Flashky
Eva Zábranová
Když v září orwellovského roku 1984 zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana, bylo jeho dceři Evě devatenáct let. Dnes, k třicátému výročí úmrtí svého táty, se rozhodla napsat pro něj knihu, která je nejen svědectvím o něm a poctou jeho celoživotní práci, ale i jedinečným záznamem setkání s mnoha vynikajícími osobnostmi poválečné české kultury, mj. Mikulášem Medkem, Ivanem Medkem, Emanuelem Fryntou, Evaldem Schormem, Františkem Jungwirthem, Danielou Hodrovou, redaktory nakladatelství Odeon a s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož živý portrét patří k nejpůsobivějším kapitolám knihy. Flashky - doprovozené mnoha unikátními fotografiemi - jsou ovšem též něčím mnohem víc než jen prací vzpomínkovou. Jde o plnohodnotnou uměleckou prózu, která přesným a břitkým jazykem podává pravdivý obraz české společnosti v poválečném půlstoletí na pozadí tzv. rodinné historie, tedy v žánru, který v současnosti nabývá na důležitosti ve všech východoevropských literaturách. Nesentimentální, věcné a detailně přesné vidění Evy Zábranové má zobecňující sílu, která z příběhu dospívání v rodině vězňů komunistického režimu činí jednu z nejpůsobivějších českých próz posledních let.... celý text
Přidat komentář
Výborná kniha, výborný doplněk Zábranových deníků, výborný vývoj obsahu komentářů během deseti let zde :o)
Určitě je to i odstupem let a přece jen větším povědomím o normalizačním osudu poctivého, citlivého a (asi) ke své škodě emotivního, vynikajícího básníka, spisovatele a překladatele.
Opravdu to není zahořklé!
Smutné, bolestné, prosycené úzkostí otce i dcery, ale daleko víc láskou a snahou o vzájemné pochopení.
Eviny vzpomínky rozkrývají mnohé. Třeba složitost a vrstvy tehdejšího (i otcova) přístupu k Církvi a víře, obtíže Zábranovy povahy včetně traumatu z rodinných poměrů.
"Tchán byl dělník a pokrytecký pámbíčkář."
"Vyrůstám s jejím umíráním a pochopím, co znamená ČEKAT."
Moc se mi líbila možnost chvilku kráčet ve stopách "velkého táty" očima holčičky a mladé ženy... A navíc teď bydlím kousek od jeho bytu v Malešicích :o)
6/6
Vzpomínky Evy Zábranové, dcery spisovatele, překladatele a básníka Jana Zábrany, mohou být vnímány kontroverzně. Ve svých črtách z minulosti si nebere servítky a jména vnímána dějinami spíše pozitivně škrtá tvrdými tahy slov. Její pohled však nabízí zajímavou perspektivu pohledu života za normalizace, střípky jejího dětství čtenáře až řežou do dlaní, ve kterých pevně drží tenkou knihu potřebných vzpomínek. Pokud dokážete číst s nadhledem a nesoudíte dle několika vět, nebojte se zavzpomínat s Evou Zábranovou na nedávné časy.
"...a mele a mele." Moc mi konvenovalo, že pan Zábrana měl podobný vztah k užvaněným lidem, jako já;-) Jinak tuto celkem čtivou knihu považuju za vydařený a hodnotný příspěvek k poznání života velkého básníka a překladatele Jana Zábrany, a to od osoby z nejbližších. Kniha z jiného zorného úhlu a velmi niterně zobrazuje to, co se dočítáme v Zábranově Celém životě, myslím tedy hlavně na vztah k rodičům, k ženě, k jeho zdraví... Dítě tyhle věci cítí silně a Evě Zábranové se tyto vzpomínky podařilo zachytit na papíře. Zároveň z knihy cítím podobnou deprivaci životem, zděděnou po tatínkovi. Čte se to dobře (a rychle). Doporučuji.
Velice zajímavé,čtivé a nesentimentální doplnění obrazu Jana Zábrany,který jsem si utvářel při četbě jeho deníků.Mnohé osvětluje a překvapuje/dědeček Emanuel/,jinde nepřekvapuje/Škvorečtí/ a potvrzuje/Ivan Medek/.
