Fosilie
Michal Kašpárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521730/bmid_fosilie-Xv9-521730.jpg
4
274
274
Tři generace, tři životní postoje. Děda, otec, dcera. Děda tráví důchod psaním řetězovych e-mailů o tom, jak mizí normální svět, a stává se konspirátorskou celebritou. Otec Vladimír, počítačovy expert a fanoušek vědeckého pokroku, se samostatně vypracoval ke skvěle placenému místu v technologické firmě. Rád si vypočítává, co všechno udělal pro blaho rodiny i lidstva, a vždycky mu vyjde, že na sebe může byt právem pyšny. Až do chvíle, kdy zjistí, že z jeho dcery Julie se stala ekologická aktivistka, která nekompromisně bojuje právě proti tomu, v co sám věří. Kousavy román Michala Kašpárka se čte jako katalog mezigeneračních nedorozumění. V ostře načrtnutych situacích a vtipně podanych dialozích se střetávají tří rozličné pohledy na svět.... celý text
Přidat komentář
Takovým, jako byl hlavní hrdina, rozvedený workoholik Vladimír, fracky jako jeho dcera Julie přeji. V polovině druhého dílu audiokniky STOP. :-)
Asi protože jsem měla vysoká očekávání, která se zcela nedostavila, tak dávám o hvězdičku méně. Jinak bezesporu zajímavá autorova kniha, která vypráví životy tří odlišných generací. Postavy jsou reálné, lehce si čl.představí někoho z rodiny, který zrovna nesdílí váš názor. Nemám problém se stylem psaní autora, kniha je čtivá, zábavná a téma originální.
Chápu co autor touto knihou chtěl říct, ale bohužel zpracování či způsob vyprávění mi nesedl. Jsem ráda, že jsem zvolila formu audioknihy, Saša Rašilov totiž dokázal udržet mou pozornost, tištěná kniha by to velmi pravděpodobně nedokázala.
Jedná se o pohled na tři generace a jejich vnímání světa ve kterém žijí. Každý dospíval v jiné době a má jiný názor na dobu současnou. Logicky se jejich názory velmi liší.
Středobodem příběhu je klimatická změna, kde je na jedné straně totální ignorace a na druhé velmi radikální ekologická aktivistka. To, že do příběhu zasáhne i covid už mě vlastně ani nepřekvapilo.
Příběh tedy sledujeme z pohledu tří postav - děda, otec, dcera. Děda je konspirátor s přísnou výchovou. Jeho syn Vladimír je otec Julie, které se snaží dopřát maximální vzdělání, cestování po celém světě a celkově všechno, co on neměl.
Vladimír je programátor pracující ve firmě s letenkami a Julie bojuje proti všemu na co je její otec pyšný.
Postavy jsou velmi zvláštní a mně nikdo z nich nebyl sympatický, nezískal si mě děda, otec a už vůbec ne extremistka Julie, která si myslí, že spasí svět. Také její póza, kdy do vět vkládala anglické fráze nebo rovnou říkala celé věty anglicky, pro mě bylo velmi rušivé. Snažila se mít navrch nad svým otcem, který byť anglicky uměl, tak tyto výrazy uprostřed české konverzace nechápal a já měla chuť Julii jednu vrazit.
Celkově to bylo takové zvláštní, a jediné co mě bavilo byl genealogický průzkum, který ovšem zabral jen pár stránek příběhu.
Závěr knihy jsem dlouho považovala za nějakou představu jedné z postav, až když kniha skončila, tak mi došlo, že to autor myslel vážně. Celou dobu je příběh reálný a konec je totálně přitažený za vlasy.
Jak jsem napsala, chápu myšlenku, ale nemám ráda až takový radikalismus, jaký je v knize a spíše mě to celkový dojem z knihy zkazilo.
Knížka mě bavila až do....poslední kapitoly. Byť nijak nebagatelizuji téma klimatické změny, tady to na mě bylo prostě moc. Doteď nevím, jestli to byl záměr schválně to vyhnat takhle do extrému a více na ten problém upozornit. Možná si sama za pár let řeknu, že autor nebyl daleko od pravdy. Dále mi nesedělo, že chyběla přímá řeč. Mně se to prostě špatně čte a v tomhle ohledu bych raději "tradičnější" psaní.
Jinak skvěle pojaté téma tří naprosto odlišných generací. To bylo na knize to nejlepší a myslím, že to autor vystihl skvěle. Nakonec pochopíte i tu dědovu pozici, i když se vám zdá od začátku jako totální mimoň. Takže dějově za mě skvěle vystavěné (jen ta poslední kapitola tam byla prostě navíc).
