Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490310/bmid_foucaultovo-kyvadlo-Vc8-490310.jpeg
4
712
712
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Český klubOriginální název:
Il pendolo di Foucault, 1988
více info...
Přidat komentář
Není to dokonalé, člověk se může ve všech těch jménech, datech a událostech lehce ztratit. Na druhou stranu nejsou tyto údaje pro děj tak důležité. Důležité je, jak nadčasově kniha působí. Právě dnes jsme totiž zaplaveni všemi možnými konspiracemi, hoaxy, paranoiou apod. více, než kdy dříve. Je proto moc zajímavé sledovat, jak ze zábavného hraní si s fakty začíná vyvstávat jakýsi Plán, jak jeho autoři začínají pochybovat o tom, zda jde opravdu jen o bohapustý výmysl nebo zda skutečně nenarazili na celosvětové spiknutí. Zajímavé také je, jak tato tvůrčí aktivita zpětně působí na realitu samu, jak smyšlenka či lež dokáže ovlivnit životy hrdinů a potažmo (snad i) světové dění. Připomnělo mi to nedávný dokument o konspiraci QAnon.
První polovina knihy je opravdu svižná a četla se mi výborně. S lehkostí a vtipem je v ní relativizována řada na první pohled smrtelně vážných ale i těch méně vážných témat (při kategorizování hlupáků jsem se skoro smála nahlas). A pak začíná hra s fakty a jejich významy. Ta se překrucují, přestavují do nových souvislostí, ohýbají a tak jsou schopna vydat další a další možnosti interpretace. Na můj vkus se tu ale vyprávění trochu zacyklilo - při čtení bůh ví kolikáté možnosti, jak mohl Bacon ovlivnit Proviské templáře a kde je v této hře místo pro Rozenkruciány, assassiny a magistra Kellyho, jsem se začala trochu nudit (chápu, tedy snad, že tato dlouhá pasáž odkazuje na absenci pevného bodu, bez kterého není žádný definitivní výklad skutečnosti možný). Závěr knihy se mi ale opět opravdu líbil a vtáhl mě zpět. Resumé: spokojenost, kniha je vtipná a jedinečná, vzhledem k rozsahu znalostí, které autor musel mít. Rozhodně není "těžká" nebo "k nepřečtení".
No, mam z teto knihy v hlave vetsi zmatek nez z Prazskeho hrbitova. Knihu jsem po 4 mesicich doslova doklepal. Kniha ma v sobe tolik ruznych vyznamu, rovin a samostatnych pribehu, ze jsem nestihal v hlave kombinovat vsechny jejich vyznamy,entity, objeky, symboly, metafory a ke konci jsem se uz jen uchylil k dejove linii, coz je mozna skoda. Zajimave bylo, ze roman je i humorny; pobavilo me zachazeni uvadeneho nakladatelstvi (s dvoji tvari) s jesitnosti a pychou tzv. AVN. Co se da vse krasne zneuzit a jak z nich vyzdimat prachy. Nebo zkouseni ruznych kombinaci slov pro stvoreni Planu a jeho nasledna naivni interpretace vuci dejinam. Ve vsem je samozrejme jasny dukaz pricin a nasledku a neexistuje nahodna shoda okolnosti. Pri cteni jsem si vzpomnel s usmevem na knihy Ericha von Danikena, ktere jsem jako teenager hltal, taky by byl dobry adept pro spisovatelske dabliky ;-)
Jinak se mi zdalo, ze roman ma v sobe i dost tzv. vaty, protoze u mnoha tzv. vsuvek ruznych pribehy jsem nedohledal jejich vyznam. Kniha me i obohatila o nova cizi slova a to hlavne v terminologii esoteriky, teologie, kabalistiky, numerologie a jinych blafu. Za me 3 hvezdy, za zdlouhavost a silenou rozkecanost.
