Ferdydurke
Witold Gombrowicz
Kniha Ferdydurke patří k nejdůležitějším dílům světové literatury 20. století. Dílo, jež předběhlo svou dobu (v Polsku vyšlo ve 30. letech) vyjádřením absurdity světa zachycené zcela ojedinělým tvárným způsobem, dostávají čeští čtenáři snad jako poslední v Evropě. Nakladatelství Torst vydáním základní Gombrowiczovy knihy navazuje na svou edici dvou svazků autorova deníku.... celý text
Přidat komentář
Čítať túto knihu je ako vojsť do hlavy niekoho s obsedantno-kompulzívnou poruchou. Na nepretržité umývanie rúk má ten človek logické, nepriestrelné dôvody. Hlavný hrdina podobne pozoruje a hodnotí chovanie okolia, či sedí do takej alebo onakej formy (mladej modernej alebo obstarožnej klasickej). Nutkavé porovnávanie, stále vzťahovanie, perfekcionistické hodnotenie či je forma správna a bystré odhaľovanie každého jej narušenia... Všetko to vyzerá veľmi logicky, racionálne, ale vlastne je celé mimo, je bláznivé. V istom zmysle fascinujúce čítanie.
-----------
Citát:
"Kdyby mě tady potmě na chodbě někdo přistihl, jakpak bych vysvětloval, co tu dělám? Jakými cestami dospívá člověk ke klikatým a nenormálním cestičkám? Normálnost je provazochodcem nad propastí nenormálnosti. Co utajeného bláznovství obsahuje docela obyčejný pořádek – sám nevíš, kdy a jak tě běh událostí přivede k únosu čeledína a útěku do polí."
Ferdydurke je neskutečně absurdní dílko, kde musí práci s jazykem ocenit snad každý. Školské prostředí je zde opravdu groteskní a opakování jednotlivých slov nebo frází je zvládnuto skvěle. Gombrowicz se zde nebojí kopnout si do mladých a nevyzrálých lidí, ale dojde i na ty starší, kteří taktéž nebyli schopni dospět. Absurdita zde čiší pomalu z každé stránky a já se při čtení dobře bavil. Puť puť puť.
Absurdní groteska jako potrhle výsměšná originální metafora zoufalé vzpoury a nekončícího útěku před vnucovanou, neautentickou "formou", v různých vrstvách jejího smyslu ... hodně specifické, ale nakonec nešlo Josífkovu běhu s držkou v rukou nepropadnout.
Ach ten unikátní, nezařaditelný, specifický Gombrowicz. Opět bomba a to doslova:
Konec a bomba,
kdo to čet, je trouba!
(s. 269)
Nevyvracím.
Tahle kniha ukazuje, jak je směšné být nevyzrálým gymnazistou, takže si troufám říct, že jsem jako nevyzrálý gymnazista jasnou cílovkou. A doopravdy - průvod těmi klišoidními dospívacími situacemi v absurdním kabátu je deprimující Zároveň v tom nevidím jen směšnost nedospělosti, ale i směšnost dospělosti, která je nezvratná. Nicméně přetvářka a hledání vlastní identity převládá zejména u té mladší části.
Hlavní postavu si nelze neoblíbit (a nelze nevidět podobnost s Witoldem z Kosmu) - hroužení se nad čímkoli (díra v podlaze, kterou jsem tady vysekl před deseti lety), asociační myšlení, nejistota a bezradnost. A další podobnost s Kosmem - vysazení se na jednu část těla, od které se všecko odvíjí ("nejlýtkovější").
Knih vtipných je jak šafránu, tudíž díky Gombrowiczovi za jeho absurdní humor. Nenadálé obličeje, stařec s větvičkou v puse, vesničani se chovají jako psi, házení pecky od švestky z nejvyšších pater nebo:
Před námi vedla elegantní dáma na řemínku malého pinčla, pes zavrčel, vrhl se na Pimka a roztrhl mu nohavici, Pimko vykřikl, negativně zhodnotil psa i jeho majitelku, nohavici si spíchl spínacím špendlíkem a šli jsme dál.
(s. 25)
Gombrowicz si doprostřed románu vloží dvě předmluvy (jak se dá specifikovat trýzeň?) a dvě povídky a není mu to blbý. A jsou to skvělý části.
