Flush
Virginia Woolf
Flush: Příběh lásky a přátelství Kniha sleduje životní osudy kokršpaněla Flushe, který se už jako mladý pes dostává do přepychového domu básnířky Elizabeth Browningové (Barretové). Přichází jako dar od zchudlé rodiny Mitfordových nemocné slečně Barretové. Počáteční psův strach a stesk se promění v čistou lásku mezi Flushem a jeho novou paničkou. Flush se vzdá své svobody, procházek na čerstvém vzduchu, a to všechno jen pro ni. O to hůř nese, když se slečna Barretová zamiluje do pana Browninga...... celý text
Literatura světová Novely Příroda, zvířata
Vydáno: 1994 , VyšehradOriginální název:
Flush: A Biography, 1933
více info...
Přidat komentář
Asi jsem to čekala lepší. Nesedl mi jazyk a měla jsem pocit, že se nemůžu vžít do postav a myšlenek. Myslela jsem, že tam bude více projevů lásky, ale musím uznat, že prostředek děje byl fajn a záživný.
Kdysi jsem byla majetkem jednoho tvrdohlavého kokršpaněla - takže knížka mě místy hodně pobavila. Je vidět, že V. W. měla kokršpaněla "Pinku" doma, studijní materiál přímo před sebou, a dokonale dokázala vystihnout jejich povahu. Nevím, proč v denících psala o této knížce tak negativně, proč ji tak odsuzovala. Ostatní knihy ji většinou při psaní hodně vyčerpávaly, brala jsem to jako druh jejího oddechu. Každopádně kniha mě osobně bavila, bylo to na V. W. klidné čtení.
Příjemná novela z pohledu života psa a jeho paní.
Osobně se mi líbila ta nenásilnost a netlačilo mě to do žádných extrémních emocí.
Také představa, že taková kniha vyšla v roce 1933. To muselo být něco.
Když jsem zjistila, že Virginie Woolfová napsala biografickou novelku o kokršpanělovi Elisabeth Barrett-Browningové, usoudila jsem, že to zní jako něco, co rozhodně chci číst. A jsem zklamaná. — Ačkoli... ano, na zkouškové je to ideální kniha. Plánovala jsem totiž, že u „Flushe“ budu prokrastinovat od psaní semestrálky, a nakonec jsem u psaní semestrálky prokrastinovala od „Flushe“.
Největší problém mám s autorčiným pojetím protagonisty. Vázne někde na půl cesty mezi věrným portrétem zvířete a antropomorfizací. Woolfová určitě nepředkládá naturalistický obraz psí mentality jako, řekněme, Eric Knight v „Lassii“ (Flush si třeba při pohledu na píšící básnířku přeje, aby uměl psát také). I tak se ale svět nazíraný očima kokra liší od toho našeho, čímž autorka omezuje vypravěči, připoutanému k Flushově osobě, úhel pohledu. Výsledkem je klubko myšlenek nedostatečně zvířecích i nedostatečně lidských, zkrátka nijakých. Až na jednu zdařilou pasáž, totiž popis pachů ve Florencii. Ta v unylém zbytku textu působí jako ohňostroj tvůrčí imaginace.
Celkově mě novelka trochu zaujala, až když ústřední trojice, manželé Browningovi s Flushem, doputovala do Itálie. Do té doby totiž čteme téměř jen o tom, jak psík polehává s nemocnou Elisabeth v přepychových, tmavých a solidních kulisách londýnské Wimpole Street. Popis interiérů patří určitě k přednostem novely, nicméně — naplnit jím polovinu knihy? Zato v Itálii konečně vpadá do života Elisabeth a Flushe svět se svým světlem, pohybem a hlukem. A jedno je Woolfové třeba přiznat: živě vyvolává historickou atmosféru. Viktoriánský Londýn se slumy a zloději psů, revoluční Itálii dožadující se ústavy (1848), spiritismus, romantismus s jeho literární smetánkou, zkrátka polovinu XIX. století.
