Fenomén Kohout

05.11.2024

Fenomén Kohout mě provází už desítky let. Ve svém prvním „nakladatelském“ zaměstnání, chvíli po sametové revoluci, jsem objevila Indiánský běh, a tím i nový svět. Svět lidí, které socialistický režim – řečeno dnešními slovy – úmyslně a cíleně diskriminoval, možná spíše deklasoval. Díky úžasnému vypravěčskému umění Terezy Kohoutové jsem se začala pídit po podrobnostech téhle zajímavé indiánské rodiny.
Následovala kniha Kde je zakopán pes a já jsem pochopila, proč si autor vysloužil renomé Pana spisovatele, i když možná jeho lidské/otcovské kvality jsou sporné. Potom se ke mně dostala autobiografie Vlasty Chramostové, a já jsem objevila třetí možnost, jak lze nahlížet na Pavla Kohouta. Mezitím jsem přečetla Nápady svaté Kláry, Bílou knihu, Hodinu tance a lásky, Katyni a taky Hvězdnou hodinu vrahů, a můj obdiv k autorovi stále rostl.
Při četbě Kosatíkovy knihy mě často napadalo srovnání s Novákovou monografií Kundery: obě knihy jsou doslova nabité fakty; jen vyhledat je, chronologicky a s patřičným komentářem je poskládat do smysluplného textu muselo dát spoustu práce a zabrat mnoho času. Navíc oba „objekty monografií“ měly podobné rodinné zázemí i podobný literární vývoj. Z mého porovnávání obou knih vyšel lépe autor Kohoutovy monografie: připadá mi, že dokáže být nestrannější nežli pan Novák, že dokáže Kohoutovi přiznat body, navzdory mnoha kritickým výhradám, dokáže a hlavně se snaží ho lidsky chápat.
Takže určitě doporučuju, ale zřejmě spíše fajnšmekrům. A jedním dechem se zařazuju mezi ně: na to, jak hutná a v podstatě faktografická je to kniha, hltala jsem ji mnohem více než nějaký thriller a nedokázala jsem ji odložit. Za mě výborně napsaný životní příběh, který navíc ještě neskončil . . .
P.S. Moji rodiče jsou Kohoutovi vrstevníci a tak jsem již v útlém věku slýchala ono revoluční dvojverší „jednou rukou verše píšu, v druhé držím revolver“, aniž jsem ovšem tušila, kdo je autorem.

18.10.2024

(SPOILER) Hodnotit mnohá počínání Pavla Kohouta dnešní optikou asi nelze. Přesto se o to pokusím.

40. a 50. léta: Věřím, že na mladého člověka musel silně zapůsobit fakt v podobě osvobození republiky Rudou armádou (participace armády USA zůstala bohužel v pozadí) a celková vládní i společenská orientace na Sovětský svaz. Takže vstup do strany (věřím, že to bylo z přesvědčení) bych mu nevyčítal. Následné "budovatelské nadšení" a původní vize "práce na společné věci"... to asi také ne. Je otázkou, nakolik reálně vnímal (respektive nechtěl vnímat) to, co se dělo potom. To byla asi nejnáročnější část knihy, vcítit se do pana Kohouta té doby v rovině osobní i pracovní bylo složitější a složitější.

60. léta: Zhroucení idealistických představ o Stalinovi, pravda o politických procesech, vývoj činnosti strany a celková změna společenského klimatu musela v myslích původních komunistů vyvolat mnohé otazníky. A po příjezdu sovětských tanků do Prahy - opět věřím, že mohlo dojít v hlavě kteréhokoliv člověka ke změně v osobním vývoji.

Následné 2 dekády - Chartou se pan Kohout myslím vykoupil z mnohého a následná šikana ze strany StB se nedá přát asi nikomu. Na závěr přišla nucená ztráta vlasti.

Je tedy férové přiznat, že knížky pana Kohouta mám rád, proto třeba nemusím být úplně nestranný. Možná jsem i naivní. Jeho mnohá počínání ale určitě neobhajuji, jen se je snažím pochopit.
A málem bych zapomněl, autor této knihy odvedl skvělou práci.

