Filozofie pro normální lidi

17.11.2022

No, čtení pro úplné blbce to není, jak jsem si původně myslel. Historie filozofie a známí filozofové se tu téměř neprotřepávají. Je tu pouze několik témat , nastolených otázkami v jednotlivých kapitolách, a to rozebráno celkem lidsky. Otázka etiky a významu slova spravedlnost byla pro mě zajímavá, ale kolik lidí o tom bude takto přemýšlet? V dnešní době by to fakt bodlo.

21.02.2022

Skvělý "úvod do filosofie", chcete-li. Autor ji psal pro studenty přírodovědecké fakulty s cílem představit filosofii srozumitelnou a stravitelnou formou i těm, kteří ji nestudují a nejsou součástí oněch bublin. Tomu samozřejmě odpovídá délka (knížka je krátká), hloubka (všechny problémy jsou v podstatě spíš nakousnuty), jazyk (opravdu se to dá číst, aniž byste potřebovali Akademický slovník cizích slov) i ilustrace či zmíněné příklady, které mají problémy znázornit vtipnou, skoro bych řekla "selskou" formou. Osobně se mi líbily nejvíc autorovy poznámky (tj. úvod a závěr knihy). Také kapitoly o relativismu, jazyce a etice.

18.01.2022

Kniha mi přijde takové ideální intro do oblastí, které zkoumá filozofie převážně 20. stol. Velkou hloubku v ní nehledejte, spíše takovou charakteristiku jednotlivých oborů a jmen které jsou s nimi spjatými. Jednotlivé kapitoli jsou krátke a někdy až moc simplifikované. Proto se jedná o vhodný začátek pro někoho, kdo se chce dozvědět více o moderní filozofii, ale neví kde začít. Minimálně já jsem si v bibliografii našel mnoho knih k dalšímu čtení.

06.09.2021

ČÁST 2.
Takhle by šlo pokračovat dál (přehled kapitol) přes relativismus a postmodernu, epistemologii (...k epistomologii, potažmo nasledujícím kapitolám o jazyku a strukturalizmu, si dovolím malou osobní vsuvku ohledně problematiky původu významu; že děti nejprve učíme příslušný zvuk, či znak spojovat s „předlohou“, tedy vymezenou výsečí vjemů, jež dráždí naše smysly {ukážu prstem na krávu a řeknu/napíšu „kráva“, což dokola opakuji, než si dítě tyto zcela odlišné jevy spojí, asociuje a toto spojení zautomatizuje natolik, že si krávu ani představovat nemusí a ví; v tomhle mimochodem vidím možné řešení problematiky korespondenčního poznání} už u dítěte předpokládá „předslovně tušený“ význam/poznání, přinejmenším na úrovni schopnosti rozlišovat jednotlivosti; pokud by nemluvně nevnímalo soubor vjemů pojících se s krávou jako výrazně odlišný od souboru vjemů pojících se třeba s trávou na níž se tato pase, tedy by krávu nevnímalo jakožto něco od zbytku vjemů dostatečně odlišného, ergo jako něco svébytného a jednotlivého, pak bychom mohli říkat „kráva“, i na ni ukazovat, do haleluja a dítě nikdy nepochopí, že si s tím zvukem má spojit právě jen tu výseč vjemů z celku vnímaného světa, jež se pojí právě jen s „kravovitostí“ krávy; jistě, spojením této „krávovitosti“ s příslušným zvukem se význam krávy vyostří, ještě víc vyčlení a osamostatní, ale ten význam tam už musel, byť mdleji, být před ním...nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jakoby zde předkládaná podoba filozofie jazyka zcela přehlížela skutečnost, že se jazyk nějak učíme, čímž vytváří poněkud umělý problém původu významu...jako jedním dechem dodávám, že nad následnými myšlenkami „slovních her“ či „strukturalizmu“ nikterak nos neohrnuju, naopak se jejich géniem kochám; jen si myslím, že jim něco nutně předchází a že to něco je „tušený, předslovný“ význam...obecně bych tedy význam nespojoval výlučně s jazykem; nepochybuji, že jazyk významy kvalitativně mění, prohlubuje, řetězí, ale i omezuje/zpřesňuje, stejně jako jimi zpětnovazebně formuje význam samotný....ale nemůže být jeho výlučným nositelem; jinak by jazyk v první řadě ani nemohl vzniknout, neboť by na samém počátku nebylo k čemu vůbec zvuky/znaky vztáhnout...hmm, a to se mi Kantovská ontologie nezdála) fil. mysli („červený pokoj“ vs. funkcionalismus, behaviorismus, mysl a tělo - monismus) fil. jako analýza mysli (fenomenologie) fil. vědy, humanitní vědy, fil. antropologii a etiku, kterých se tenhle spisek lidsky dotkne, ale já se tady spokojím s prostým konstatováním hlavního cíle, jenž si tento vytkl a splnil; a sice osvětlit základní pojmy základních filozofických okruhů tak, aby je s trochou dobré vůl..e pobral i tur. Vstřícnější vstup (který však, vzdor ználivé banalitě, na závažné obsažnosti netratí) do hájemství filozofie, aby jeden pohledal a klidně bych jej rád bych viděl vetknut v středoškolské osnovy. Tisíceré (už jen za příkladně vysvětlenou ontologii, Husserlo x Heideggerovskou fenomenologii, či za vymezení člověka coby tvora důvodů x příčin, předpisů x popisů a hodnot x faktů a vůbec mnohé náměty k úvahám o jazyku) díky, Peregríne...i osobo, ježs mi ho dohodila!
PS: Asi nejpraktičtější rada, jaká na mě „z mezi řádků“ bafla, zní; ptáte-li se, či jste-li tázáni, ponejprv důkladně, slovo od slova, rozeberte „na co, jak a proč“ dotazu samotného...ostatně celá knížka je přiléhavou odpovědí na dobře zanalyzovanou, se vší přirozenou ignorancí, zmatečností, ale i zvídavostí položenou otázku „co je to filozofie?“, jíž bezelstně pokládá obyčejný člověk.
Jinak bych ještě dodal, že je celé dílko, kapitolku po kapitolce (každá je navíc opatřena užitečným seznamem tématicky relevantního čtiva; „Hledání pravdy“ Willarda Quinea, Ludwigův „Tractatus...“ Husserlovy „Karteziánské meditace“{fakt mě zajímá, co z pokusů odosobnit mysl vydojil} a Heideggerovo „Básnicky bydlí člověk“ mě hádám neminou) vyložena i na trubce. Nejde o předčítání, ale o volnější výklad téhož, takže si jeho prostřednictvím můžete vyhladit případné vrásky, které mohou četbou zvlnit vaše čela. Já si stáhnul obojí, mám je hezky elektronicky po kopě a kdyby nebyla knížka rozprodána, tak Jaroslavův chválihodný počin ocením i tvrdou měnou...né „jen slovy“.