Já osobně nejsem zcela přesvědčená, že „Flush“ je ta pravá četba pro milovníky psů. Autorka často tematizuje hrdinovu čistokrevnost, a tím se dotýká šlechtitelství včetně zabíjení štěňat kvůli tomu, že jejich čupřina neodpovídá plemennému standardu, a podobných zhůvěřilostí. Mě to po celou dobu zlobilo. — Někde u posledních kapitol se ke mně přiloudalo toulavé psisko trvající na tom, že chce drbat a hladit, takže jsem tenhle psí příběh dočetla s rukou na psí hlavě. Zbývajícím stránkám to přece jen dodalo jisté kouzlo. — Nuže, není to úplně špatná kniha, mohla však být mnohem, mnohem lepší.
Netušila jsem, když jsem Flushe sehnala, že nedlouho po dočtení Portugalských sonetů držím v ruce stylizovaný životopis jejich autorky... Hlavní důvod, proč jsem tuto opomíjenou stostránkovou drobnost hledala po knihovnách i antikvariátech, byla nevíra, že by Virginia Woolf napsala psí příběh, ve většině případů esenci přeslazené sentimentality. Ten příběh je ale nejen napsaný parádním jazykem, nýbrž i vcelku věcně a velmi napínavě. Putování přes Londýn a Florencii, přes bohaté domy a slumy - poznání života těch zajištěných i zlodějů psů - anglická disciplinovanost a konvenčnost kontra italská otevřenost a vášnivost - životní pouť nejprve slečny Barrettové a později paní Browningové; to vše důsledně pohledem psa vybraného chovu s vlastními starostmi a touhami. Jednohubka čtivá a vcelku inteligentní. Další v pořadí bude Orlando...
Tak zase jednou nechápu modré hodnocení. Každý, kdo někdy měl psa, má rád psi či jiná zvířata si podle mě musí tuhle knížku užít. Na druhou stranu pokud k ní někdo přistupuje s očekáváním, že dostane modernistickou Woolfovou, pak je asi trochu zklamán. Nicméně já jsem k tomu přišla jak slepá k houslím, kdy jsem začala poslouchat od druhé kapitoly bez toho, abych věděla, že jde o Woolfovou... (Mimochodem to audio je mimořádně dobře udělané a právě teď je celé volně dostupné na Vltavě, moc doporučuji, sama si ho možná poslechnu ještě jednou...)
Každopádně tohle je neskutečně milá a převážně pozitivní záležitost. Místy jsme se s mámou smály až jsme plakaly a... no, krása. Rozhodně moc doporučuji, je to něco jiného, než co bych od Woolf čekala, ale je to originální zase trochu jiným způsobem.
Malušká, nenápadná knížečka o psovi. Žije s nemocnou básnířkou. Sledujeme její život Flushovýma očima. Woolfová taky porovnává životy člověka a psa, jejich výhody a nevýhody. A samozřejmě to dobré na životě. Protože je to Woolfová, ta v každé knize uvažuje proč stojí za to žít.
V Denících popisuje VW, jak jí extrémně vyčerpávalo psaní Vln, jak moc byla napjatá, jestli bude kniha přijata a jak velmi si odpočinula a uvolnila se při psaní Flushe. Takže by asi bylo nejlepší číst ho po Vlnách. Jinak je to text, kvůli kterému těžko bude člověk vyhledávat zrovna VW. Je napsaný samozřejmě lehce a taky se tak čte. Životopis psa a jeho paní, která je většinu svého života nemocná a zavřená někde doma a on s ní. Je to vlastně taková pitomost, na které je nejlepší to, co v jiných svých textech VW rozsekává, tedy strnulost, poklid a neměnnost viktoriánské společnosti se všemi jejími pravidly a kulisami. Proto se to taky tehdy asi tak dobře prodávalo, zatímco dneska si to raději půjčím z knihovny.
