Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978)

18.04.2021

Cílem druhého dílu Peroutkovy biografie bylo ukázat, že „novinář první republiky“ žil po jejím zániku ještě 40 let, během nichž prošel nacistickým lágrem, politicky se činil v exilu a neúnavně pokračoval v žurnalistické práci (od roku 1951 až do konce života vysílala Svobodná Evropa jeho „talky“ do Československa). V roce 1938 ale skončil svět, pro který žil, a jeho „pozdější život“ byl poznamenán vnitřní chmurou, že svůj „život nenaplnil, že neuskutečnil jeho předurčený smysl“. Peroutkův exilový život je „příběhem muže, který nesplnil velká očekávání, s nimiž do exilu šel; příběhem muže, který se z vřavy světa nakonec skryl do samoty; příběhem žurnalisty, jenž ztratil publikum bezprostředně reagující na jeho myšlenky; příběhem spisovatele, který se neprosadil v kultuře, do níž byl přesazen; a také příběhem muže, který stáří po životě plném bojů a neklidu prožil v neustálé finanční tísni.“ V souvislosti s kauzou „Hrad vs. Peroutka“ jsou zajímavé pasáže o jeho textech v pochmurné atmosféře druhé i třetí republiky, kdy Peroutka nechtěl rezignovat ani emigrovat a zůstal realistou. Jenže kdokoliv se v období postupného „vaření žáby“ mezi lety 1938 a 1948 pokoušel hledat cestičky a zachovat si naději (z politiků třeba prezident Hácha nebo ministerský předseda Beran) byl později komunisty diskreditován jako kolaborant. O nějaké fascinaci nacismem nemůže být řeč a je příznačné, že hradní mluvčí Ovčáček věrně převzal půlstoletí starou komunistickou propagandu. Kniha je hodně zatížená detailními popisy dění v exilové Radě svobodného Československa, zajímavější než tyto žabomyší války o posty bez jakéhokoliv vlivu je však obecnější postřeh, že poúnorový exil se ocitl v geopolitické izolaci. Byl totiž reprezentován lidmi, kteří svými chybami otevřeli Gottwaldovi cestu k moci, a zatímco se už krátce po válce stal z denacifikovaného Německa významný spojenec Západu, pro Čechy to byl stále nepřítel číslo jedna. A velkou politickou zátěží se stal také odsun – slovy Jaroslava Stránského: „Co se v Praze jevilo jako absolutně principiální opatření, je zde důvodem k výčitkám svědomí.“ A i osobně to pro exulanty muselo být náročné – viděli, že Češi přijali komunistický teror takřka bez odporu, a sami byli pod tlakem StB, která je lákala k návratu domů. A brutálním mementem byl únos poválečného předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana, jenž už z komunistického kriminálu živý nevyšel. (7/10)

21.07.2020

Není to veselé čtení - co zbývá intelektuálovi, který nechce jít zbytečně (nebo vůbec) na smrt? Díky článkům Mileny Jesenské jsem pochopil tu psychologickou změnu, jaká nastala mezi jarem 1938 a 1939. A díky této změně v národě i trošku porozuměl Peroutkově snaze zachránit v mase, co se dá. A odpovídá tomu i jeho taktika po roce 1945 i po roce 1948. Jak by asi skončili bratři Čapkové po roce 1948? A co by bylo s Benešem, kdyby nezemřel ve stejném roce? Mohl jít osud nějak jinak? Kniha jen vypovídá o Peroutkově cestě. Osobně by mne zajímal jeho vztah s Vladimírem Krajinou, se kterým se na této cestě musel potkat. Sice se říká, že Karel Havlíček se nepoddal, ale co mohl vlastně v Brixenu dělat? A když se vrátil, byl pro všechny neviditelný. Vlastně podobně jako Peroutka. Věřil v to lepší, co je v lidech a neustále se klamal.