Nechápu hodnocení v modré barvě, kdybych mohla, dám sedm hvězdiček.
Velmi silná kniha, občas se mi to hůř četlo - ne kvůli obsahu, ale kvůli stylu psaní. Ale to jen na samotném začátku.
Naprosto skvělé vyprávění a vzpomínky na otce, na rodinu, na dobu, na lidi. Někomu vadí kritika některých "nedotknutelných", mně ne. Nevidím jediné reálné opodstatnění pro to, aby slavní a adorovaní neměli i přízemní, špatné lidské vlastnosti. Naopak.
Vůbec nevím, o jaké zahořklosti někteří píší. Já jsem z knihy cítila vzpomínky, lásku, smutek, zoufalství .... ale rozhodně ne zahořklost. Možná malinko v kapitole, kde autorka popisuje boje o autorství detektivek a překladu, ale tam je podle mého velice na místě.
Ač žiji ve stejné vesnici, kde se pan Zábrana narodil a do Humpolce to mám co by kamenem dohodil, tak jsem od něj zatím nic nečetla a hodlám to brzy napravit. Stejně tak se těším, až si přečtu druhou knížku od Evy Zábranové.
A kdo byl autorem překladu Prezydenta Krokadýlů?
http://www.nllg.eu/spip.php?article539
Ta knížka má sílu. Konečně jsem si ji přečetl po denících a korespondenci s Přidalem. A k tomu trochu Plathové. Neveselé čtení pro zimní večery. Nalijte si skleničku koňaku.
A co je vlastně historie?
Příběhy, které vám někdo vypráví. A každý vypravěč otiskne kousek svého já. Tato kniha je toho jasným dokladem.
Kniha se skutečně čte jedním dechem- a silná hořkost a zahořklost také na vás vane jedním dechem. Škoda.
Záblesky z příliš krátkého života
Jen málokterý autor ovlivnil ve dvacátém století českou literaturu tak jako Jan Zábrana. Výsostný básník našel v nepřátelském ovzduší komunistického režimu náhradní pole v překladech z ruštiny a angličtiny, prosadil se i jako zdatný esejista a posmrtné porevoluční vydání jeho deníku Celý život právem vyvolalo literární senzaci. Mohlo by se zdát, že po souborném vydání jeho básní, povídek a naposledy i korespondence s Josefem Škvoreckým se o Zábranovi již nic nového nedozvíme. Z omylu nás vyvádí nakladatelství Torst, které jeho dceři Evě vydalo vzpomínkovou knihu Flashky – jež se ovšem od obvyklých memoárů v mnoha ohledech odlišují. Vypravěčka totiž většinou ustupuje do pozadí, spíš než o sobě mluví o otci, s nímž jí pojil mimořádně blízký, spiklenecký vztah, o své rodině a otcových přátelích.
Namísto lineárního vyprávění zvolila Eva Zábranová kratší viněty v přítomném čase, namísto diplomatického referování, které decentně opomíjí temnější stránky života, je ve své otevřenosti nekompromisní, až surová, a nešetří ani své prarodiče a matku.
Obzvláštní dávku pohrdání si vysloužil Josef Škvorecký, o němž si sám Zábrana ve svém deníku poznamenal: „Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.“ Její vylíčení sporu o autorství překladu Prezydenta krokadýlů bohužel zcela opomíjí Schonbergovu studii z Kritické přílohy Revolver Revue, která tuto otázku definitivně rozsekla ve prospěch Škvoreckého.
Flashky jsou kniha působivá a nervy drásající; čiší z ní neusmířenost se životem, v němž se někteří lidé, ať již shodou okolností nebo díky pružnějšímu charakteru, měli lépe než její otec, který umírá zdeprimovaný režimem a uštvaný nekonečnou prací. Přes hořký osobní tón se však Evě Zábranové daří nejen vykreslit portréty význačných osobností české kultury, jakými byli Emanuel Frynta, Mikuláš Medek či František Jungwirth, ale i zachytit charakter století, v němž se Zábranovými slovy „šlape do lidí“. Proto je kniha Evy Zábranové cenná nejen pro komunitu zábronofilů.