Bylo to zajimave cteni- autora jsem predtim neznal. Musim rict, ze to nebylo spatne, ale neco tomu chybelo. Davam mezi 3 -4 hvezdami.
Na základě charakteristiky knihy a několika ohlasů v tisku jsem se trochu obával, zda nebude poněkud tezovitá, ale naštěstí tomu tak není. Jde o strhující román ani ne tak idejí, jako spíš postojů. A vzdor popisu na obálce není jádrem knihy mezigenerační střet a s ním související vtipně pointovaná nedorozumění, ale mnohem spíš konfrontace postojů různou měrou zodpovědných vůči světu jako celku. Kašpárkovi se myslím úspěšně daří nastínit kořeny, genezi a motivaci každého z nich, nečernobíle vystihnout okolnosti formování a uplatňování daného postoje, ale ponechává myslím i určitý prostor pro tvárnost a kompromis, a tedy pro naději. Toto postapokalypticko-optimistické vyznění rozvíjí v závěrečné kapitole z budoucnosti, jež snad na některé čtenáře bude působit jako neorganický přílepek, aby se dovysvětlilo několik narativních linek, pro mě je však vítaným a osvěžujícím kompozičním tahem. Vlastně i tak trochu vnitřně uklidňujícím.
Pokud jde o styl knihy, na několika místech jsem měl pochybnosti, zda je určitá formulace šťastná, popř. pasáž jazykově uvěřitelná, nejde však o nic závažného (navíc je možné, že to je výsledek nějakého redakčního kompromisu), obecně vzato je román napsaný skvěle a jeho četba je strhující.
Jeden z myšlenkově nejpodnětnějších románů, které jsem v posledních letech četl.
Ačkoli jsem slyšel, že jde o geniální přehled mezigeneračních nedorozumění, jde spíš o geniální přehled nedorozumění mezi různými pohledy na svět, ať už jste jakékoli generace. Je to fascinující a vlastně hrozně smutné čtení, podobné Bilerově Destrukci nebo Šestákově Kontinuitě parku a Vyhoření. Závěr z budoucnosti mě překvapil, ale nejsem si úplně jistý, že mile - po desítkách stránek tvrdé reality a úderné kritiky přišla najednou čirá fabulace, která mě stylově úplně vykolejila. Bezesporu jde ale o dílo, které stojí za přečtení - a především za reflexi.
Zprvu jsem byla nadšená z české knihy, která se zabývá současností a jejími problémy. Knihy plné neotřelých obratu a pasáží nutících k zhodnocení vlastních hodnot. K závěru mi však chyběla mnohem údernější vypointovanost.
Mezigenerační střet se slibným začátkem ale postupně jsem se v tom začala ztrácet. Dočetla jsem ale...
Kniha pro mě začala velmi slibně, protože byla vtipným a zábavným popisem mezigeneračních rozdílů mezi třemi hlavními postavami. Autor skvěle a pro mne velmi blízce vykreslil jejich odlišné životní postoje a hodnoty prostřednictvím každodenních situací i dialogů. Často jsem se nad tím pousmála a přesně vědela, kdo v mém okolí podobný názor zastává.
Nicméně, druhá polovina knihy ve mě způsobila naprostý zmatek. Měla jsem pocit, že autor chtěl do knihy vměstnant aktuální problematiku (covid), což by mi ani tak nevadilo. Co mi ale vadilo bylo, že jsem najednou nechála směr příběhu a nepomohl mi ani závěr, který mi už vůbec nedával smysl. Všechny původní linky mi přisly absolutně nedotažené a jak mi nevadí otevřené konce, tak v tomto případě jsem měla z příběhu pocit odfláknuté práce.
Tak s touhle knížkou jsem to táhla fakt dlouho...
A nemůžu ani říct, že by mě to nebavilo, jde o rodinné vyprávění 3 generací - dcera, táta a děda, každej svým způsobem fanatik do něčeho, každej má svoji pravdu, svůj pohled na svět, postupně se profilují a ten, s kým jste na začátku sympatizovali, najedou vypadá trochu jako kretén a naopak.
Jediný, co za mě bylo už zbytečný byl závěr z budoucnosti, já nemám moc ráda tyhle věci, kde se za sto let ukáže pravda a ekopohroma a podobně, vždycky mi to přišlo přestřlený a tady v některých ohledech zrovna tak.
Ne že bych věřila v zářnou budoucnost lidstva, jasně že to jde do sraček, ale nepotřebuju to číst.
