidé bez nějakého filozofického backgroundu to nedočtou a pravděpodobně je ani nezaujme. Nebýt to povinnou četbou, knihu bych odložil po pár stránkách.
První část je Platónovým božským šílením. Positiva spočívají především v estetické stránce, stejně jako např u dialogu Symposion, kdežto druhá část navazuje na dialog Gorgias a pokračuje v rozebírání jeho hlavního tématu, jímž byla po celou dobu rétorika. Tentokrát však z trochu jiného hledika, rozšířeného o psanou formu rétoriky, tedy logografii.
.... a byla-li to láska...a byla-li vystavěna věž (pravdy) pevná. Pak věřím i tomu nepravému co slýchám. Den byl dlouhý na tak krátké vyprávění a pod stromem se to uvažuje to Sokrates přece musel vědět?
Není-li tomu rozumět nastínil jsem své pocity, které jsem během četby získal
Sokratés na závěr pronese svou malou modlitbu: „Ó, milý pane i ostatní bozi těchto míst, dejte mi, abych se stal krásným ve svém nitru; a to vnější, co mám, ať je mi v přátelství s nitrem. Za boháče ať pokládám moudrého; a zlata ať mám takové množství, jaké by neunesl ani neuvezl nikdo jiný než člověk rozumný.“12 Což je podle mě typický Sókrates, shrnul všechny své klady do jedné modlitby. Pořád říká, že není nejmoudřejší a že hlavní je být krásný uvnitř, a ne navenek. (279b, c)
„Kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících."
(Sókratés v dialogu Faidros; Platón, Faidros III, 245)
Musím ještě připsat, co se sice zdá samozřejmé, ale samozřejmé to vůbec není: za připomínku dík Jaroslavu Velinskému a jeho skvělému Případu Atlantis – jak vynikajícími spisovateli lidé jako Platón byli. Zkuste si představit, která z dnešních knih bude takto ke čtení a vlastně neustále aktuální v roce 4392... Pokrok... svého zubaře bych nevyměnil, ale srovnejte si kupříkladu úroveň řeckého a dnešního divadla.
Kde najít lepšího učitele toho, jak bohatě lze chápat a vnímat lásku! Ta kterou známe a "umíme" obvykle zdaleka nedosahuje takové výšky a zároveň krásy jako Platónova. Porozumět jeho Faidru znamená být celoživotně vyzván k hledání čisté a nesobecké vášně a citu, které se mohou stát zdrojem životní síly nejen nám, ale všemu lidskému kolem.
To všechno zabaleno do skvostného podobenství o bílém a černém koni, co víc chtít!?
Jen nedoporučuji se s tím potýkat bez zkušenějšího průvodce...
Štítky knihy
filozofie láska rétorika krása Platón, filozof a matematik antická filozofie
Autorovy další knížky
| 1993 |  Ústava |
| 1979 | Dialogy o kráse |
| 1993 | Faidón |
| 2008 | Timaios / Kritias |
| 1910 | Obrana Sokratova |
Jako vždy filosofie dovede člověka k oné otázce o prvotní příčině, tj. otázce o vůli a toužení. Shrnul bych to takto: je dobré nebýt po vůli, nenechat se manipulovat tím 'co se vyžaduje' (co jako samo se nás snaží zmanipulovat, ono 'das man'), ale být autentický/autonomní, tj. pohybovat sám sebou, být sám sobě přičinou. To však není vůbec nikdy možno, aby sám člověk byl něčeho příčinou, proto pouze VE VSTAHU K VNĚJŠÍMU BÝT PŘIČINOU. Ve vztahu sám k sobě přičinou být z podstaty metafyziky nikdy být nemůže, protože vždy prvotní popud, ona prvotní touha, to k čemu se přikloníme, co budeme považovat za dobro, bude neobhajitelná, iracionální, vycházet z onoho podvědomí, jak to pojmenoval Jung. Tedy my budeme vždy pohybování bohy (tj. touto přičinou nevysvětlitelnou) a nic s tím neuděláme. Měli bychom to mít však na mysli, aby nám to bylo ku prospěchu a my se mohli jednak spravovat jako dobří milovníci, nikoli jako žádostiví, a také dobře poznat komu být po vůli (komu vyhovět, koho následovat, tj. k čemu se přiklonit). Pokud totiž se mylně budeme domnívat, že sami můžeme být prvotním popudem k čemukoli, pak na to vždy doplatíme, neboť to není pravda a my tak sami sebe jen oblbujeme mylným míněním. Taky je tedy špatné nechat se ovlivňovat čímkoli vnějším, protože pak ono pohybuje námi a to nám nikdy není ku prospěchu. Máme tedy být autonomní v poměru k vnějšímu, přičemž musíme mít na paměti, že budeme vždy pohybování tímto iracionálním, tj. bohem.
Stručněji to není možno shrnou, tahle kniha vyjevuje opravdu tu nejhlubší podstatu filosofie a všech podobných věd: vždy jde o otázku prvotní přičiny.
Pro hlubší pochopení doporučuji kombinovat překlad s originálem, jinak je docela nemožné prokousat se v češtině k té pointě. Výrazy typu 'nemilující milovník' jsou dost zrádne, přitom myšlenka i za touhle na první pohled blbostí je fasinující a geniální - co pak teprve ty, které vypadají rozumně i v češtině!