Velmi extraordinární vyjadřování určitých osob (zde to je u tzv. plebs), tudíž všechna čest překladatelce.
Lze si stěžovat na lehkou zmatečnost u jmen v první polovině knihy, když jsou žáci nazýváni střídavě jmény/příjmeními, nicméně to není bůhvíjak rušivé a jakékoli nenápadné píchnutí do Ameriky tuto drobnost zametlo pod koberec.
Na Kosmos to nemá (poznámka: na Kosmos nemá nic), i přes to je to vynikající, bez přetvářky, které je v této knize též habaděj.
(...) „ale pane profesore, vždyť mluvíte jako malé dítě!“
A dětinský stařec na to odvětil:
„Všechno je podšité dítětem.“
(s. 104)
Formálně a jazykově vytříbená, a přitom čtivá a zábavná modernistická hříčka o (ne)dospělosti a (ne)zralosti, o školáctví a kantorství, o měšťáctví a venkovanství, o gymnazistkách, čeledínech, zadničkách, držkách, lýtkách, pučících zelených poupatech a dalších nepravděpodobných tématech. „Na poloviční cestě svého života jsem se ocitl v temném lese. A nejhorší bylo, že ten les byl zelený.“ Noční můra třicátníka Josefa se stává realitou, poťouchlý profesor Pimko ho zakleje do podoby pubertálního zelenáče, který se vrací do středoškolské lavice, podlehne kouzlu moderní gymnazistky a prchá na venkov, ani tam se však své „nasazené zadničky“ zbavit nedokáže. Hodně záleží na tom, kdy tuto knihu čtete – její absurdní zákruty si užijete daleko více, když už nejste tím nevyzrálým gymnazistou, kterým se Gombrowicz celou dobu vysmívá, neboť „zralí lidé se ničeho neštítí víc než nezralosti a nic také víc nenávidí“. Pokud se naladíte na stejnou notu jako autor, tak vás čeká výjimečný zážitek, po kterém máte chuť začít bouřlivě tleskat. (9/10)
Kniha, z ktorej má Platón v hrobe erekciu.
Predstavte si, ako archetyp otca, materstvo (a veci mu predchádzajúce) a obavy z dospievania sedia za tým, čo robí stôl stolom a prekvapivo konkrétne pojedajú nedeľnú obedovitosť, abstrahujúc pri tom od čerešní v podstate kompótovitosti. Ak si to predstaviť neviete, tak to asi nebude kniha pre vás.
1 hviezda dole za niektoré štylistické figúry, ktoré ma dosť otravovali.
Nemůžu. Prostě nemůžu dál. Ještě jednou uvidím slovo zadnička a skočím z okna v přízemí.
Bohužel musím jít proti většině. :( Za mě prostě ne. Vůbec se mi to nelíbilo, nic to ve mně nezanechalo, styl psaní mi byl dost protivný. Nemám žádnou chuť pokusit se od tohoto autora přečíst ještě něco dalšího.
libůstka! radost! pitomá infantilní zadnička! moc formy! lidé konstruováni konstrukcí!
Vytváříme formu my, nebo forma vytváří nás?
Gombrowicz mne dokáže unést a držet do chvíle, kdy přečtu poslední větu knihy (a vlastně ještě dlouho potom). Naprosto jedinečný autor. Ráda bych dala pět hvězd, ale když si vzpomenu na čtenářský zážitek, který ve mně zanechal Kosmos či Pornografie... Ferdydurke je na tom o něco hůř. Jen o malounko, o nepatrnou část - o jedno moderní lýtko!
Toto bola moja druhá kniha od Witolda G. Prvá bola Pornografia, ktorá mi dala oveľa viac zabrať. Ferdydurke je omnoho čítavejšia a svižnejšia. Autor má svojský, originálny štýl vyjadrovania, na ktorý som už bol zvyknutý z Pornografie. Ale bola to teda jazda, moje nervy. Divné, čudné, pitoreskné, šialené, absurdné a desivé. Trčí z toho kafkovčina jak sviňa. Profesor Pimko, Štikas, Kopyrda, mladá gymnazistka, rodina Mládkových, tetička, strýček, lýtka, lýtka, lýtka, všadeprítomné zadničky, držky, ksichty, čeledíni...šla mi z toho hlava kolem...tak na Jozífka teda dlho nezabudnem...dokonca sa mi to aj rýmuje, a to všetko kvoli Witoldovi, ha....
