Faust
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/194689/bmid_faust-va7-194689.jpg
4
744
744
Doktor Faust je učenec a alchymista. Celý život se snaží objevit tajemství vesmíru, ale postupně si začíná uvědomovat marnost svého snažení. To zaujme zástupce pekla Mefistofela, který se vsadí s Bohem, že se mu podaří získat učencovu duši. Johann Wolfgang Goethe se při psaní nechal inspirovat skutečnou historickou postavou, o které již ve středověku kolovaly pověsti, že se spolčila s ďáblem. Jedna z těchto známých legend je dokonce připsána domu na pražském Karlově náměstí. Ve světové literatuře najdeme jen málo děl, které by inspirovaly tolik umělců a filozofů, jako právě Goethův Faust.... celý text
Přidat komentář
Čítal som úchvatné vydanie Spolku sv. Vojtecha s Cipárovými ilustráciami. Ich vitrážový štýl krásne svedčal najmä prvej stredovekej časti, ktorá sa mi, v zhode s Brémondom, zdala krajšia, pretože menej abstraktná, vysvetľujúca, viac poetická. Už úvod s Duchom zeme, ale najmä Valpurgina noc a Margarétkin záverečný spev akosi obsiahli mystiku i telesnosť, blasfémiu a pietu, erotičnosť i duchovnosť, ktoré sa viažu ku predstavám o stredoveku. Sabaty už asi navždy budem vnímať cez Valpurgu a cez plamennú rieku na Blocksbergu. Druhá časť, ktorá sa obracia k antike je azda ešte viac filozofická a poeticko-historická. Goethe tu obsiahol a reflektoval snáď celý vývoj básnictva a aj Faust sa mi tu javil skôr ako básnik. Akoby ani nebola o Faustovom fyzickom konaní, ako skôr o jeho básnení a azda aj preto také obrovské štýlové rozpätie, azda preto tá štylistická sebareflexia pri rozhovore s Helenou, azda preto pôrod básnického božstva. A hoci sa v druhej časti azda najviac odhaľuje Goetheho unikátne filozofické myslenie, ktoré polemizuje s najväčšími idealistickými filozofmi tej doby, hoci to opäť vrcholí mystickými pasážami, najmä spevom o slobodnej spoločnosti, bolo to na môj vkus tak trochu ťažkopádne a abstraktné - o čosi viac filozofia ako poézia. Záverečná Čakánkova štúdia celú túto krásnu knihu korunovala. Azda jediné, čo ma po celý čas trápilo bolo to, že poznám pasáže z Fischerovho prekladu, ktorý je podľa mňa lepší.
Budu patřit k těm málo procentům, které více oslovila druhá a daleko komplikovanější polovina. Je tato kniha vyčerpávající? Pro někoho možná, ale pokud máte velké znalosti antiky, mystiky, mytologie, tajů alchymistů apod., bude vám to připadat jako rekapitulace toho, co znáte, kdy také uvidíte, jakým způsobem uvažoval Goethe nad smyslem života. Dle mého názoru je celkem škoda, že Homunkulus zmizel ze hry tak brzo, určitě by si zasloužil daleko více prostoru, jelikož právě skrze něj bylo pátrání po smrtelnosti a dalších otázkách života zpracováno asi nejlépe.
Měsíc s touhle knížkou byl čirým utrpením. Vážně se tohle někomu líbí? Goethe očividně chtěl mít hru o mnoha žánrech, ale nedá se říct, že by se mu to povedlo. Děj nebyl plynulý, jakmile se autorovi nehodila skutečnost do krámu a potřeboval děj posunout dál, zavolal bludičky nebo mýtické řecké postavy aby mu Fausta očarovaly a on tak zapomněl na to, co se zrovna stalo. Všechno bylo neopodstatněné, vtáhnuto násilím do hry. A slovní obraty typu "strýček síček? To opravdu nemyslí vážně, ne?
