Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30294/foucaultovo-kyvadlo.jpg
4
710
710
V knize pronikáme k podstatě života z pařížského technického muzea, v němž Foucaultovo kyvadlo, měděná koule zavěšená na 54 m dlouhém laně, svým pohybem podává důkaz o točení Země i neměnnosti bodu, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací, střed Světa, Plánu i věcí. Kyvadlo má přispět k rozluštění Plánu řídícího svět, esoterické vize prostupující novou metafyzikou i techniku. 2. vydání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , Český klubOriginální název:
Il pendolo di Foucault, 1988
více info...
Přidat komentář
Eco opět dává především na odiv své neskutečné znalosti a opět tak činí prostřednictvím originálního tématu. Hlavní postavy se zaplétají do změti konspiračních teorií a různých kultů, které pracují s teoriemi na ovládnutí světa a odkazem Templářů. Jde o skutečně fascinující rozbor těchto někdy až absurdních teorií, do nichž tři hlavní postavy postupně pronikají - skvělá je dynamika těchto postav, děj je navíc proložen cestou protagonisty do Brazílie, kde Eco opět rozplétá jedinečné okultní rituály. Kniha určitě není pro každého, jde ale o velice zajímavé téma a skvělé zpracování, ač toto pátrání stojí většinu postav život...
Před třiceti lety jsem knihu nedočetl, po letech jsem měl náladu na druhý pokus. Ten dopadl podobně, dočetl jsem jen informativně. Podle mého je to spíše exhibice autorových vědomostí. Ty jsou sice obdivuhodné, pro mne jako čtenáře ale velký přínos nemají. Ať zvedne ruku ten, kdo si všechna ta bratrstva či rituály pamatuje. Nějaký děj, příběh či vypravěčské umění autorovo podle mého na velké úrovni nejsou.
Eco přemýšlel skrze slova o slovech prostřednictvím bezbřehé krásy slov. A to je myslím jeho odkaz. Nejzásadnější byla vždy ta slova, která navenek postrádala význam, jenže ve společnosti všech slov ostatních se záhy proměňovala, jako by mávnutím kouzelného proutku, v absolutní myšlenkový skvost.
(SPOILER) "Spojitosti se najdou vždycky, stačí chtít." Co ale může spojovat kyvadlo v pařížském technickém muzeu, pád Akkonu, jezuitského badatele Kirchera, jakési popelikány nebo synarchii? Trojice nakladatelských redaktorů se při procházení rukopisů všemožných "ďáblologů" rozhodla všechny ty myšlenky a teorie zkombinovat dohromady. A jako kabalistická metoda temura vychází z toho, že lze nalézt pravý význam Tóry změnou pořadí písmen a slov, tak Casaubon, Belbo a Diottalevi stvoří ultimátní Plán na ovládnutí světa. Jenže jako v pohádce o Pejskovi a Kočičce si na jejich "dortu" smlsnou okultisté v čele s tajemným panem Aglièm, osvojí si Plán, had začne požírat vlastní ocas a nevinná intelektuální hříčka se mění v dobrodružství ve stylu Dana Browna. Je to mimořádně komplexní kniha (včetně řazení kapitol podle kabalistických sefir), někdy k neučtení, jindy k popukání, každopádně je to esence myšlenkového světa profesora Eca, který si liboval ve slepých uličkách lidského poznání, mystifikacích, hermetismu atd. Sarkasticky se vysmívá všem soudobým ezoterickým podvodníkům, kteří ale jen jdou vstříc přirozenému lidskému sklonu k hledání čehosi, co "prochází všemi náboženstvími, vším věděním, všemi filozofiemi". Může to mít podobu pátrání po Tajemství, které oficiální náboženství skrývají, nebo představy o Neznámých nadřazených, osnujících osud světa. Ezoterika a okultismus jsou atraktivními náhražkami víry, ať už v boha nebo v sebe sama, nadto se jejich kazatelé nemusejí zaobírat pravdou, protože "když někdo předstírá, bohužel mu všichni věří"... Ač ústřední příběh trochu vyznívá do ztracena, je to geniální kniha, jež obsahuje vše od encyklopedických pojednání o templářích či rozenkruciánech přes brazilské rituály vyznavačů umbandy až po byznysplán nakladatelství Manuzio, které se obejde bez čtenářů, protože má bohaté autory, jakkoliv bez talentu i soudnosti. Jak pravil pan Garamond: "Stačí se převléknout za květiny a včely přilétnou." (9/10)
Zatímco první kapitoly navozují zdání strhujícího příběhu, je to zdání mylné, protože dějová linie brzy zpomaluje a vyžaduje trpělivého a ideálně zkušeného čtenáře. Vzhledem k tomu, že sám nejsem zběhlý v teologii, okultismu apod., mohu prohlásit, že se dá kniha užít i bez těchto znalostí, na druhou stranu bez nějakého základního povědomí o Evropě ve středověku a novověku a zájmu o historii, případně mystiku, bych doporučil ohlédnout se jinde. Nebo alespoň začít trochu schůdnějším Jménem růže.
