Fantastické povídky

28.01.2021

Lumírovec Julius Zeyer (1841-1901), dramatik, prozaik a básník napsal své Fantastické povídky v roce 1882. V úvodním příběhu Z papíru na kornoiuty mě pobavil použitý postup vnořeného vyprávění, a to vnořeného hned třikrát, jak jej známe z Járy Cimrmana. Nechci ale povídce křivdit, humorně se tato vyprávěcí technologie jeví zřejmě až dnes, v době dávno již postmoderní, z jejího zdánlivého nadhledu. Vypravěč v podkrkonošské hospodě, kam jej zavála nepohoda, nalézá záhadný rukopis, který začíná číst. V rukopisu se líčí příběh obrazu, na němž ožívá postava mnicha, který začíná následně vypravěči číst ze staré kroniky temný příběh o staré křivdě a bezpráví, které se událo jeho rodině... následně se ukáže, že možná šlo jenom o vypravěčův sen, ve kterém se mu však dostalo osudového zjevení... a tak dále. Ale právě pro ten poněkud už prachem času zapadaný způsob autorova líčení je to velmi milé čtení o světě záhrobním. - Nejbizarnějším příběhem z knihy je Opálová miska, kde se poněkud komicky v jednom jaksi březinovsky eklektickém a naučněmystickém příběhu setkají Buddha Siddhartha, Sokrates, Ježíš Kristus, Jan Hus a Johanka z Arku... Poněkud chuťově přeplněná fašírka, ale nějak si to celé umím představovat na jediném obraze, třeba z Muchovy Epopeje. - Třetí v pořadí je Vánoční povídka. Vánoční? Hahaha. Hrůzný příběh lásky, rozleptané rejdy čarodějnice, se setkáním s přízrakem z horbu a kázáním kněze s důlky místo očí a obličejem bez masa... ale nakonec vše dopadne dobře, stará kletba je zlomena a krajinou se nese pokojná stará píseň vánoční... - Vrcholem knihy je její neobsáhlejší povídka Na pomezí cizích světů. Je příběhem muže, v jehož rodině se záhadným magnetismem z generace na generace vrací dábelská příchylnost k okultismu. Nejprve rozvrátí manaželství, jež je však nakonec v horečnatém finále souboje hlavního hrdiny Lazara Lošany s pekelnou kněžkou Chiomárou silou čisté lásky obnoveno a síly zla poraženy. Infernální souboj Lazara a Chiomáry je nesmírně sugestivní - zažil to snad autor sám? Tohle si snad člověk nemůže jen tak vymyslet... - - - Jsou tam ovšem báječné věty, za něž by měl být Julius Zeyer zavražděn rukou neznámého nepříčetného čtenáře: "V požehnaném čase tom zdál se celý náš kraj jako stůl slunečních hodů Etiopů, pokrytý blahými dary velebné Demétry, která již zastrčila do pochvy zlatý meč, jímž byla na jaře hluboké brázdy do lůna země vryla, aby světlo kouzelné a život rodící vniklo do chladného jejího srdce; stálať nyní zlatovlasá Deméter na vrcholku našich hor a mávala blýskavým srpem nad posvátnou hlavou, a jantarová pole se vlnila pod neviditelnými nohami vzdušných ořů, na kterých neúnavný jezdec - letní vítr - od růžového rána do modré, jasné noci se proháněl, a zralé klasy se chvěly, tajuplně tušíce, že přišel čas, kdy odervány budou od drahé půdy roditelky, která je věrně byla kojila vlahou svou, když vedro nebes žhavě pálilo." Rozuměj: touto větou se líčí idylka, do které samozřejmě vzápětí dopadne diabolický stín Pekla... To ale jen tak pro pobavení a dokreslení koloritu. - Fantastické povídky jsou bez zásadnější ironie fantastické, čtěte. (Rád si nechám od Zeyera něco dalšího doporučit, poradí někdo?) Dávám za celek pět hvězd, za povídku Opálová miska bych ale dal stěží tři.