Flaubertův papoušek
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/298305/bmid_flaubertuv-papousek-sc8-298305.jpg
4
128
128
Geoffreymu Braithwaitovi, postaršímu vypravěči Barnesova slavného románu Flaubertův papoušek, se na sklonku života konečně otevře prostor k tomu, aby se oddal dávné zálibě: putování po duchovních i hmotných stopách Gustava Flauberta. Předmětu svého zájmu se tento zachovalý šedesátník, profesí lékař, věnuje s příkladnou oddaností a nelituje peněz ani námahy, aby vrhl světlo i na ten nejpodružnější detail, který se francouzského romanopisce týká. Při veškerém úsilí však zůstává amatérem z přesvědčení, pro něhož přemýšlet o literatuře mnohdy znamená též odhalovat stíny vlastního nitra.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Flaubert's Parrot, 1984
více info...
Přidat komentář
Zajímavý experiment, ale úplně mě neoslovil a nevyvolal ve mně asi to správné, abych dokázal knihu hodnotit navíc. Nějaké pasáže byly skvělé, ale občas mi unikal význam některého textu - to asi byla schválně provokace, ale na víc to nehodnotím.
(SPOILER)
Jo, tak tuhle knížku jsem si užil. Román o tom, jak se sbírá materiál pro vědeckou práci, jak se píše vědecká práce včetně toho, jak dosáhnout nudy ve vědeckém textu. Vlastně krásná postmoderní mozaika všeho. Kde je umění a kde je život? Kde je skutečnost a kde je fikce? Kde je hranice faktů a výmyslu o životě Flauberta? A je vůbec třeba je poznat dokonale? Poznat povahu autora, jeho způsob života, jeho lásky, jeho vášně, jeho nemoci, jeho pohrdání, jeho pózy? Celým dílem se táhne jeden z ústředních motivů - který z vycpaných papoušků je pravý, ten, kterého měl na stole Flaubert při psaní jednoho z textů. A ve výsledku docházíme k tomu, že vlastně je to jedno.
V románu se střídají i styly a žánry, ale rozhodně je to pro náročnějšího čtenáře. Vypravěč Geoffrey Braithwaite putující za fenoménem Flaubert je lékař, který vlastně svým osudem představuje určité alter ego Flauberta. Říká-li Flaubert, že Madame Bovary, c'est moi, může Braithwaite s klidem říct totéž o Flaubertovi (ale i o panu Bovarym) a vlastně jistým způsobem J. Barnes o Braithwaitovi (viz i shodné iniciály ve výslovnosti). Celá koláž působí dost přesvědčivě, i když asi zcela záměrně jsou tam místa velice svižná a vtipná, ale i místa velice statická, zamotaná a nudná. Jak říkám, užil jsem si to, určitě si to užije každý, kdo se nebojí náročnější četby. Zahleďte se do ní a ztraťte se v ní jako v očích Emy Bovaryové.
Paráda. Pro fajnšmekry. Pokud však neznáte francouzský originál Slovníku přejatých myšlenek či aspoň český překlad nebo nedej Bože nemilujete Flauberta, moc si to neužijete.
Líbí se mi tyhle experimentální formy na pomezí žánrů. Dozvěděl jsem se ledacos o Flaubertovi, pobavil jsem se, poučil, tak co chtít víc?!
„Není nic otevřenějšího než uzavřený text.“ (Umberto Eco)
Jsou knihy (autoři), které po svém čtenáři vyžadují hodně moc! (řekněme kompetencí? - Vězměte si třeba takového Umberta Eca, nebo Michela Houellebecqa). A takový je i Julian Barnes. Tito všichni (a mnozí další, James Joyce a další a další) po vás, čtenářích, totiž vyžadují spolupráci. Jejich texty, přesně, jak píše Eco, jsou natolik uzavřené ve své složitosti, až jsou dokonale otevřené k naprosto různým výkladům. A tak se není co divit, že co čtenář, to vlastní přístup k tomu, jak takový text pojmout, vysvětlit si, zda si ho oblíbit, zamilovat, či pohanit nebo odložit – a to platí i u Flaubertova papouška (proto také jakékoliv hodnocení v celé jeho škále může být výsledkem výše uvedeného).