(SPOILER) První polovina knihy mě natolik vyčerpala, že odkládám do nedočtených… Faust se dostal do průšvihu, protože celý život seděl nad knihami a nakonec seznal, že z nich stejně není možné vyčíst všechno poznání. Veškerá radost mládí mu zatím utekla – a co on teď se sebou. Tak uzavře smlouvu s ďáblem a už se veze. Ďábel Fausta omladí a on hned svede holku, zařídí jí nemanželské dítě a ona, pokořená a zoufalá, dítě zabije a je odsouzena k popravě. Faustovu nabídku pomoci hrdě odmítá a ten ji nechá svému osudu a odchází. Druhý díl začínající Faustovým setkáním s lehkomyslným císařem jsem prozatím nechala být já, ale ač si na něm vylámali zuby i překladatelé a mnozí ho rovnou zatratili jako nekvalitní, věřím, že se k němu ještě odhodlám. Verše jsou to bezesporu nádherné a to, že na nich Goethe neúnavně pracoval celý život, je obdivuhodné a nepředstavitelné.
Asi nejnáročnější věc, co jsem kdy četl. Rád bych porozuměl alespoň 30% toho, co se zde píše. Třeba jednou...
Nádherná kniha, ale asi z ní nejsem tolik nadšený jako ostatní. "Faust" se mi moc líbil tak do první poloviny, to jsem si říkal, že čtu asi nejlepší divadelní hru a skoro jsem zapomněl, že jsem velký fanda Shakespeara. Jenže od druhé části jsem se tak trochu ztratil a přistihl se přitom, že čtu na sílu a nechápu, co se vlastně děje a co čím autor zamýšlí. Na konci jsem se zase vrátil a "Faust" (pro mě) skončil v takové síle, v jaké začal. "Faust" je složitá kniha a čtenář u ní musí dávat pozor. Moc se mi líbil filozofický přesah a celková pointa příběhu, kterou jsem i přes složitost snad vysledoval správně. "Fausta" doporučuju, ale věřím, že to zkrátka není dílo pro každého a chápu, že někoho se toto dílo nedotkne vůbec.
V počátcích této knihy jsem nedávala dramatu naději. Některé rozmluvy mezi postavami mi, upřímně, přišly zbytečné. Ovšem, co mě nadchlo, a důvodem nač jsem v četbě pokračovala, bylo právě Goethovo čerpání z lidové slovesnosti, jehož v uskupení Sturm und Drang využívali.
Díky dokonalému popisování prostředí v příjemně poskládaných verších se divadelní hra děla přímo přede mnou. Mě neustále udivuje autorův um napsat charakter postav v rytmu verše tak výstižně a živě, že jejich zášť či smích cítíte, s čímž jsem se zatím setkala právě u Goetha či Shakespeara.
Příběh mi ukázal, že zkrátka byla, je a bude daná hranice lidského vědění – ustanovená Bohem či ďáblem třeba dohromady – kterou ovšem nelze přesáhnout. A právě to byl asi Goethův záměr, přesvědčit nenasytné i zvědavé o tomto faktu. A drze si troufnu říci, že i on sám měl problém, tuto neviditelnou, přesto existující, hranici přijmout, a proto o ni napsal.
Obtížný text, ztrácela jsem se v postavách. Každopádně nádherné verše k zamyšlení. Původně jsem si myslela, že Faust skrývá pouze příběh Fausta a jeho cestě od Boha k Ďáblu, ale celá kniha a mnoho příběhů pojednává právě o této volbě a o snadnosti zlákání na cestu požitků.
U nikoho jiného/s vyjímkou Leonarda da Vinci/ se asi na tak vysoké úrovni nesešel
intelekt,touha po vědění a umělecké nadání jako u Johanna Wolfganga Goetha.
Faust je jeho uměleckým odkazem,do kterého vložil celou svou životní zkušenost,
své vnímání světa i role,kterou má na tomto světě člověk.
Dílo je to těžko zařaditelné,rozmanité,stylisticky nejednotné,některé pasáže jsou až
přiliš přebujelé a možná i zbytné.Přesto je čtenářsky zajímavé,inspirativní a na mnoha
místech vysloveně krásné/díky nádherným nadčasovým veršům,které přebásnil
Otokar Fischer/.