26.04.2019

Pavel Kohout je zajímavá osobnost pro vývoj svého myšlení, vývoj názorů a tím vývojem je právě pozoruhodný. Je pravda, že se mýlil, a věřil ideologii, ale svoje postoje dokázal korigovat, odsoudil dogmatismus a nechápal, v co se jeho ideální společnost změnila. Byl tvůrce Charty 77 a tehdy prý byl nejšťastnější. Cítil poslání předat divákům svoje poznání, jak lehce lze zmanipulovat nadšení milionů k prospěchu vládnoucích skupin.
Kniha byla spíš komentovaným průvodcem jeho tvorbou, která je opravdu obsáhlá. Trochu mi tam chyběly informace o lidech kolem něj, dokonce o Jeleně Mašínové tam nebylo moc osobního (třeba z jaké pochází rodiny, o jejím mládí...), byly tam jen zmínky o jejich společné tvorbě.

06.04.2018

Kohout Pavel není "můj šálek čaje". Nelze mu upřít, že psát umí, kolikrát velmi dobře. Ale já pořád vidím ty nadšené dopisy mladého kulturního atašé z Moskvy své tehdejší manželce (Alena Vránová).
Pavel Kosatík odvedl při psaní o Kohoutovi svůj nadstandard.
Je dobré si tu knihu přečíst. (Ale raději jsem četl o Peroutkovi).

15.10.2017

Uf, přečíst tuhle knihu byla velká dřina. Ne, že by nebyla dobře a hlavně s maximální mírou objektivity a poctivosti napsaná, ale především proto, že Kohout je skutečně fenomén. Vyrovnat se s tím, jak je nám v rámci jeho příslušnosti do určité skupiny prezentován a jak to bylo "doopravdy" je ještě mnohem horší, než co si člověk dovedl představit na základě v zásadě dílčích informací nebo některých jeho děl.

Nechme ovšem stranou básníka, politika, dramatika, spisovatele, disidenta a bůhví co ještě a řekněme si, že Pavel Kosatík odvedl prostě skoro dokonalou dokumentaristickou práci, zcela potlačil svoje ego (už se nedivím famóznosti Českého století) a předložil na jednu stranu fakta a bez komentářů názory oponentů, kritiků a přátel a na stranu druhou představy o "pravdě" samotného předmětu díla - Pavla Kohouta. Kosatík se nestaví do pozice ani soudce, ani kritika, to nechá na každém z nás, kdo se knihou protrpíme (protože jinak to nejde nazvat) a na nás nechává rovněž, abychom pochopili do jisté míry nepochopitelné a hlavně si z toho vybrali i dost obecnější pohled na některé modly a idoly.

Kohout totiž není jenom ona fyzická osoba, která mění názor jako ponožky a která vždycky působí přesvědčivě jen do té míry, do které jí to ostatní lidé (nebo lépe řečeno někteří) uvěří. Na rozdíl třeba od Milovana Djilase se stal Kohout disidentem až ve chvíli, kdy se karta demokratického socialismu, na kterou vsadil a která mu měla umožnoit další pohodlný život na výsluní se ukázala špatnou. V jeho případě se nejednalo o žádné prozření z morálních důvodů, jenom o chybný kalkul. Jeho disidentství byla tedy jenom jedna z jeho dalších póz na základě kotrmelců, kterým se celý jeho život vyznačuje.

Kohout je ale i fenoménem určité části české "inteligence", sebestředných, avšak v zásadě polovzdělaných osob, které sama sebe vidí za všech časů jako elitu a jsou přesvědčeni, že mají za všech okolností právo hodnotit druhé a vést všechny, protože pouze oni vědí, co je správné. I když nás bez mrknutí oka nutí věřit v něco, co sami předtím zatracovali.

Nicméně, zopakuji, jak skvěle se toho Pavel Kosatík zhostil a slouží mu za to velký dík a obdiv. Škoda, že si tuhle knihu nepřečtou třeba oni fanatičtí vzývatelé například Václava Havla, možná by svůj idol taky začali vidět v jiném světle. Zejména po těch uplynulých letech, kdy na povrch vyplula řada skutečností, o kterých ti, kdo nadšeně cinkali klíči a čemu později tleskali a až zaslepeně věřili (a bylo jich dost) neměli tušení. Je až neuvěřitelné, jak začal být udsuzován Kundera za svoje nevyjasněné pochybení s údajným udáním agenta, který si na koleji schoval kufr. A na druhou stranu Kohout, člověk který podobných zvěrstev napáchal daleko víc, je stále v Česku alespoň některými pokládán za "osobnost". A spisovatelsky je oproti Kunderovi naprostá nula a dneska o jeho jméno nikde nezavadíte.