Fotograf z Osvětimi
Maurizio Onnis , Luca Crippa
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/492414/bmid_fotograf-z-osvetimi-S4W-492414.jpg
4
766
766
Historická biografie na pomezí biografického románu vypráví osudy Wilhelma Brasse, který byl v létě 1940 internován v Osvětimi. Tam se mu podařilo přežívat díky tomu, že byl šikovný fotograf, a pro nacistickou mašinerii, libující si v přesné evidenci a dokumentaci, fotografoval vězně, ale i popravy a lékařské pokusy na lidech. Dohromady zhotovil přes 50.000 snímků. Kniha rekonstruuje pět let, které Wilhelm Brasse strávil ve vyhlazovacím táboře, a vychází z historických dokumentů a ze vzpomínek samotného autora, který zemřel v roce 2012 ve věku 94 let.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno:
2020
,
Brána
Originální název:
Il fotografo di Auschwitz, 2013
více info...
Přidat komentář
Co napsat??? Že se mi kniha líbíla???? :-(. . .Než jsem ji vůbec začala číst, jak mě fotky fakt dostaly????. . . :-(.. .a dva , tři dny mi trvalo, než jsem se dostala ke čtení samotnému (normálně jsem zvažovala, jestli do toho vůbec půjdu). .ty oči lídí, zejména na titulní stránce jsou takové. . . . . no prostě šílený, je v nich utrpení, bezmoct, odevzdanost. . trhá mě to za srdce. . a ty děti. . .říkala jsem si, že se třeba zahchránily a datumy úmrtí u fotek, zejména u mladých dívek jsou překlepy a třeba se v knížce dočtu nějakého zázraku.. .to se nekonalo. . :-((. .
Knížku jsem měla u postele a co jsem dělala po dočtení, že jsem knihu dávala přední stránkou dolu (ty oči z obálky prostě nic moc :-((((( )
Zase i tady jsou pasáže, které se mi vryly pod kůži a nezapomenu na ně dlouho. . . :-(
A teď se odprostím od obsahu a trocha hodnocení textu.. .. . .Nedávno jsem dočetla Mengeleho děvče a tady musím uznat, že mě jako čtenáře písmenek mě Děvče pohltilo více. jestli je to tím, že byla popisováná v první osobě. . Každopádně teď si dám pauzu od tohoto tématu, abych měla lepší spaní.
Kruté... jako všechny příběhy a knihy zabývající se touto tématikou.. ale velké díky za ně!!!
Kolikrát si při čtení říkám, že se takové hrůzy přece nemohly odehrát, ale důkazy a historie mluví jasně. I příběhu z této knihy máme spoustu důkazů (fotografií), jak takové místo vypadalo, a co tam asi lidé zažívali. Fascinuje mě, jak to dnes dokáží lidé i po tolika letech, z vyprávění druhých, popsat skoro do malých detailů. Při čtení mám někdy pocit, jako bych tam s nimi byla, a kdykoliv se blíží nebezpečí, nebo možnost nějakého odhalení, a strach ze smrti, úplně se při čtení chvěju. Tohle dokáže jen kniha. Úžasně sepsáno.
Kniha je založena na skutečných událostech. Kniha je výborně napsaná a knihu doporučuji. Další příběh s námětem holokaustu viděn očima fotografa, který pořídil obrovské množství fotografií v Osvětimi. V této knize jsem se dozvěděl další zdrcující informace. Myslel jsem si, že už mne nemůže nic překvapit, ale spletl jsem se..
Hlavní postavou je Wilhelm Brasse, syn rakouského otce a polské matky. Jelikož se nechtěl přidat na stranu Němců, byl deportován do koncentračního tábora Osvětim. Byl vynikající fotograf, proto se Němci rozhodli, že bude fotograficky zaznamenávat jednotlivé Židy z různých úhlů pohledu. Začal pracovat v oddělení identifikace. Kromě běžného focení také pořizoval snímky s různými pokusy, které prováděli doktoři v Osvětimi. Kromě Dr. Mengeleho se v Osvětimi vyskytovali další šílenci!!! Když jsem pročítal, jaké experimenty prováděli, bylo mi hrozně a vůbec si nedovedu představit, co musel prožívat Wilhelm! Musely to být nepochybně okamžiky plné smutku, beznaděje, zoufalství, které jej musely poznamenat po celý jeho život.