Mudrovat nad významem či poselstvím Fausta nemá smysl,každý si ho najde sám.
Spíš bych chtěl upozornit na nutnost alespoň základních znalostí kontextu,bez nichž
nemá cenu se vůbec do četby pouštět/v mém vydání z roku 1957 je poskytl Eduard
Goldstücker úvodem a komentářem a Otokar Fischer svými poznámkami/.
Goetheho magnum opus. Čteno vydání z roku 1955. Krásný překlad Otokara Fischera a litografie Eugena Delacroixe pozdvihují Goetheho dílo do sfér literárních nebes. Škoda jen Fürnbergova ideologicky zabarveného doslovu. Vydání obsahuje sice pouze první díl Fausta, ale druhému dílu se již nedostalo takové pozornosti, takže to ve výsledku vůbec nevadí a první díl Fausta je sám o sobě úctyhodným dílem. Jedno z největších děl německé, evropské i světové literární kultury.
Goethe je v mnoha kruzích vnímán jako jeden z největších dramatiků vůbec a jeho 'Faust' je samozřejmě jedním z kanonických děl, které rozpitvávají jeden ze základních a nekončících konfliktů v duši člověka. Ale je to obtížný text, který sedí spíše divadelním adaptacím, nebo filmovým plátnům, ale ne už tolik řadovému čtenáři, který se v něm dobrovolně a rád musí sám nechávat ztrácet. Definitivně ne něco, co by mě bavilo číst, i přes svůj význam pro světovou literaturu. Dnešnímu člověku to navíc díky zubu času může připadat i poněkud "outdated", nebo až shakespearovsky domýšlivé, dlouhé, hodně to skáče sem a tam. Ale má to svoje místo a je dobře, že 'Faust' existuje. Líbila se mi Švankmajerova verze 'Lekce Faust' (1994, s Petrem Čepkem). S klasikami se to má takhle, pro některé z lidí, dříve, v té době, mohly být důležité, zásadní, ale dnešní pohled je jiný. Nemá mi to osobně moc co dát, protože jsem nejspíš četl tolik děl, co dělaly variaci, nebo vycházely z téže myšlenky a rozvíjely určité motivy mnohem lépe. Absolutní poznání není pro smrtelné lidi, jakými jsme, to je snad to hlavní a jediné, co si z toho odnáším. Svým způsobem je 'Faust' čtení na celý život.
Těžká, opravdu těžká literatura je tento Faust. Řadí se dokonce mezi nejsložitější knihy, které jsem kdy četl. A přes to mám tuto knihu velice rád. Vedle Ztraceného ráje je Faust jediná kniha, kterou mám de facto neustále rozečtenou, a když se chci uklidnit, nebo si přečíst krásné verše, sáhnu dle nálady po jedné z těchto dvou.
Když už jsme u těch veršů… Ano, je pravda, že jsou v některých částech trošičku hrubé, ale tato hrubost se k doktoru Faustovi a Mefistovi dokonale hodí. A vedle těchto hrubších veršů je v knize veliké množství takových, jaké se řadí mezi nejkrásnější, jaké jsem kdy četl. Některé verše jsou veselé a vtipné, jiné – těch je pravda více – jsou tísnivé a depresivní, ale většina jich je krásných.
Dílo se dělí na dva díly a druhý díl na pět dějství. Je pravda, se kterou nelze polemizovat, že první díl, který řeší zaprodání duše a Markétku, je ta veselejší a hlavně čtenářsky přístupnější část Fausta. Když ponechám stranou Předehru na divadle, který jde trošičku mimo dílo, hned první verše Prologu v nebi, mě dostaly. A ty poslední?
„ S tím starým byl bych nerad
rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.“
No řekněte, není to prostě nádhera? Celý prolog, který nás uvádí do problematiky knihy, která je mnohem dokonalejším vyobrazením biblického Joba, nežli sám Job, je úžasný. Bůh dovoluje ďáblu pokusit dobrého člověka. A pokušení začíná. A je silné.
Je fantastické, jak se v průběhu knihy prohazují role, formují postavy a graduje děj, více to však nebudu komentovat, nechceme prozrazovat nic důležitého, že?