Střed tří generací - děda, otec, dcera. Musím se přiznat, že jsem se tak trochu názorově potkal ve všech třech. Kniha mě celkem bavila, až na ten konec, který mi úplně nesedl. Nakonec jsem rád, že jsem si knihu koupil a přečetl.
zcela souhlasím s komentářem sgjoli a markej: dobrý začátek s "postupným uvolňováním" a promarněným koncem
oceňuju Kašpárkovu snahu aspoň trochu relativizovat a problematizovat typizované postavy, zastupující extrémní projevy v jednotlivých generacích, takže se každé v určité chvíli dá přitakat, anebo přinejmenším pochopit její úhel pohledu, ale závěr "z budoucnosti" mě otrávil: zatímco současnost dokázal kriticky analyzovat a poukázat na slabiny, generálně na mezigenerační komunikační šum, tak najednou v budoucnosti líčí babičku, která moudře a shovívavě - jak ze Starého bělidla - přikyvuje "pravdivé naivitě" vnučky a obdivuje se jejímu odhalování hlubokých pravd o starém a novém světařádu = žádná dystopie, ale utopie - v ekobudoucnosti si i generace porozumí
Taková průměrná kniha, která kromě tématu nepřináší nic nového. Vlastně téma je to jediné, co je na této knize pozoruhodné, literární zpracování je podprůměrné a bez literárních ambicí. Jako oddechové čtení dobré. Více zde: https://www.novykurz.wordpress.com/2024/03/15/zkamenela-kniha-fosilie-michala-kasparka-je-i-pres-sve-tema-oddychove-cteni/
Fosilie je pro mě objev – neznám autora a neznám ani jinou „současnou“ knihu, která by mě tak silně oslovila. A to nejen tématem, ale povětšinou i způsobem vyjadřování, namátkou: „Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě.“
Jsem generace Juliina otce, ale úplně někde jinde – já sama jsem prošla velkým vystřízlivěním. Mně ovšem při této deziluzi silně nahrával fakt, že jsem byla nucena zůstat doma s malým, velmi rigidním, i když velmi inteligentním autistou, to potom vidíte systém a hlavně (svůj) život trochu jinak. Minimálně máte dost času o něm přemýšlet a zvažovat všechna možná pro a proti . . .
Takže za mě obrovská poklona a poděkování za skvělý generační dialog, byť – jako mnozí ve svých komentářích – nechápu ten (postapo) dovětek v podobě rozhovoru babičky a vnučky.
„Opona už je pryč skoro tak dlouho, jak dlouho Evropu rozdělovala, a stejně je pořád patrná z map, ani v nich nemusí být zakreslené hranice států. Rychlost vlaků. Příjmy podle okresů. Doba dožití podle krajů. Otázku, kdy v tom všem Východ dožene Západ, postupně vystřídala otázka, jak se vyrovnat s tím, že se to nikdy nestane.“
Pro mě velmi milé překvapení. Podle tématu jsem se obávala, že to bude jednostranná agitka (která by mě mrzela, protože klimatickou změnu rozhodně nepovažuju za pseudoproblém; spíš nesouhlasím se způsobem, jak boj proti ní někteří aktivisté pojímají), ale vyklubal se z toho docela svěží a sympatický příběh. Autor se generačně pohybuje mezi mladičkou Julií a jejím otcem, ajťákem ve středním věku, a ačkoli má názorově blíž k Julii, daří se mu udržet rovnováhu a nesklouzává k lacinému zesměšňování "boomerů" a "fosilií". Méně přesvědčivá mi připadá postava dědy, který působí střídavě jako prototyp burana, střídavě jako cool borec, přičemž obojí je až zbytečně vyhroceno a postavě to ubírá na věrohodnosti.
I přes vážnost témat, ať už je to klima nebo generační nedorozumění obecně, knížce nechybí vtip.
Trefně popsané mezigenerační názorové "střety", pěkně vykreslené odlišné úhly pohledu...
Četlo se mi dobře, jen poslední cca třetina mi přišla trochu těžkopádnější.
Štítky knihy
porozumění rodopis, genealogie otcové a dcery morální hodnoty klimatické změny české romány generační rozdíly asexualita, aromantičnostAutorovy další knížky
| 2018 |  Hry bez hranic |
| 2023 | Fosilie |
| 2012 |  Poznej Brno: Průvodce místy, která nenajdete v průvodcích |
Nemůžu si pomoct, ale hodně mi to připomínalo některé diskuse u nás doma. A tak jsem se (asi i díky tomu) slušně bavila.
Jsem ve věku Vladimíra a vypadá to, že jsem taky konzerva, která je jen o 30 let před ostatníma konzervama. Myslela jsem si, že jsem na tom o trochu líp, ale přiznávám, že poslední kapitolu jsem úplně nepobrala. Ono by mi vlastně vůbec nevadilo, kdyby kniha neměla žádné zakončení a prostě jen byla zrcadlem, či až karikaturou mezigeneračních nedorozumění.