Ecův víceúrovňový text ve velké míře využívá jeho bohatých vědomostí a práce s jazykem, kdy sledujeme několik výzkumníků, kteří studují templáře, ale následně se dostanou do víru desítek a desítek konspiračních teorií, které nabalují do svého výzkumu. Příběh tak můžeme číst jako mystické a konspirační dílo vycházející z ezoteriky a okultismu, ale také jako příběh o lidech, kteří si na základě asociací vytvoří smyšlenou představu o světě, které uvěří a sami se do této iluze a fantaskní podoby světa zamotají. Zednáři, ilumináti, homunkulové, dutá Země, archa úmluvy, menhiry... už mi tam chyběli jenom reptiliáni. Pokud fandíte sériím ve stylu Assassins Creed nebo pseudodokumentům z History Channelu jako jsou Vetřelci dávnověku, je tohle rozhodně kniha pro vás.
Náramné počteníčko, autor nám servíruje historická témata na jejichž základě spřádá prostřednictvím amatérsko-badatelského tria podivínů konspirační Plán.
Celá kniha je dokonale koncipovaná a autorovy znalosti neznají limit. Chtěl bych ocenit i překlad, velmi dobrá práce.
To, co tu již mnoho přede mnou zmínilo, je pravda. Text je náročný, zdlouhavý a to hlavně po stránce obsahové v první části knihy. Autor předává na bezmála šesti stech stránkách neuvěřitelné množství faktů, která je takřka nemožné si zapamatovat. Obdivuji ho za ten neskutečný přehled a vědomosti.
Osobně jsem na prvních sto stranách velmi vážně přemýšlela, že to vzdám, musela jsem se nutit k otočení další strany. Čtení filozofického monologu není moje parketa, a skutečně to na začátku vypadalo, že to bude monolog na celých 600 stran. Náhle se však vynořil příběh a ne tak ledajaký!!! Řekla bych, že tohle už Eco nepřekoná. Dvě hvězdy sundávám za tu šílenost na začátku.
Musím přiznat, že se mi kniha nelíbila. Upřímně řečeno, vůbec jsme jí nerozuměla. Třeba
se děj změnil, ale já už jsem neměla sílu jí dočíst.
Možná je to mou netrpělivostí, ale kniha se mi občas četla pomalu a musel jsem vynaložit úsilí k dalšímu postupu. Mnoho latinských, francouzských, anglických, německých a snad i jiných citátů a promluv, toho bylo důvodem. A také důkladně popisovaný děj, který se jen pozvolna odvíjel vpřed. To v mých očích snížilo hodnocení.
Samotná idea knihy je však skvěle nápaditá a velmi dobře propracovaná... Samý závěr byl takový sladkobolný, v jistém smyslu útěšný a v jiném zase vlastně beznadějný.
Už je to pár desítek let zpátky, co jsem knihu četla, ale vím, že pro mě to byl skvost. Záhady okolo templářů mě bavily a tato kniha je jimi nasáklá. I když, matně si vzpomínám, že Eco templáře nevlídně nazval vojáky, kteří se k sobě rádi přitulí. Budu si muset knihu znovu otevřít, protože interpretace bude dnes jistě jiná, než když jsem knihu četla před lety jako studentka.
(SPOILER)
Pre mňa nádherná kniha. Zaujala ma od prvých slov, kedy sa hlavný hrdina skryje v kabínke ďalekohľadu v parížskom technickom múzeu, v mystickom čase slnovratu, aby vyčkal polnoc, kedy sa parížskymi stokami pod múzeom k Foucaultovmu kyvadlu dostanú ONI. Už rozbor pohybu kyvadla a úvaha o jedinom pevnom bode vo vesmíre, z ktorého sa môže pohybovať, sľubovali encyklopedický zážitok z hľadania významov, pojmov, podstát, výkladov. Možnosť objavovať, pochopiť a učiť sa. Nezaobišla som sa bez poznámkového bloku, kde som si značila a dodatočne dohľadávala - umbilicus, pentateuch, kvintesencia, inkrustácia, jarakanda, antarktický malchut, pikatrix, sefiry, alebo taký otrušík.
