Flashky přehled
Eva Zábranová
Když v září orwellovského roku 1984 zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana, bylo jeho dceři Evě devatenáct let. Dnes, k třicátému výročí úmrtí svého táty, se rozhodla napsat pro něj knihu, která je nejen svědectvím o něm a poctou jeho celoživotní práci, ale i jedinečným záznamem setkání s mnoha vynikajícími osobnostmi poválečné české kultury, mj. Mikulášem Medkem, Ivanem Medkem, Emanuelem Fryntou, Evaldem Schormem, Františkem Jungwirthem, Danielou Hodrovou, redaktory nakladatelství Odeon a s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož živý portrét patří k nejpůsobivějším kapitolám knihy. Flashky - doprovozené mnoha unikátními fotografiemi - jsou ovšem též něčím mnohem víc než jen prací vzpomínkovou. Jde o plnohodnotnou uměleckou prózu, která přesným a břitkým jazykem podává pravdivý obraz české společnosti v poválečném půlstoletí na pozadí tzv. rodinné historie, tedy v žánru, který v současnosti nabývá na důležitosti ve všech východoevropských literaturách. Nesentimentální, věcné a detailně přesné vidění Evy Zábranové má zobecňující sílu, která z příběhu dospívání v rodině vězňů komunistického režimu činí jednu z nejpůsobivějších českých próz posledních let.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Flashky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (14)
Výborná kniha, výborný doplněk Zábranových deníků, výborný vývoj obsahu komentářů během deseti let zde :o)
Určitě je to i odstupem let a přece jen větším povědomím o normalizačním osudu poctivého, citlivého a (asi) ke své škodě emotivního, vynikajícího básníka, spisovatele a překladatele.
Opravdu to není zahořklé!
Smutné, bolestné, prosycené úzkostí otce i dcery, ale daleko víc láskou a snahou o vzájemné pochopení.
Eviny vzpomínky rozkrývají mnohé. Třeba složitost a vrstvy tehdejšího (i otcova) přístupu k Církvi a víře, obtíže Zábranovy povahy včetně traumatu z rodinných poměrů.
"Tchán byl dělník a pokrytecký pámbíčkář."
"Vyrůstám s jejím umíráním a pochopím, co znamená ČEKAT."
Moc se mi líbila možnost chvilku kráčet ve stopách "velkého táty" očima holčičky a mladé ženy... A navíc teď bydlím kousek od jeho bytu v Malešicích :o)
6/6
Vzpomínky Evy Zábranové, dcery spisovatele, překladatele a básníka Jana Zábrany, mohou být vnímány kontroverzně. Ve svých črtách z minulosti si nebere servítky a jména vnímána dějinami spíše pozitivně škrtá tvrdými tahy slov. Její pohled však nabízí zajímavou perspektivu pohledu života za normalizace, střípky jejího dětství čtenáře až řežou do dlaní, ve kterých pevně drží tenkou knihu potřebných vzpomínek. Pokud dokážete číst s nadhledem a nesoudíte dle několika vět, nebojte se zavzpomínat s Evou Zábranovou na nedávné časy.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Flashky v seznamech
| v Právě čtených | 2x |
| v Přečtených | 70x |
| ve Čtenářské výzvě | 8x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 12x |
| v Chystám se číst | 28x |
| v Chci si koupit | 2x |
Štítky knihy
životopisy, biografie paměti, memoáry česká literatura vzpomínky osudy lidí básníci spisovatelé osobnosti disidenti oběti komunismu
Ještě si sem s dovolením, uložím, co mi z textu oslovilo nejvíc!
"Vzpomíná, jaké to bylo být mladý a v Praze i s tím, co měl na hřbetě, jak se protloukal, jak mohl, co se sám naučil, co za těch okolnosti stihl udělat - odmakat, jak byl pilný, důkladný a precizní. Kam se hrabete, páni profesoři?
A při tom všem tenkrát uměl žit."
"Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál a vtipkoval, prachy jsem neměl a stejně mě bavilo žit...
Práce mě těšila... rád jsem se napil... chodili jsme do Lucerny na box s Helmuthem, se Škvordou na volejbal koukat holkám na nohy..., pak všichni odtáhli a zůstal mi už jen ten starej šantala (Franta Jungwirth) kam se všechno ztratilo, všichni, na kom mi záleželo, jsou někde v prdeli po světě, nebo mrtví, to je totéž....
Mám už jenom Tebe a tu práci, ta mi zůstala, i když nemůžu dělat, co bych opravdu chtěl, to je jediný, co mi zůstalo a jsem utahanej jako pes, už nemám na nic silu..."
"Nesnáším, když táta takhle mluví, nesnáším, když je slabý a zlomený, v těle se mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek - přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce.
Jeho bolest neumím unést. Dnes, v jiném životě a v jiném světě, vím, že jeho žití přežívání byla obrovská síla proti všem a všemu, jeden nekonečný boj od chvíle, kdy mu ukončili dětství, kdy ho zradili rodiče kdy mu zmizeli oni i kamarádi, Škvorecký, Jedlička, Brousek, Mareš, Helmuth..., kdy mu vzali, co chtěl dělat a na ten sajrajt tady zůstal sám, sám se svými dé mony a s nemocí. A bez naděje... Skutečná jistota nejhoršího.
Až do konce.
Kupujeme oplatky a jedeme domů tohle jsou tátovy jediné výlety mimo Prahu na dovolenou společně nikam nejezdíme . . ."
Děkujeme za vzácné vzpomínky, paní Evo!