06.09.2021

ČÁST 1. Předně musím složit hold autorovu divokému zjevu, jenž beze zbytku naplňuje mou představu o řeholi; tam má vypadat filozof! Když jsme teď takto spolu ze stolu šmahem smetli jakékoli případné pochybnosti stran odbornosti, tak se můžem přesunout k samotné knížce, jež je svým obsahem hustší Jaroslavova blahoslaveného plnovousu(!); představte si, ona se hned v úvodu ptá, co filozofie je. No je to normální?! Proč nezačne s Platónem, Bohem, či jiným vousatým strejdou?! V rámci lehce nervózního pobavení jsem se zastavil a sepsal vlastní, další četbou ještě neinfikovanou definici (stála za prd) s tím, že po dočtení učiním totéž.
Voilà. Filozofie je výslednicí našich pokusů vyjádřit svůj vztah ke světu; jejím předobrazem je umění, jejím dítětem věda, filozofie stojí někde mezi....a mezi její nejdůležitější úlohy v současnosti patří studium základního nástroje myšlení. Totiž jazyka. Chýlit se v rámci filozofického studia blíž k umění, či vědě vedlo k zatím poslednímu velkému rozštěpu filozofie na dva hlavní proudy; kontinentální a analytické filozofie. Úkolem filozofie analytické je co nejpřesněji definovat význam otázek (a spolu s tím i určit, které otázky jsou smysluplně zodpověditelné, stejně jako rozpoznat ty, které spadají do kompetence filozofie) jimiž se nechávají unášet především „kontinentálové“. Což není bez důležitosti; na otázce pojmové nevyjasněnosti totiž troskotá jakékoli porozumění. A v tomhle smyslu podává prudce analytický lobbista Peregrin ruce jak zjednaný; hned třetí kapitola (Ontologie) mě uzemnila jak blesk krávu na svatém kopečku...svým elektrizujícím prstem mi ostatně po páteři jezdí doteď; Z čeho se skládá svět? (dejte pauzu a formulujte...zjistíte, že to není zdaleka tak jednoduché a možná vám následující text rázem přestane znít jako mlácení prázdné slámy; kdyby i nic jiného, tak alespoň kultivuje matné povědomí o zdánlivých samozřejmostech, k jejichž popisu nám ale jaksi, když přijde na věc, chybí slova) Svět se, v nejobecnějším myslitelném smyslu, neskládá z věcí, ale z entit, neboli česky jsoucen. Entita/jsoucno= věci + vlastnosti a vztahy (z toho vyplývá definice věci, jakožto podkategorie jsoucna a jakožto zcela neutrálního, nesouvstažného abstraktu, takže když filozof řekne „věc“, už vím, co tím myslí:) Nu, a do jakých nejobecnějších kategorií se člení jsoucna je předmětem ontologie. Obecné kategorie jsoucen jsou, např. dle Aristotela, 1. věc 2.kvantita 3.kvalita 4. vztah 5.místo 6.čas 7.poloha(relativní místo) 8.stav 9.činnost(měnit) 10. trpnost(být měněn). Tak, a to máme Ontologii, coby studium obecných kategorií jsoucen (hmm, netkví podstata matematiky v její schopnosti zbavit vlastnosti a vztahy věcného břemene a operovat bez něj? když si pomyslím a + b = c tak v hlavě de facto „vidím“ čirý vztah vlastností:)...Nu, a to, že si dost dobře ani neumíme představit svět bez jsoucen a jejich kategorií (tedy odmyslet si existenci...tady není bez zajímavosti, že současná ontologie nadřazuje kategoriím jsoucen jakousi nadkategorii „bytí“, tedy kategorii