Na samém počátku jsem pravda dost tápala, jak se k tomu, co právě čtu, postavit? Samotný autorův záměr se mi zdál více měně … nevystopovatelný, a tak jsem zjistila, že autor svou práci vlastně odvedl opravdu dobře. Flaubertův papoušek (jako metaromán, či experimentální román) je totiž příběhem – nepříběhem experimentujícím s mnoha formami (kde by se možná takový malý autorův dovětek s návodem k použití občas vážně hodil :-), jenže ten k mání není, a tak se do toho musíte pustit sami), teprve úkolem čtenáře pak je, sesbírat jednotlivé indicie a z nich tvořit! – vytvořit si svůj vlastní obraz Flaubertova světa …
„Napadlo mě, zda někdo zná pravdu a zda na ní záleží …
…
Myslíme se, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu?“
A tak se připravte na to, … že si s vámi autor bude hrát!
„Vlečná síť se naplní, životopisec ji vytáhne na palubu, roztřídí úlovek, něco hodí zpátky, něco uskladní, zbytek rozporcuje a prodá. Ale zvažte, co všechno se mu chytit nepodaří; toho je vždycky mnohem víc. Tlustý, vážený a ctěný životopis pak stojí na poličce jako nějaký ctihodný vašnosta; s životem za šilink koupíte všechna fakta, s životem za deset liber i všechny hypotézy. Ale pomyslete na vše, co uniklo, co zmizelo v nenávratnu spolu s posledním výdechem pojednávané osobnosti. Jakou šanci by měl i ten nejprohnanější životopisec, kdyby předmět jeho zkoumání věděl, co se na něj chystá, a rozhodl se, že se trochu pobaví?“
… že vám nikdo nezaručí, že najdete ty správné odpovědi!
„kdo to najde, ten to má“
… ale taky, že se cestou budete dobře bavit, že vás leccos (měnící se forma, hra se slovy, otázky bez odpovědí, odpovědi bez položených otázek) zaujme, ale i pobaví (většina z použitých forem je totiž dost … řekněme výstředních … a to v mnoha smyslech – však uvidíte sami!
Zahledíte se do očí Emy Bovaryové,
s šaškovským rozmarem se budete smát všemu,
věcem i osobám – jejich city nevyjímaje.
Takže, pokud se rozhodnete číst, připravte se na to a vychutnejte si autorovu … strategii? (těžko říct, ale já si to tak v té své mozaice nastavila) … a pátrejte!
Využijte všech nabízených možností, jako je Doslovník přejatých myšlenek, Chronologie či Flaubertovský bestiář, a pamatujte si …
Snadnost s jakou ON píše, vás oslní.
Ale nejspíš nepochopíte,
zvrácenost jeho lásky,
geniálnost jeho slov.
Postavíte z nich pyramidu … a jen ti nejvytrvalejší vylezou až na její vrchol!
„Třídím život do přihrádek a mám vše na svém místě; jsem plný zásuvek a oddílů, jako starý cestovní kufr …“
Odkaz na tuto knihu jsem našla v knize I. D. Yaloma Láska a její kat. Nalákal mě spoiler z této knihy. Bohužel to bylo jediné, co mě nějak výrazněji zaujalo na celé knize - historie s papoušky.
Zbytek mi už tak skvělý nepřišel. Beru si z toho ponaučení - nenechat si doporučovat knihy spisovatelem :D. Když se mi líbí Yalomova kniha, nebudu hledat něco, o čem se on zmiňuje, ale přečtu si raději dalšího Yaloma.
Parafrázuji-li jeden názor z této Barnesovy knihy: Když chcete po spisovateli, aby byl víc jako čtenář, nebude spisovatelem, ale čtenářem.
Vynikající román, respektive románový životopis, respektive fiktivní životopis, metaromán nebo co jsem to vlastně četla. Myslím, že tomu nakonec vlastně vůbec nerozumím, ani jsem neviděla a nepochopila všechny narážky, citáty i drobné detaily, ale užila jsem si to velmi. Skvělá kniha. Fiktivní příběh a životopis v jednom, skvěle napsaný, úžasná forma a obrovské množství detailů, které se snad při prvním čtení ani nedají zachytit.
Dílo je to originální, místy i velmi poutavé, zvlášť pro milovníky literární historie. Ale především v prostřední části knihy se mi nepodařilo ubránit dojmu, že Barnes sám sebe poplácává po rameni, a hlavní postava na mě leckdy působila "zbytečně moc" arogantně.