Wilhelm byl poctivý, měl své zásady, nechtěl vstoupit do Wermachtu, ačkoliv byl mnohokrát přemlouván nacisty, poněvadž se nemohli smířit s tím, že člověk, který je Árijec, kterému koluje v žilách německá krev, se nechce přidat k Němcům a nadále chce setrvat v Osvětimi. Pomáhal Židům, zamiloval se do jedné dívky, pomáhal v odboji.. Byl to statečný a čestný člověk a závěr knihy to jasně dokazuje.
Takže Wilhelm Brasse si určitě v mých očích zaslouží obdiv za to, že setrval v koncentračním táboře po dobu 5 let a nepřidal se na stranu Němců. Někteří Židé podlehli, přidali se k Němcům z důvodu, že chtěli odejít z Osvětimi. Ne každý člověk měl takovou vůli jako Wilhelm. Musí se také přihlédnout k faktu, že měl určitě daleko lepší podmínky k životu než jiní Židé a sám si to moc dobře uvědomoval. Nacistům byl k užitku, často se na něj obraceli, když chtěli vyfotografovat. Díky talentu, který měl, si zachránil život v Osvětimi. Pokud by nebyl vybrán za fotografa v Osvětimi, mohl kdykoliv zemřít, poněvadž by nebyl užitečný pro nacisty.
Zaujal mne citát z přebalu knihy, kdy řekl: "Po válce jsem se pokoušel pracovat jako fotograf, ale nemohl jsem. Ty ubohé židovské děti jsem měl stále před očima. Existují věci, na které se nedá zapomenout."
V knize se také vyskytují černobílé fotografie, které nafotil. Na jedné fotce jsou zobrazeny 4 mladé dívky, o kterých se v knize vypráví. Pohled na dívky je katastrofální, jsou úplně vyhublé, kost a kůže!!! Je to velmi smutný a srdcervoucí pocit vidět tyto dívky v tomto stavu!!! Na přední a zadní předsádce knihy se rovněž vyskytují fotografie, kde jsou zachyceny Židé z různých úhlů pohledu, tak jak je zvěčnil Wilhelm.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Chlapi, tohle není sanatorium. Je to koncentrační tábor. Tady Žid přežije dva týdny. Kněz tři. Obyčejný vězeň vydrží tři měsíce. Ale umřít musíte všichni! To si zapište za uši! Kdo si to zapamatuje, nebude tak trpět!
Neustále zapomínat. Nepřestávat s tím. Každý den vymazat to, cos viděl včera. Hodit za hlavu každou hodinu, pohřbít ji v temnotě. Pravidlo, které umožňovalo jít dál. I vůči budoucnosti se Brasse snažil mít víčka pevně stisknutá: žádné sny, žádné iluze. Žít daným okamžikem, a tak přežít. V následujících dnech si naordinoval ztrátu paměti, jak míval ve zvyku.
Pracujeme pro budoucnost. Biologický determinismus je pravda, na které stojí svět. Zdokonalíme naši rasu a vytvoříme lidstvo, které nepozná slabost a nemoci. Naše děti nám za to poděkují, budou nás uctívat jako bohy. V podstatě jimi jsme. Bůh není, Herr Brasse, omluvte mou upřímnost. A víte, proč jsem o tom přesvědčený? Každý den se setkávám s důkazy, že Bůh jsme my. Jsme strůjci našich osudů, tvůrci světa, páni času. Dnes jsme jen mocní, brzy budeme mocní a vědoucí. Stojíme na prahu velkých objevů, uvidíte.
Teď Brasse věděl, a pokud přežije, dosvědčí to: i v Osvětimi existovala láska. V různých formách, jako zamilovanost mezi mužem a ženou, sebeobětování pro záchranu jiného vězně, upřímné, věrné přátelství, láska k vlasti. Očekávání lepšího světa pro všechny.
Literárně sice nevýrazné dílo, ale s nevyčíslitelnou dokumentární hodnotou, stejně jako podobné méně známé příběhy z holocaustu. Jsem ráda, že jsem knížku objevila a přečetla. Doporučuji všem, kteří nehledají tvrdá data, ale příběhy obyčejných lidí v šílené mašinerii. Přidané fotografie člověku berou dech...
