Arcimág

30.07.2020

Tady mám ještě více než u předchozí knihy pocit, že Salvatoreho už o Drizztovi psát nebaví. Temného elfa zde kulantně odklidil z cesty věnuje se v první řadě (což i názvem knihy vlastně sám přiznává) Arcimágovi Menzoberranzanu - Gromphovi Baenre.

Bohužel, první polovina, nebo spíše dvě třetiny knihy se soustředí na problematiku, která mě v Drizztově sérii vadí stále víc a víc, až k neúnosné mezi : a tou je pletichaření a intrikaření mezi deseti vládnoucími rody Menzoberranzanu. Takže pamatovat si vzájemné vztahy mezi nějakými osmdesáti temnými elfy z celkem deseti rodů je fakt darda. Ještě ke všemu, když jsou všichni bez výjímky vlastně úplně stejné povahy - prospěchářští, bezcitní a fanaticky věřící, po moci toužící magoři. Celou tuhle sebranku nedokážu vnímat jinak, než potravu pro Drizztovy meče.

Díky tomu je prokousávání se dvěma třetinami knihy - kde čtu jen o tom, který temný elf proti kterému něco osnuje, kdo se s kým spikl proti komu, kdo koho zradil, kdo s kým plánuje spojenectví a podobné blbiny, které jsou stejně k ničemu a nikam nevedou - čirým utrpením, kde jen horko těžko napínám své soustředění, abych nemyslel na to, co si dám k večeři.

A díky tomuhle zbytečnému nafukování a faktu, že za celou knihu se stane vlastně jen to, že trpaslíci shromáždí armádu, napochodují do Gauntlgrymu a pomlátí se s několika vyššími démony, mám pocit, že se v knize vlastně nic nestalo a místo plnohodnotného románu/novely jsem dostal 3 598. díl Ulice, či jiné telenovely. Protože když to porovnám s rannými knihami o Drizztovi, kde se v každé knížce stala spousta pamětihodných a ikonických událostí, zde se neděje v porovnání s nimi téměř nic.

Dost tomu samozřejmě napomáhá i neskutečné množství postav, které se v průběhu let na temného hraničáře nabalilo. Navíc když už nějakou postavu Salvatore zabije, tak ji o pár dílů později vždycky oživí, takže snad nikdo tady nezůstane dlouho mrtvý, což je podle mě nejhorší vlastnost jak comicsové literatury, tak i telenovel a tady mě její přítomnost o to více mrzí, protože Drtizztovu sérii považuji stále za svůj nejoblíbenější knižní "run".

Ale tím se vlastně oslím můstkem dostávám i ke kladům téhle knihy. To pozitivní se zde najde právě hlavně díky tomu, jaký rozsáhlý "lore" si tahle série za uplynulých (ano, opravdu již!!!) 30 knih vybudovala, takže nelze k určitým vedlejším postavám nemít vybudovaný vřelý vztah, když o nich vlastně už 20 let čtete, i přesto, že v knihách mají tak málo místa, že o nich ani vlastně nic bližšího nevíte anebo mají tak černobílý a plochý charakter, že o ní stejně není co říct (což je zase kapku mínus).

Samozřejmě ke konci knihy autorovi asi došlo, že už mu nezbývá moc prostoru, tak vyprávění znatelně zrychlil a dočkáme se i pár hodně výživných "boss fightů" a ke konci celé kanonády zajímavých zvratů a smrtelně lákavých "clifhangerů", díky kterým opět slintám po další knize !

Ještě bych dodal, že detailní a přesné popisy bojů už buď nedokážu vnímat stejně jako když mi bylo 15, a nebo prostě jsou hůře popsané, nevím. Ale většinou mi můj mozek není schopen vykreslit tu konkrétní situaci, o kterou se autor svým přesným a puntičkářským popisem pokouší a já si ve své hlavě vizualizuji pouze Drizza a jeho protivníka, jak šermují a nějak kolem sebe skáčou. Což je vzhledem k očividně vynaložené Salvatoreho snaze velká škoda. Ale tohle je možná jen můj nedostatek vnímání a imaginace.