jakákoli jsoucna vůbec umožňující) stejně jako domněnka, že o těchto kategoriích můžeme uvažovat nezávisle na světě, vedla mnohé filozofy, jmenovitě pak hlavně Kanta, k re-formulaci kategorií jsoucen nikoli jako záležitostí světa, které z něj odkoukáváme, ale jakožto výstupu dopředně ložené struktury našeho rozumu, který už existenci jsoucen, resp. jejich kategorií, očekává; kategorie tedy v tomto pojetí nejsou ani tak záležitostí světa, jako spíš dopřednou, „a priorní“ strukturou našeho rozumu, což vedlo k setření rozdílu mezi onto- a epistemologií (teorie o způsobech poznávání světa; tedy teorie, jež s „reálnou“ existencí světa implicitně počítá) s čímž třeba osobně ne úplně souhlasím (i když ta myšlenka otevírá celou řadu nesmírně vzrušujících představ; třeba o potenciální iluzi času a příčinnosti, kteréžto Kant považuje za apriorní kategorie, jejichž prostřednictvím si náš rozum, možná bezčasý a nepříčiný, svět {ostatně kvantová věda už pojem příčinnosti slušně zdrtila...stejně jako uznává, byť na poněkud odlišně fundamentální úrovni, neoddělitelnou roli pozorovatele s podobou pozorovaného} uspořádává k obrazu svému; o světu bez nás, světu tzv. „o sobě“, vlastně nelze nic říct, existuje jen svět skrze naší zkušenost, svět tzv. „pro nás“; o absolutní existenci {tedy mimo nás, „o sobě“} čehokoli se nemůžeme nijak přesvědčit, vše jde skrz nás a je tedy jen „pro nás“; to není slovíčkaření, pro {analytického} filozofa je tázání se po absolutnosti existenci zbytečné, neboť jí nelze dokázat, lze se ale ptát na to, v jaké kategorie nás jazyk zavazuje věřit a toto nazývá „ontologickým závazkem“; jaké závazky s sebou ten který jazyk nese je pak předmětem logicko-lingvistické analýzy; tak se analytická filozofie překrývá s logikou a filologií...) ale už aspoň vím, o co jde; a o to právě v téhle knížce jde.

29.06.2021

Tato knížka je takový krátký příjemný náhled do problematik filozofie. I když je pravda, že je velice stručná a v určitých částech až moc jednoduchá.

24.11.2016

Kniha byla mnohem lepší, než jsem čekal.
Myslím, že je méně povrchní, než by se mohlo zdát podle komentářů tady.

Z hlediska filosofie samotné je na ní asi nezajímavější autorovo přesvědčení o blízkosti vědy a filosofie: jak jako konkurenta, tak (a hlavně) i jako reálné možnosti řešit nějaké otázky.
To nebývá tak moc obvyklé.
Protože však mají lidé často z vědy ještě větší strach než ze samotné filosofie, tak je přístup autora vlastně trochu schizofrenický: vpodstatě dělá ze strašáka ještě většího strašáka :-)

31.10.2016

Autor zbytečně řeší spoustu témat, která nerozvede více do hloubky, ale nechá je rozpitvané a už se k nim nevrátí. Místo takového stručného popisu se mohl spíše věnovat jen pár tématům do hloubky. Takto mi kniha skoro nic nedala, protože základní přehled ve filozofii už jsem měla, kdežto málo poučený čtenář, jako např. můj taťka, se v tom bude akorát ztrácet. Takže mi není jasné, pro koho je kniha vlastně určena. Protože přesvědčovat autor také nechce, jak sám napsal.
Ale zbytečné čtení to také nebylo.