Tak tohle se mi opravdu moc líbilo! O knížce jsem se dozvěděla v povídkové sbírce Jen zvířata, v příběhu, který mě zaujal úplně nejvíc, vyprávěla jej želva - astronautka. Řekla jsem si, že si knížku musím přečíst a zaběhla obratem do knihovny. A? Byl to skvělý nápad!
Malý chlupatý aristokrat Flush mi přirostl k srdci už na prvních stránkách a jeho životní osudy jsem s ním velmi prožívala. Obdivovala jsem jeho ochotu vzdát se svobody kvůli milované paničce, kdy mi ho bylo zároveň velmi líto. Situace, jak se vyrovnával s nápadníkem nebo s miminkem byly úsměvné, zatímco při popisu jeho "nedobrovolného pobytu" ve Whitechapelu jsem chvílemi ani nedýchala.
Opravdu napsáno krásně a dojemně, nudit jsem se nestihla ani chvilku. A co říct na závěr? Myslím, že každý pejsek i každý páneček si ze srdce přeje, aby společný život těch dvou byl zakončen přesně tak, jako bylo popsáno v této knize.
Osudovost a důvtip Flushe ocení každý majitel čtyřnohého ďábla v rouše štěněcím.
Mnozí z vás mohou namítat, že čtení příběhů tohoto nenápadného pozorovatele bylo knihou do sedadel městské hromadné dopravy při cestě na první hodinu literatury. Pro mě osobně se jedná o další z výpovědí feministické (tady výjimečně nepejorativně) autorky, snažící se popsat idylu i starosti z pohledu nezaujaté živé bytosti, divící se mnohým lidských "rituálům".
Umím si představit, že si Virginie usmyslela napsat knihu, která pomůže čtenářkám dotvořit atmosféru skomírajícího slunného letního dne na zápraží terasy ranče někde v Essexu. Kdo ví?
Citlivá duše ocení.
Zajímavé, malá knížečka a docela napěchovaná psími myšlenkami, lidskými osudy a dobovou atmosférou. Přinutilo mne to, podívat se blíže na osudy básnířky E.Browningové, které jsem přála uzdravení a lepší život s milovaným mužem. Napsáno jinak, než se píší dnes knihy, ale mělo to napětí i trochu humoru (ještě více než od V.W. mě bavily občasné deníkové poznámky od E.B.). Jen toho psíka mi bylo zpočátku častokrát líto.
Oddechovka pro Virginii Woolf, oddechovka pro čtenáře, která se hodí do slunečného odpoledne s vůní léta a prohřáté zahrady.
Ač nemá nijak složitý děj, rozhodně nenudí, plyne jako řeka a nenuceně vás táhne s sebou, dokud vás na konci nevyplivne u nějakého břehu ve Florencii.
Flush vás dovede až do konce stránek a pak ve vás zanechá pocit příjemného odpočinku, když zmizí v křoví za sborového volání "span, span!" a bažanti vzlétnou k nebi.
Půvabná knížečka . Dojemný příběh básnířky a jejího věrného psa Flushe.
Moc se mi líbila.
Půvabná novelka o kokršpaněli Flushovi patřící nemocné básnířce Browningové (reálná básnířka E.B. Browningová, autorka Portugalských sonetů a Aurory Leigh). Woolfová zachycuje fiktivní životopis psa od narození po smrt a pozadí reálného života Browningové s velkou citlivostí a láskou ke psům. jejich vnímání, cítění, věrnosti a prožívání
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Celkem milá knížka, vyprávění z pohledu psa je zajímavý nápad, je vidět, že se autorka snažila ho udělat co nejvěrohodnější. Je tam sice pořád dost antropomorfismu, ale jsou tu i autentické nápady, třeba ten důraz na čichové vjemy apod. Smutný konec nebyl pro příběh nutný. Protože Flushova panička je skutečná postava, je to zároveň i osobitá biografie básnířky.