Knihy s tématem koncentračních táborů čtu poměrně hodně a toto je další, která odkryje jeden z mnoha střípků z života nešťasníků, kteří se v nich ocitli. Je to už přes půl roku, co jsem ji četla, ale některé pasáže si dodnes vybavuji přesně. Je třeba takové knihy číst, aby se nikdy nezapomnělo. Kdo je schopen číst toto téma, neměl by minout ani tuto knížku.
Zvláštní je, jak člověk vnímá tyto příběhy. Jak mu změní pohled na svět. Jak vždy začnu přemýšlet a ptát se - PROČ?
Nedávno jsem Osvětim a Březinku navštívila. O to více jsem se vcítila do pocitů fotografa. Přesně jsem věděla, o co jde, když popisuje blok 11. Jak vypadalo místo pro selekci. Kudy kráčeli stále ještě s nadějí ženy, děti, muži...
Svědectví této knihy je varováním. Není čtenáři vnucován názor. Nevyžaduje hodnocení. Je popisem holých skutečností. Nezapomeňme....
Krásná kniha. Četlo se to samo, stránky ubíhaly rychlostí blesku. Jsem ráda že jsem si knihu koupila.
Šokující, bez jakéhokoliv mazáníčka okolo.
Důležité svědectví člověka, který přežil ... až ve mě zůstává smutné prázdno.
Není to lehké čtení :-( Jedná se o drsné svědectví fotografa, který dokumentoval hrůzné pokusy na lidech. Fotografie v knize jeho vyprávění ještě umocňují.
Mrazivá kniha, mrazivý děj z každé stránky...I v té hrůzné době a na strašlivém místě měl vlastně Wilhelm "štěstí" v neštěstí...stal se obrovským přínosem pro Němce a nepostradatelným....proto i jako Polák mohl přežít. Při představě, že podobných snímků udělal kolem 50 tis. a všichni zemřeli....Nedivím se, že se k povolání fotografa již nikdy nevrátil....
Ty snímky ještě podtrhují děj.Běhal mi mráz po zádech, když si představím, že jich vyfotil přes 50 tisíc ....
Přečetla jsem již dost knih s podobnou tématikou, většinou nemám problém, ale tady jsem knihu často odkládala, takže jsem jí četla půl roku. Ne z důvodu, ze by byla špatně napsaná, ale protože ten obsah můj žaludek občas nezvládal. Tak či tak, knihu nelze než doporučit, je to kus historie, svědectví o nepochopitelné krutosti a na druhé straně touze žít i přes nelidské zacházení. A ty fotky, dívala jsem se a plakala..... a vim, ze kdykoli knihu otevřu na stránkách s fotkou, budu brečet zas.
Mohu doporučit, sice to bylo smutné, někdy jsem měla i husí kůži, ale určitě by si to měl každý přečíst.
Neuvěřitelně silný zážitek při čtení knihy, přečetla jsem již opravdu hodně knih s tematikou holocaustu, ale tato ve mne zanechala opravdu silnou stopu a musím se k ní neustále vracet ikdyž ji mám již dočtenou, pohled na Osvětim z jiného pohledu než v ostatních knihách, které sepsali přeživší vězni, ještě teď mne mrazí v zádech když si vybavím jednotlivé úryvky....
Fotograf z Osvětimi je další z důkazů, co dokáže zlo skrze lidi. Člověk, když to čte a představí si, že to není jen bizardní vymyšlený příběh, ale skutečná minulost, tak se chvěje při každém řádku. Když jsem knížku dočetla a musím přiznat, že ikdyž jsem o tématu holokaustu dost slyšela, četla, viděla, tak jsem se opět bohužel dozvěděla další nové hrůzy, co se v Osvětimi a v podobných táborech konaly a jak vůbec fungoval tábor z pohledu vězně, který tam přežil tolik let. Nenacházím vždy pak slova a cítím jen neskutečnou lítost, zlost, smutek, respekt a i vděčnost za ty, co se snažili i tam dělat odboj a porazit tu hrůznou spalovací pec....ty fotky, oči lidí, příběhy budou zase ve mě nějakou dobu znít a je potřeba si to čas od času připomínat....