Flaubert aneb co jsme ve škole nebrali:
Kniha je pestrou směsicí témat a literárních postupů. Rovněž se střídají vypravěči. Rámec tvoří hledání pravého Flaubertova papouška, kterého si autor půjčil z muzea při psaní Prosté duše. Ačkoli to vlastně není důležité, fiktivní badatel - flaubertolog se po papouškovi puntičkářky pídí. Přitom vyplouvají na povrch rozličné kapitoly Flaubertova složitého, avšak velmi pestrého života. Přebrodíme se přes vyprávění, popisy, esej, bestiář, slovníková hesla, soudní obhajobu, kapesního průvodce až k písemné zkoušce. Dozvíme se mnoho o sexuálním chování v 19. století: " Zbývá vůbec nějaký spisovatel, kterého nepostihl syfilis?" Zabrousíme do Flaubertova vztahu k železnici. Na pravou míru jsou uváděny literární omyly. Nezůstane nám utajeno, kdy se Flaubert ocitl na poštovní známce. Vše podstatné a nepodstatné, v maximalistické i minimalistické formě.
Ve zkratce to zní následovně: "Groissetský poustevník. První moderní romanopisec. Otec realismu, vrah romantismu. Pontonový most spojující Balzaka s Joycem. Předchůdce Prousta. Medvěd ve svém brlohu. Měšťák, jenž nenáviděl měšťáky."
Kromě papouška si J. Barnes pohraje s mnoha dalšími zvířátky jako např. v zábavné kapitole psané z pohledu přítelkyně Louisy Coletové: "Gustav si rád představoval, že je lítá šelma, nejraději lední medvěd, povýšený, osamělý a nezkrotný... Možná ale, že Gustav byl jenom papoušek." Dostane se i na citace ze Flaubertových skutečných deníků: " Jsem jen literární ještěrka, která se celý den vyhřívá v paprscích velikého slunce jménem Krása. Toť vše." Ve Flaubertových knihách se to zvířaty hemží a často umírají: "Autor skutečně nebyl žádný Walt Disney." Toto dílo J. Barnese nás taky učí brát literaturu a literáty s humorem. Takže ještě jedna citace ze soudní pře v kauze Paní Bovaryová: "Je kniha rouhačská? Probůh ctihodnosti, vždyť to tluče do očí jako Kristova bederní rouška. Řeknu to takhle: můj mandant je přesvědčen, že hodnoty společnosti, v níž žije, stojí za starou belu.
Nezdráhám se tedy napsat, že jde o všestranný literární zážitek, zkrátka papouščí kaleidoskop.
Do výšin a hloubek každičkého atomu textu jsem tedy nepronikla - na to bych musela setsakramentsky dobře znát Flaubertovo dílo, ale spousta postřehů a mouder vynikne i v případě, že je zkoumaný autor pro mne vlastně neznámý. Ergo mohlo by to být i o jiném spisovateli? Třeba fiktivním spisovateli? Možná, naštěstí pro mne, ale pak se mi nedostává hvězdička, škoda pro mne (i autora, resp. oba autory).
"V knihách je člověku vše vysvětleno, v životě nikoli. Vůbec se nedivím, že někdo dává přednost knihám. Knihy dodávají životu smysl."
Chtěl jsem komentář začít nějakým výkřikem typu "Geniální!", ale hrozně rád pozoruji, že to udělali už mnozí přede mnou. Flaubertův papoušek totiž vskutku je projevem Barnesova génia. Umíte si představit, že byste něco tak fundovaného, složitě strukturovaného, vzájemně provázaného a sžíravě ironického napsali sami?
Abyste si knihu vychutnali, nemusíte zbožňovat Flauberta (je však vysoce pravděpodobné, že si tohoto údajného prznitele káhirských hošíků po dočtení zamilujete), stačí jen mít v oblibě hravou literaturu. Ale pozor: Barnesovo dílo není pouze nesmírně zábavné (kapitola "písemná zkouška" je prostě majstrštyk); nastoluje též zásadní otázky o vztahu umělcova života a jeho díla a na příkladu vypravěče ukazuje (a zároveň důmyslně skrývá) tragický (a nám knihomolům asi dobře známý) příběh o útěku před životem do věčné a jistotu poskytující říše umění.