V druhé půli knihy jsem musel dohledávat jedno jméno za druhým, hledat historický kontext (ne že by se mi to sebeméně podařilo) a některé části textu číst opakovaně – a to mnohokrát. To však nelze přičítat na vrub knize, ale nám, neobeznámeným čtenářům. Je možné vědeckou studii kritizovat za to, že je plná odborných termínů a pro laika moc složitá? Ne. A stejně je to u této knihy. Když se dříve psaly knihy, počítalo se s rozsáhlými znalostmi čtenáře, protože jenom takový člověk měl čas číst knihy.
Faustův konec a konec knihy samé jsou stejně úžasné jako její začátek. Mefistofeles odchází s nepořízenou, Hospodin si i dále nárokuje právo na Faustovu duši. Je to vlastně vyobrazení jednoho obrazu, z 15. století, na kterém leží dobrý člověk na smrtelné posteli a kolem něj probíhá válka čertů s anděly o jeho duši. Andělé boj vyhrávají a jeho duše odchází do nebe.
Kniha ve mně mnoho zanechala, spousty jejích veršů mě posud provázejí životem (sic zatím krátkým životem) a jsem neuvěřitelně rád, že jsem se již jako relativně mladý člověk dostal k jejímu přečtení a mohu ji číst znovu a znovu a stále v ní nalézat mnohá nová poučení.
„Mrak za mrakem táhne,
mhou hvězdy se halí, a vzadu,
ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli,
už přichází sestra, už přichází – Smrt.“
Tuto knihu jsem chtěl přečíst pouze proto, že jsme se o ní učili ve škole a považoval jsem to za klasiku, kterou by měl každý přečíst (já se k tomu dostal až o mnoho let později). Čtení je to poměrně náročné.
První díl knihy byl zajímavý, je zde poutavě popsán příběh o zaprodání se ďáblu pro dosažení vlastních snů. Přes druhý díl jsem měl ale opravdu problémy se prokousat. Na můj vkus je psán až moc "ujetě", připadalo mi to jako podivná slátanina, která nedává smysl.
Hned na úvod se přiznám, že veršovaným textům příliš neholduji. A paradoxně čím méně slov dané dílo obsahuje, tím více jsem nucen se při čtení soustředit, navíc Faust je naprosto zásadní dílo, ke všemu psáno archaickým jazykem. Ještě teď se s úšklebkem směji svému hloupému nápadu, vytáhnout Fausta v tramvaji. To fakt nešlo. Druhým přiznáním v tomto komentáři bude fakt, že jsem nečetl Fausta pro to, abych četl Fausta. Fausta jsem četl zejména kvůli knize Doktor Faustus od Thomase Manna, na kterou se chystám a jež z Goetheho díla vychází. Ale i přes náročnost látky, její nepochybné kvality, které asi nejsem schopen plně docenit, jsem si jeden zásadní poznatek odnesl.
V té knize je ukryt poklad. Kdo jej nalezne, nestane se nutně boháčem, ale i tak bude obohacen. Tím pokladem je totiž inspirace, kterou má schopnost v člověku vyvolat.
Klasické dielo európskej literatúry s bohatým mystickým obsahom, ktorému je bez pomoci výkladov Rudolfa Steinera https://www.databazeknih.cz/knihy/duchovni-vyklad-ke-goethove-faustu-432862 a https://www.databazeknih.cz/knihy/faustovsky-problem-46091 v dnešnej dobe takmer nemožné porozumieť. Uznanie si zaslúži aj Otokar Fischer.
"Ty jsi ale praštěná. Jsi určitě ta jediná šestnáctiletá holka v týhle republice, která dobrovolně čte Fausta."
Moje matka 2019
Štítky knihy
klasicismus německá literatura dvojjazyčná vydání legendy o Faustovi dramata
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Jedna z nejsložitějších knih k porozumění co jsem kdy četla. První díl byl v celku jednoduchý ale druhý nikoliv. Pořád nevím, zda jsem ho celý pochopila ale i tak je to nádherné dílo a jsem velice ráda, že jsem se rozhodla k jejímu čtení.