Uff, tak tohle byl poměrně oříšek a to jsem od Eca přečetl skoro všechno. Za mne mnohem slabší než Jméno růže a také než Baudolino nebo i Pražský hřbitov. Kniha se neskutečně táhne, a i když Eco píše vždy čtivě, tak by zkrácení cca o třetinu vůbec neškodilo. Ale potom by kniha neměla stejný počet stránek jako je číslo Šelmy a 120 kapitol, že ano... :)
Diskutuje se tu, jestli se Eco dá nebo nedá číst. Mrkněte, jaký je hrdina téhle knihy: "... osvítil (mě) Duch svatý: vždyť to znamená, že mám řemeslo! Rozhodl jsem se, že si otevřu kancelář kulturních informací. Něco jako Sherlock, ne však na vraždy, ale na znalosti. Místo abych vytloukal noční podniky a bordely, budu navštěvovat knihovny, knihkupectví a univerzitní ústavy. A pak se posadím v kanceláři, nohy na stole, papírový kelímek s whisky od prodavače na rohu před sebou, a budu čekat, až někdo zavolá a řekne mi dejme tomu: Překládám tu a tu knihu a narazil jsem na nějaké mutakallimy. Zaboha nemohu přijít na to, oč jde."
A on by to zjistil a zákazník by klopil.
No, bylo to ještě před internetem, já zkusil ty mutakallimy najít na netu a opravdu se mi to povedlo. Ovšem úžasný musel být jeho propojený věcný rejstřík, pomocí něhož se "má s pomocí asociací dojít od vuřtu k Platónovi. Třeba takhle: vuřt, vepř, štětiny, štětec, manýrismus, idea, Platón."
Haha - pak že je Eco suchar, no řekněte! Když se aspoň trochu uvolníte, těch 700 stran zdoláte! (No, možná jsem mohl hvězdičku ubrat, protože Jméno růže bylo lepší, ale kdo z nás by takovou knihu uměl napsat, že?)
A musím pochválit Sisssy za vtipný komentář: vrcholem humoru je snad kapitola 66, kde je automobil vykládán jako metafora stvoření - strom sefir (najdete ho v záhlaví knihy a na něm je celý román postaven). Pan Eco si s námi hraje a baví se!
Mám ráda chytrý humor a často jsem se u toho tak smála, že se mě okolí vyptávalo, co je na knize tak vtipného - leč bohužel, člověku mimo obor se to dlouho vysvětluje (a než vysvětlíte, máte po pointě). A to je největší výhoda i slabina celé knihy. Za mě skvělé, ale milovníkům konspiračních teorií bych tohle čtivo nepředhodila, stejně by nepochopili, věrni svému obvyklému přístupu k informacím by si vybrali jen to, co by se jim hodilo. Takže vlstně je dobře, že je kniha pro omezenou skupinu čtenářů. A takhle to většinou bývá - kdo hledá velkou záhadu, nakonec zjistí, že měl v ruce akorát obyčejný nákupní seznam.
Šifra mistra Leonarda meets Monty Python, pokud mi dovolíte jedno stupidní přirovnání:D
U Umberta Eca mě napadá srovnání s filmovým Davidem Lynchem. Originální až geniální tvorba, nicméně některá díla už jsou natolik ulítlá mimo mainstream, že jsou pro běžného čtenáře/diváka nestravitelná. Což nepovažuji za chybu nedostatečně vnímavého čtenáře, jako spíš špatně napsaného díla na straně autora. To je případ Foucaultova kyvadla.
Postavy jsou inteligentní a chytře napsané, dialogy místy skvěle vypointované, ale co naplat, když většinu knihy tvoří nečitelný, rádoby odborný balast, přes který se bez duševní úhony může prokousat jen opravdový nadšenec do esoteriky, konspiračních teorií a všech těch zednářských lóží, templářských řádů a kdoví jaké rozenkruciánské havěti (ano, pro mě jsou to všechno sprostá slova).
Při čtení jsem si připadal, jako bych trávil večer ve společnosti tří nadšených filatelistů, kteří hodiny a hodiny zaujatě debatují o svých sbírkách známek. Prostě čiré utrpení, pokud nepatříte mezi zapálené nadšence.
Příběh přitom není nijak zvlášť složitý, samotná kostra děje, kde se něco děje, tvoří tak jednu pětinu obsahu, zápletka je předvídatelná a ani vyústění na mnohde zmíněných posledních dvaceti stránkách mě nijak neoslnilo. Přikláním se k mínění, že král je nahý.
