Filosofická zkoumání
Ludwig Wittgenstein
Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knih uplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto zodpovídání filosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka. Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem na příkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazyka spojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivosti nebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozboru povahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení a duševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickým tématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnován zbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečných Witttgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavně upozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvy Poznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidáty pro zařazení do Wittgensteinovy plánované velké „pozdní“ knihy, a naopak zpochybnilo správnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek části první.... celý text
Literatura naučná Filozofie Jazyky, lingvistika
Vydáno: 2019 , FilosofiaOriginální název:
Philosophische Untersuchungen, 1953
více info...
Přidat komentář
Tady jsem se těžce a tvrdě zamilovala do analytické filozofie, neboť takhle hluboce jsem nespadla nikdy do lásky. Hry, pravidla, rodinné podobnosti, logika. Wittgensteinovi nelze nic vytknout. Dělá filozofii jako kdyby se ji pokoušel zničit. Tím dokazuje možnost dělání filozofie, neboť v logice je pravidlo, že snažíme se li nějaký výrok dokázat, předpokládejme, že je špatný.
Sémantika, sémantika a znova sémantika par excellence. Sémantický gymnasta Ludwig Wittgenstein mal schopnosť vidieť to, čo máme pred očami, povedané rečou Goetheho.
„Žádná pravidla nejsou pevná a trvalá.“
Marcus Tullius Cicero
Pravidla hrají zásadní roli v tzv. "jazykových hrách", což je klíčový pojem pozdní filozofie Ludwiga Wittgensteina, který se tímto termínem chtěl distancovat od názorů, které v raném období zastával i on sám, že jazyk slouží k jedinému účelu – přenášet myšlenky, odvrací se od jazykové idealizace a chce zkoumat vztah jazyka a skutečností. Metafora jazykové hry pak zdůrazňuje právě onu různorodost lidského chování, které je s jazykem spojené: „… jako řečové hry by bylo možno označovat i zmíněné pochody pojmenování … a opakování … Jako „řečovou hru“ budu označovat … celek zahrnující řeč a činnosti, s nimiž je spjata.“
Proč jazyková hra? V původní představě: „Slova řeči pojmenovávají předměty – věty jsou spojení takových pojmenování.“ ... nachází problém, a to v předpokladu, že v jazyce nalezneme nějaký dokonalý „řád" (logický řád je základem Wittgensteinových představ o jazyce v Tractatu - znázornění a skutečnost mají logickou formu), ale ve Filozofických zkoumáních Wittgenstein ukazuje, že se tohoto „předsudku“ musíme vzdát, požaduje změnu způsobu uvažování o jazyce, protože jazyk je komplex mnoha různých aktivit, jednání, činností, které nelze postihnout pouze logickou analýzou.
„Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.“
Tato metaforu města nám má ukázat, že nenajdeme jen uniformní domy a pravidelnosti, ale také mnoho přístaveb z různých dob, nové ulice a celá předměstí, která během dob měnila svou tvář, některé mohou zaniknout a naopak vznikají nové – tato metafora ukazuje právě na změnu ve způsobu uvažování, od úvah o čistě logické formě jazyka (uniformní domy a pravidelné ulice) k úvahám o „různosti užití jazyka“ (přístavby měnící svou tvář). Wittgenstein se tedy začíná zajímat především o souvislosti mezi jazykem a jednáním, základem jeho úvah je, že "jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti".
Je to hodně zajímavé čtení, Wittgensteina obdivuji, byl to geniální matematik a filozof, pokud si s ním ale chcete začít :-) ... začněte od Tractatu, v něm naleznete základy jeho ranných úvah, na která Filosofická zkoumání navazují, a vy tak můžete sledovat proměnu jeho myšlenek :-).
Kým traktát je geniálne skonštruovaný celok, filozofické skúmania pôsobia rozmarne a viac sa pýtajú než toho povedia. Miestami mi pripadalo, že niektoré jazykové problémy nemožno analyzovať "matematicky", ale patria do skúmania mozgu či neurológie (alebo pri autorových otázkach by som ich zaradil tam). Prakticky možno poukázať na chyby jazyka a jeho používania, no či sa tým vyriešia všetky filozofické problémy (ak bola iba zlá formulácia) je otázne, pretože ak sa aj pretransformujú - ostávajú. Wittgenstein nedáva návod ako správne rozprávať, a ak by som chcel povedať, že chce reč lepšie formulovať, nepochodím ani tam, pretože o svojom vlastnom prežívaní vieme len málo. Ako v predslove hovorí sú to len otázky, ktoré by mal niekto dokončiť (veda?) a bežnému človeku dávajú len to, aby sa zamyslel.