Čitateľ tejto knihy sa môže na krídlach svojej fabulácie dostať kam len chce. Eco akoby ho len občas chcel stiahnuť nohami na zem zmienkou o Minie od Mickey Mousa .. alebo je to len ďalší kult v rade, hneď po templároch a rozenkruciánoch? :)
Vypočula som si ako audioknihu a počuvam ju už druhý krát , a určite nie posledný.
Nudná nezáživná kniha bez jakékoliv smysluplné myšlenky a smysluplného děje s "dvourozměrnými" či spíše "jednorozměrnými" postavami bez jakéhokoliv charisma. Z tohoto pohledu čistý odpad. Zároveň jsem ale měl neustále pocit (a proto jsem četl dál a dál), že je ta kniha takto napsána schválně, aby si autor "vystřelil" ze pseudointelektuálů, kteří budou v knize hledat a hlavně nacházet to, co tam není. Prostě takové "Císařovy nové šaty intelektuálů". Pokud by to tak bylo, tak je ta kniha vlastně na 5 hvězdiček :-).
Silně intelektuální dílo, vyžaduje sečtělého nebo vzdělaného čtenáře, zejména v oblasti okultismu a ezoteriky. Pro mne byl nejzajímavější doslov, který mi pomohl pochopit, co mi při čtení uniklo.
Focaultovo kyvadlo považuji za nejlepší román Eca. Pokus vystřelit si z vyznačů okultismu se stává sebenaplňujícím proroctvím. Autor musí mít tak obrovské znalosti a přehled - a to jsem většinu odkazů a přesahů určitě nepochopil. Číst knihu po letech podruhé bylo výživnější než první přečtení.
Sofistikovaný labyrint ezotericky-okultních myšlenek plný slepých uliček, který ve většině případů zavádí čtenáře zpět – tam, kde po celou dobu tkví skutečné tajemství, po kterém sledovaná skupina prahne. Eco ve Foucaultově Kyvadle efektivně využívá svou bibliofilii pro sdělení – v závěru vlastně banální – ústřední myšlenky. Ale právě v komplexní vypravěčské, rešerší opulentní stati tkví kouzlo knihy.
Tohle je na mě nějak moc filozofické či co...
Připadá mi to jako číst naučný slovník. A u toho by mě asi nikdy nenapadlo číst ho od A do Z. Možná tak semtam otevřít náhodnou stránku a kousek přečíst, dá mi to víc. I tak to louskám už od listopadu a po skončení nejsem o moc chytřejší.
Ještě jsem od Eca nic nečetla, Jméno růže znám jen filmové a divadelní. Určitě zkusím ale knihu. Budu k němu ale přistupovat obezřetněji.
Ale už kvůli tomuto jednomu citátu to pro mě mělo cenu číst:
"Teď si tu zoufám, že ji už nikdy neuvidím, mohl jsem ji však taky nikdy nepotkat, a to by bylo mnohem horší."
Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie templáři esoterismus, ezoterika
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Návštěva mysteriózní templářské pevnosti v portugalském Tomaru ve mně zanechala hluboký dojem a když jsem zjistil, že Tomar ve Foucaultově kyvadle má svou roli, neváhal jsem (vyskytuje se v podstatě jen na jedné stránce, ale to vůbec nevadí). Nic jiného jsem ale o knize nevěděl, takže první stránky čpící přehršlem jmen a faktů byly skoro jako studená sprcha (neskutečné, jaké musel mít Umberto Eco, potažmo Belbo či Causabon historické povědomí...). Jakmile se ale začnete v několika rovinách příběhu orientovat, je to pořádná jízda skrz templářská a rozenkruciánská mysteria, ezoterické vědění všeho druhu a historická velespiknutí, kde všechno souvisí se vším.
Když pak poodhlédnete od příběhu, spatříte v postavičkách nejen konspirátory renesanční Francie nebo Itálie 80. let, ale všemožné ezo-plocho-dutozemce i z dob mnohem současnějších (vždyť Bakala je přesmyčkou Kabaly!), včetně různých aktuálních nakladatelství Manuzio, které se nezdráhají na nich co nejvíc vydělat. A začne ve vás hlodat semínko podezření, jak často i vy se necháte ovlivnit jednodušším vysvětlením velkého Plánu, jen abyste nemuseli uznat svou chybu....
"Lidi nevěřili Semmelweisovi, když nabádal lékaře, aby si myli ruce, než sáhnou na rodičku. Říkal příliš prosté věci. Lidi radši věří tomu, kdo prodává vodičky na růst vlasů."