Před časem jsem slyšela v rádiu rozhovor s autorkou a Flashky jsem si půjčila, abych zjistila, jestli je paní Eva Zábranová opravdu tak zapšklá, jak se mi zdálo z rozhlasu. Ale tolik jedů, nenávisti a hanobení různých zmíněných osob, to už je opravdu moc. Nešetřila ani vlastní rodinu, fuj. Na druhou stranu adorace tatínka a Allena Ginsberga.
Z předchozích komentářů vyplývá, žeje asi vše jinak.
Z celé knihy mi byly nejsympatičtější kapitoly o Ginsbergovi.
Kniha se četla sama, během hodiny a půl na jeden zátah- hned po dočtení 2. dílu Zábranových deníků- objasnilo mi to několik věcí, třeba teprve po této knize jsem zjistil, že Zábrana umřel na cukrovku, bylo zajímavé srovnávat vzpomínky Evy a Jana ohledně Janova otce- vcelku pochopitelné.
Nebo to, že se Jan Zábrana schovával v bytě před lidmi, co jej chtěli donutit podepsat Chartu 77...
V knize jsou zajímavé momenty, které v denících nejsou, proto doporučuji všem, které zajímá osobnost Zábranova- ono není ani moc jiných lidí, co by to četlo-
P.S: Kniha už není na skladech, vyprodala se kolem Vánoc...
Chápu autorčinu zlost, naštvání, zklamání, ale nečetlo se to moc příjemně. Místy to mělo nádech bulvárních klepů, místy vytahování se, ale o jejím otci, kterého tak obdivuji, jsem se tam mnoho nedočetla, resp. to, co jsem se dočetla, nepůsobilo nijak sympaticky. Jakoby byla sama cítila, že ho měla a chtěla poznat více a blíže, než jak jim život nadělil.
Štítky knihy
životopisy, biografie paměti, memoáry česká literatura vzpomínky osudy lidí básníci spisovatelé osobnosti disidenti oběti komunismu
Ještě si sem s dovolením, uložím, co mi z textu oslovilo nejvíc!
"Vzpomíná, jaké to bylo být mladý a v Praze i s tím, co měl na hřbetě, jak se protloukal, jak mohl, co se sám naučil, co za těch okolnosti stihl udělat - odmakat, jak byl pilný, důkladný a precizní. Kam se hrabete, páni profesoři?
A při tom všem tenkrát uměl žit."
"Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál a vtipkoval, prachy jsem neměl a stejně mě bavilo žit...
Práce mě těšila... rád jsem se napil... chodili jsme do Lucerny na box s Helmuthem, se Škvordou na volejbal koukat holkám na nohy..., pak všichni odtáhli a zůstal mi už jen ten starej šantala (Franta Jungwirth) kam se všechno ztratilo, všichni, na kom mi záleželo, jsou někde v prdeli po světě, nebo mrtví, to je totéž....
Mám už jenom Tebe a tu práci, ta mi zůstala, i když nemůžu dělat, co bych opravdu chtěl, to je jediný, co mi zůstalo a jsem utahanej jako pes, už nemám na nic silu..."
"Nesnáším, když táta takhle mluví, nesnáším, když je slabý a zlomený, v těle se mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek - přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce.
Jeho bolest neumím unést. Dnes, v jiném životě a v jiném světě, vím, že jeho žití přežívání byla obrovská síla proti všem a všemu, jeden nekonečný boj od chvíle, kdy mu ukončili dětství, kdy ho zradili rodiče kdy mu zmizeli oni i kamarádi, Škvorecký, Jedlička, Brousek, Mareš, Helmuth..., kdy mu vzali, co chtěl dělat a na ten sajrajt tady zůstal sám, sám se svými dé mony a s nemocí. A bez naděje... Skutečná jistota nejhoršího.
Až do konce.
Kupujeme oplatky a jedeme domů tohle jsou tátovy jediné výlety mimo Prahu na dovolenou společně nikam nejezdíme . . ."
Děkujeme za vzácné vzpomínky, paní Evo!