Tato kniha byla jedním z převratů v mém životě. Je oprávněně nedokončená, protože koncem jsme my samotní. Tenkrát před léty mě přiměla nad svou řečí přemýšlet a věci získávat. Díky tomu a 8 letech v zahraničí se stalo to co se stalo. Proto na ni nedám dopustit...
Autorovy další knížky
1993 | Filosofická zkoumání |
2007 | Tractatus logico-philosophicus |
2010 | O jistotě |
2006 | Modrá a hnědá kniha |
1993 | Rozličné poznámky |
Spolu s Jarodu Peregrinem asi můžeme zajásat nad tím slavným faktem, že Wittgenstein opustil traktátovskou strukturu a traktátovské myšlení vůbec. Otevřením knihy ocitáme se ve světe poněkud jiném, světě který není hluboce metafyzický, světě, který je racionální, je analyticky užitečný a je zkrátka mimořádně zajímavý. S Peregrinem se tedy shoduji, shoduji se s tvrzením, že bychom se měli radovat z Wittgensteinova obratu, z toho, že odvrhl předešlé své myšlení. Kdyby zůstal u Traktátu, nemohl by, myslím, nikdy být považován za opravdu velkého filosofa. Dnes bychom se na něj koukali spíše jako na kuriozitu, ve své době populární jako ti, kdo propagovali éter. Stal by se dějinám, při nejlepším, cimrmanovským pionýrem slepých uliček.
Jazykové hry patří mezi ty zajímavější filosofické koncepty posledních let. Své využití najde nejen v každém humanitním oboru, přechází i do oborů přírodních. V tom smyslu je to opravdu pozoruhodná záležitost, kterou je třeba vnímat. My právníci ji samozřejmě máme obzvláště rádi, mnohost jazykových her nám dává strašnou spoustu možné zábavy. Sám ostatně zvažuji jisté pojednání o vztahu jazykových her a zásady ignorantia legis non excusat. Ostatně o jazykové výjimečnosti práva nemůže být sporu, pohleďte na řečové akty Austona a Serla, nejzajímavější jejich práce jsou právě tehdy, když pojednávají o deklarativních aktech.
Autorův přechod ze systému jmen na systém pravidel je tedy nejen užitečný, je strašně zajímavý. Opět – i pro právníky. Wittgenstein se potýká se stejným problémem, jako třeba Kelsen – normativním regresem, kterému jakoby nebylo konce. WIttgenstein má výhodu – na rozdíl od Kelsena se mlže uchýlit k mimoprávním zdrojům normativity. Připomínám však jednu věc, teoreticky čistá jeho práce není. Ani jemu se, samozřejmě, bože můj!, nepodařilo překonat Humovu tezi. I Wittgenstein in fine odvozuje z faktů normy a dopouští se tak nezbytně logického lapsu. Nu ale to je už hádám jedno.
Kniha není dokonalá, alespoň po formální stránce ne. Ač může člověk oslavovat jeho opuštění traktátovské struktury, přeci zůstal jen vykročen ke standardnímu textu. Kdybych měl stylistické snažení autorovo k něčemu připodobnit, byl by to, patrně Nietzsche. Jeho aforismy mají k Wittgenstainovým nejblíže. Třebaže nepopírám, že Nietzsche si udržel větší dávku poetiky a abstraktnosti. Ostatně, mimochodem, existuje jakási studie reflektující vliv Nietzscheho na Wittgenstaina, který je po mém soudu značný. Pravdou naposledy zůstává, že to autor snad trochu přepísknul. Kniha je delší a v jistém okamžiku úmornější, než by jí slušelo. Budiž jí to ale odpuštěno.
P.S. Považuji mimochodem za poněkud smutné, že zde na Databázi má větší čtenost Traktát, než Zkoumání. Je to omyl čtenářstva, který je politováníhodný.