26.09.2016

„filozofie ani nemusí být nesrozumitelná, ani kvůli ní nemusíme zahodit selský rozum“ ... tuhle větu si přečtete na přebalu této útlé knížečky a řekla bych, že ji naprosto věrně vystihuje :-) ... autor taky upozorňuje, že výběr témat je čistě subjektivní a že vybíral témata, taková která se jemu jeví pro současné diskuze příznačná ...

Hned na začátku odpovídá na vůbec nejzákladnější otázku: Co je dnes úkolem filozofie? ... a říká, že je to vlastně stále stejné :-) ...ptát se, ... ptát se proč? ... a hledat odpovědi ... přičemž filozofie má dva "mocné" sousedy – vědu a umění – a na filozofii tak zbývají otázky bez odpovědí – otázky jejichž odpovědi nelze hledat mechanizovanými postupy vědy – nahlédnout jejich smysl (a cestu k odpovědím na ně) ... což znamená ... podívat se na ně neobvyklým způsobem :-) ... a k tomu tu máme filozofii :-) ... proto se autor zabývá otázkami jestli nás může filozofie v dnešní době přivést k nějakému poznání? A proč některé otázky nelze zodpovědět vědou? Hovoří se tu především o jazyku (resp. především významu jeho výrazů) protože to jsou otázky, které už musí věda brát za jasné a dané, aby mohla fungovat ... a tak analýza jazyka zbývá na filozofii :-) ... a pak už se můžeme s chutí pustit i do dalších otázek, jako například:

„… nemohou existovat jedinci (nebo třeba národy), jejichž poznávací aparát je od toho našeho odlišný? Dokonce natolik odlišný, že se jim věci jeví způsobem tak nepodobným tomu našemu, že pak žijí v – téměř či úplně – jiných světech? A je pak možné se s těmito lidmi vůbec nějak domluvit?“

Můžeme se pak bavit o relativismu: „Musí nutně, to co platí pro mě, platit i pro jiné? Musí být naše morální normy, měřítka racionality či poznané nutnosti závazné i pro každého jiného?“

A dozvíme se vždy k danému tématu i mnoho dalšího, jako například, že relativismus je spojovaný s filozofickou postmodernou, kterou charakterizoval francouzský filozof Jean-Francois Lyotard, podle kterého je moderní doba charakterizovaná téměř všeobecnou shodou na „příběhu“, kterého jsme , my lidé, protagonisty. Náš svět je tak jeden "meta"příběh, kdy s pomocí vědy čím dál tím lépe poznáváme svět, jsme čím dál moudřejší, umíme čím dál lépe uspokojovat své potřeby a někam směřujeme. Individuální osud se pak musí stát, má-li mít smysl, součástí tohoto vyprávění :-).

Můžeme se pak bavit o epistemologii a spolehlivosti našeho poznání: protože o existenci vnějšího světa nemůžeme nikdy mít absolutní jistot, ale vzhledem k tomu, že tu nemůžeme mít vlastně o ničem, je celý pojem absolutní jistoty pro nás nesmyslný, zato můžeme mít jistotu v lidsky chápaném měřítku. Jak už autor říkal: „ …selský rozum je třeba kultivovat, zcela opouštět bychom ho ale neměli!“ :-).

Cílem této knížky nebylo odpovídat na otázky, spíš, ze subjektivního pohledu filozofa, shrnout filozofická témata současnosti, ukázat, kudy se filozofie ubírá dnes a nastínit, kudy povede její cesta dál :-) ... tedy vzbudit zájem ... a přesně to se autorovi povedlo:

Jedním ze smyslů filozofie je moudrost a filozof je ten, kdo si ví rady i tam, kde jsou ostatní v koncích. Druhým smyslem pak může být snaha vypořádat se určitým okruhem otázek, které nemohou být zodpovězeny v rámci speciálních věd nebo oborů.

„K tomu, aby se člověk stal moudřejším, knížky samozřejmě napomoci mohou (může k tomu jistě napomoci Kafka, Einstein, Platón, Konfucius, Hawking, Foglar, Tolkien …); žádné knihy však samy o sobě člověka moudrým neučiní.“ V případě filozofické knížky pak jde o „snahu vypořádat se s určitým druhem otázek“.

14.10.2014

Tuto knihu jsem dostala jako doporučenou k mému studiu na Filozofické fakultě. Čekala jsem, že bude napsaná více podrobněji než tomu doopravdy je. Zdá se mi, že je stručná až moc. Mnoho výrazů není vysvětlených, tedy že tomu rozhodně normální člověk rozhodně rozumět nemůže. Je to napsáno trochu zmateně a tak jsem se v tom chvílemi ztrácela. Ale k mému hodnocení, kniha je dobrá, jen né zase tak.