Kdybych měl tuto geniální knihu shrnout do pár slov, tak bych řekl, že je to jeden velký metaliterární vtip. Mohl by to být soubor esejů o poněkud okrajových aspektech života a díla velkého francouzského romanopisce (jaký měl vztah k železnici, zda byl spíše medvěd nebo velbloud a jaké všechny knihy chtěl napsat, leč nenapsal). Nicméně je to román, jehož vypravěč – lékař na penzi Geoffrey – kromě všech těch flaubertologických perliček vypráví i svůj poněkud rozporuplný životní příběh, s nímž se nepříliš úspěšně snaží vyrovnat. Hlavně tedy s nevěrou, nemocí a smrtí vlastní ženy, jíž „jako by rozuměl méně než cizímu spisovateli, který je přes sto let po smrti“. Do jeho vyprávění Barnes vpašoval řadu břitkých postřehů o literatuře, třeba proč by se měly zakázat laciné shody okolností nebo příběhy, v nichž postavy vystupují jen pod svou iniciálou. Knihu otevírá i zavírá geniální pointa s papouškem, při jejímž čtení se vkrádá do mysli otázka, zda vůbec dává nějaký smysl detailně pitvat, jaké ponožky měl velikán při psaní zrovna na sobě a zda v pozadí praskalo v krbu dřevo smrkové nebo dubové, nebo zda není lepší se prostě ponořit do jejich díla… Typicky postmoderní střídání stylů (bestiář, soudní obhajoba, písemná zkouška, slovník…) působí skoro jako výsměch literární postmoderně, ale pokud čtete knihu s určitým nadhledem, funguje to perfektně. (10/10)
Ke čtení této knihy mě vedla zvědavost. On měl Flaubert nějakého papouška? Čím se vyznačoval, že o něm někdo napíše knihu? A pak už jsem jen hltal příběh autora Paní Bovaryové vyprávěný velmi zvláštním a podnětným způsobem. Spousta myšlenek, inspirujících citátů, postřehů. Budu si muset brzy přečíst něco od Flauberta.
Když jsem se v doslovu dočetl o literární spřízněnosti Flaubertova papouška a Kunderovy Nesmrtelnosti, příjemně to polechtalo moji intelektuální ješitnost. Protože právě na Kunderu jsem při čtení hodně myslel, nejen že jeho Nesmrtelnost je svojí náladou Papouškovi v lecčems podobná (přestože asi v celkovém vyznění o dost vážnější), také celé Braithwaithovo dobývání významů z detailů Flaubertova života místy vypadá jako polemika s Kunderovým životním i literárním přesvědčením, že autorovo soukromí nemá být bráno jako interpretační klíč k jeho dílům (viz esej Nechovejte se tu jako doma, příteli). Kundera se na tom shodne s Flaubertem, a řekl bych, že se na tom asi shodne i s Barnesem, který svým ironickým vykreslením vypravěčových směšných pokusů o nalezení smyslu v nahodilostech ukazuje iluzornost takové snahy.
Barnesův talent je nepřehlédnutelný, kromě skvělé práce se slovy má i úžasnou schopnost přirozeně měnit žánry a začleňovat do textu inteligentní postřehy. Četlo se mi snadno a lehce. Jen té nespoutané hravosti na mě bylo někdy trochu moc. A někdy i trochu hodně moc, někdy jsem byl tím Barnesovým energickým švitořením až přetížen. Vlastně jsem rád, že jsem tenhle román nečetl jako první Barnesovu knihu, mohl bych si ho mylně zařadit jako nevázaného cynika, který si rád hraje, naťukává témata, popichuje, ale vyplout na hlubinu se mu moc nechce.
Pro mě je to s podobně pojatými knihami těžké, je pro mě těžké se k nim vztáhnout kritickou reflexí, když není jasné, co je myšleno vážně a co ne. Pociťoval jsem to třeba u desáté kapitoly, kdy Barnes fabuluje obžalobu Flauberta z úst čtenáře knihy. Jenže to dělá docela laciným způsobem, body obžaloby jsou tak povrchní, že se v nich čtenář nenajde (ani typický čtenář Barnese, ani typický čtenář odeonek by takhle hloupě neargumentoval), místo provokativního „takový jsi ty, čtenáři, jen se na sebe podívej!“ je to spíš podbízivé „takhle by to vypadalo, kdyby knihu místo tebe četl obyčejný čtenář“. Nojo, ale dá se tohle Barnesovi vůbec vytknout, když není jasné, jestli je to ironie, sebeironie, nebo co to vlastně je?