Inu - byla to jízda, až mi z toho jde hlava i zadnička kolem. Ne, asi jsem to úplně nevstřebala, ale pro tu radost ze čtení dávám 4 hvězdičky.
"...nahoře visela strašlivá, úprosná, zenitální zadnička..."
Již po prvních slovech mě kniha připoutala a nepustila mě do slova posledního. Autor vytvořil neuvěřitelný koktejl stylů, zamíchal nám do něj i výtažek z Kafky a Schulze a vytvořil neuvěřitelně lahodný a tajemný nápoj. Pokud si potrpíte na symboliku a absurditu, je pro vás dílo jako stvořené!
Šla takhle jednou Absurdita na procházku a po cestě potkal Witolda. Ti dva si tak rozuměli, že společně vytvořili dílo Ferdydurke. Pokud se rádi bavíte nesmyslnými situacemi, je tahle kniha určená právě vám.
Zákeřný profesor nasazuje nic netušícímu dospělému „zadničku“ a odvádí ho studovat na gymnázium, kde je náš hlavní hrdina nucen účastnit se takových děsivých situací, jako je zcela nevyzpytatelný souboj na držky, ubytován je v rodině, kde je vystaven svodům moderní gymnazistky a odkud nakonec prchá pryč, aby se dostal do domu svých příbuzných na venkově.
Svěží a vtipné čtení, které vybočuje z řady svým originálním námětem a přestože je zde nepřeberné množství absurdit, děj dává smysl natolik, nakolik je to vůbec možné.
Jedna z nejzábavnějších knih, co jsem kdy četla. Což se ovšem nevylučuje s literárními kvalitami. Gombrowicz má svérázný, propracovaný styl, tady jej využívá naprosto okouzlujícím způsobem. Někomu může chvíli, pár stran, trvat, než si na způsob vyprávění zvykne, nicméně pak to stojí za to.
Autorovy další knížky
| 1997 |  Ferdydurke |
| 2007 | Kosmos |
| 1997 | Pornografie |
| 2009 | Posedlí |
| 1994 | Deník I. (1953–1956) |
Zadnička, lýtko, držka, ksicht, čeledín, gymnazistka, analytik a syntetik, tetičky, a především forma, forma jež vládne všemu. Gombrowicz ve své prvotině rozhodně nenechává čtenáře chladným, vede ho po stezkách bizarnosti, jazykové vytříbenosti i humoru. Vede od jedné scény ke druhé, sem a tam proležené reflexí samotného psaní, totiž co je to ten styl, a jak ten styl, tj. forma, je všudypřítomný, dokonce i popřením formy se dostává do určité formy. Formy, jež se snaží popřít všechny ostatní formy, jež se snaží popřít, zakázat, prostě útect od sebe sama, což vlastně nejde. Forma se stává celoživotním tématem Gombrowiczova psaní, Ferdydurke ukazuje mladého nadaného autora, jež svým způsobem umí rozvířit vody literárního moře. A že to jsou někdy skutečně strhující vlny, spláchnou vás, vyplivnou a vy pak ani nevíte, kde jste to předtím stáli, co se vlastně vše událo, ale víte, že vám někdo dal řádně přes držku.
"Vzpomínky! Prokletím lidstva je, že naše existence na tomto světě nesnáší žádnou určitou a stálou hierarchii, nýbrž že všechno ustavičně plyne, teče, pohybuje se, každý musí být vnímán a ohodnocen každým. Představa, že jsme zaostalí, omezení a tupí, je stejně důležitá jako představa, že jsme bystří, osvícení a jemní. Neboť člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa." (s. 11)
"Je nádherné, že jen lidé, které krása do rozpaků nepřivádí, mají přístup k určitému psychickému obsahu lidstva." (s. 159)
"Byl zlostný tou zlostí, v níž se krčí starost o osud, zlostí nejintimnějších lidských věcí." (s. 223)