Tím důvodem, proč si odnesu ze čtení dobrý pocit, není nakonec Barnesova nesporná zábavnost, přestože jsem na řadě míst neměl daleko k hlasitému smíchu. Tím důvodem bude, že se i v téhle knize dokázal Barnes velmi bystrým a trefným způsobem dotknout témat, které jsou pro mě důležitá: Jak správně prozkoumávat vlastní motivace? Jak pracovat se svojí pamětí, aby uchovávala podstatné a neschovávala zraňující? Jak přistupovat k minulosti, aby osvětlovala stávající život a nesloužila jako útěková strategie před tíhou současné situace? Zkrátka: jak ve svém životě oddělovat užitečné a prospěšné od banálního?
Julian Barnes mi tyhle otázky klade, a klade je jako obvykle s mimořádným vhledem do psychologie člověka. Jsem mu za to vděčný.
Pro mě velké zklamání, protože jsem měl od knihy asi příliš velká očekávání kvůli auře až kultovního díla, kterou kolem ní už roky vnímám. Když jsem se do ní ale konečně sám začetl, před polovinou jsem to vzdal s tím, že nemá cenu se při čtení takto přemáhat jen kvůli tomu, že je kniha pro některé jiné čtenáře geniální.
Naprosto geniální dílko. Nepřestane mě udivovat Barnesův styl plný lehkosti, nenucenosti a přitom plný ironie, provokatérství a bravurní hrou s tím, čemu říkáme skutečnost. Pokud máte rádi čtení o spisovatelích, určitě vám tato kniha rozšíří nejen literární obzory.
Když mi bylo plus mínus dvacet, pětadvacet, přečetl jsem Flauberta komplet celého, včetně jeho korespondence, deníků, cestopisných črt atd. Takže přečíst si Barnesův román-esej pro mě byla vlastně stavovská povinnost. A osvěžující (opětovné) vkročení do téže řeky.
Zážitek to byl nadmíru příjemný – a kromě oživení minulosti se, coby druhotný produkt, okamžitě objevila i intenzivní potřeba (ostatně o ní píše i Acamar) znovu si nějakého Flauberta přečíst. Nejspíš si tedy střihnu klasiku nejklasikovatější: Paní Bovaryovou…
Barnes se mi líbí svou nevážností, ironií (i sebeironií), utahující si ze všeho i ze všech - zejména z naší iluze, s níž věříme, že o něčem něco víme... a navíc to umí udělat zábavně a s laskavým nadhledem.
Dílo obratně žonglující formami různých literárních útvarů, okouzlující hravostí mystifikace, která svou občasnou absurdností relativizuje úplně vše, až čtenáři nezbývá než se smířit, že po dočtení bude mít o Flaubertovi ještě zmatenější povědomí než předtím...ale zato (potvrzuji) pocítí akutní záchvat touhy znovu přečíst nějaký jeho román.
Pokud se dá věřit Barnesovi aspoň vylíčení Flauberta jako cynika, odmítajícího posmrtné vyhrabávání autorových "ostatků", pak věřím, že s tímto holdem (a s tím, v jakém duchu byl napsán) by spokojený být mohl.
Štítky knihy
anglická literatura hledání smyslu života spisovatelé pátrání v minulosti bibliofilie, bibliofilství, knihomilství o literatuře fiktivní životopisy, biografieAutorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
(SPOILER) Ukázkově postmoderní, avšak překvapivě snadno čitelný, román maskovaný za beletrizovaný životopis. Přiznávám se bez dalších výslechů, že jsem sám naletěl a většinu knihy přemýšlel a zároveň dohledával, pátral, co z uvedených informací je historicky doložitelná pravda, a co autorova fikce…
----SPOILER---
…než jsem (doufám), došel k podstatě knihy, tedy k tomu pod textem schovanému odkazu, že je to úplně jedno. A ano, přišel jsem si trošku hloupě, že mi to nedošlo dřív.
---SPOILER END---
I do takto postmoderně dekonstruovaného díla se autorovi podařilo dostat velmi příjemný ironický humor, kterým masakruje nejen hlavní (fiktivní?) objekt svého románu, teď nemyslím vycpaného papouška, ale GF samotného, každou postavu v okolí GF, ale i svůj smyšlený lyrický subjekt a možná i sebe samotného.