Četl jsem i názory, že tohle je kniha od intelektuála pro intelektuály, kterou méně zdatní nejsou schopni pochopit, a že jen ti dostatečně sečtělí a inteligentní dokáží knihu naplno ocenit. Pro ty mám jeden vzkaz od Belba: "Odšpuntuj se!" ;-)
Hůře uchopitelná kniha, začátek celkem nuda, pak se člověk dozví sem tam od všeho něco.Templáři, rosenkruciáni, konspirační teorie, mystika, ezo, náboženství, hermetismus, alchymie atd.Byl jsem asi nalazen na jiné vlně, než jsem od knihy očekával.Eco tady dost machruje, což je všemu spíš ke škodě.Chtěl jsem se spíše bavit, než nad knihou přemýšlet a filozofovat.Prehršel cizích slov a spojení jsem ani nedohledával, nebo bych to asi nedočetl nikdy.Pokud čtenář nebude mít alespoň nějaký základ v tom o čem se v knize píše, myslím, že pro něj bude jen ztrátou času.V polovině se to sice začne ubírat lepším směrem, ale autor skáče od jednoho k druhému a udržet soustředění zde nebylo jednoduché.Asi tak 2,5 hvězdy...docela mi trvalo, než jsem se tím prokousal.Ke konci už jsem jen tupě sledoval písmena.Jestě že doslov vše dodatečně shrnul.
Taková milá, fajnová, nenáročná dedektívka k vodě nebo k plotně! Rozhodně si ji všichni přečtěte!! A kdybyste jí náhodou nerozuměli nebo ji nepochopili, nezapomeňte, že debil je VŽDYCKY autor. *Mucky muck*
Řekl bych, že se autor chopil tématu jemu typickým způsobem, čtenář se musí prokousat dlouhými pasážemi faktů a polopravd a pointy se dočká až úplně na konci. Je to vlastně o to lidech, kteří si vymýšleli fakta tak dlouho, až se stala realitou, protože vymýšleli spiknutí různých tajných společností, až jim jiní lidé uvěřili a začali se chovat jako by byly reálné. Pokud bude vhodná konstelace mé mysli, budu se muset znovu na tuto knihu podívat.
No mazec :-D Mnoho historických pojmů a všeho, že to člověku zamotá hlavu. Musela jsem některé pasáže číst dvakrát, protože větná spojení jsou tak dlouhá, že ztratí smysl. Ale přečetla jsem ji a jsem spokojená. I se mi ten spletitý příběh líbil.
Foucaultovo kyvadlo je úžasná cesta, která vede historií templářského řádu a jiných tajných společenství. Nejzábavnější na ní je právě to putování, ale ani ona se občas nevyhne místům, kde toho k vidění moc není. Nejvíc asi pobaví čtenáře, kteří se někdy o okultismus zajímali.
A nezapomeň. Za vším hledej templáře.
Nemá asi cenu tady jenom opakovat to, co bylo ke knize řečeno (či spíše napsáno) ostatními. Spíš bych se zastavil u jedné věci. Řada komentujících tvrdí, že kniha je složitá, že je pro "intelektuály". Možná by stálo za to se právě nad tímhle zamyslet. Ta kniha je totiž pro každého, kdo je trpělivý, vnímavý a kdo si také třeba umí připustit na co stačí a nebo že se musí "dovzdělat". To nemá s intelektuály, jak je známe dnes, ale jací byli i dříve, absolutně nic společného. Číst nejen Foucaultovo kyvadlo totiž vyžaduje ony vlastnosti, které jsem výše popsal a které je možné shrnout do výrazu inteligentní čtenář, inteligentní člověk. Tedy ne "intelektuál". To, co je ve skutečnosti ono intelektuálství je v přímém rozporu s tím, pro koho je kniha napsaná. Pokládat za znak intelektuála rozsáhlé slovníkové znalosti a nezřídka kdy jejich bezduchou prezentaci na tuhle knihu (ale také na spousty dalších) nestačí. U Ecových knih se teprve ukáže, kdo je kdo. A je strašně fajn, že ti, co sem napsali své nezřídkakdy dlouhé komentáře v drtivé většině klasičtí intelektuálové nejsou - pouze velice vnímaví, kritičtí a přemýšliví čtenáři. Díky za jejich komentáře. Ale také díky za komentář Balroga, není třeba být intelektuál, stačí být inteligentní a používat - zdravý selský rozum. Přiznat otevřeně, že něčemu nerozumím je daleko lepší, než falešně vykládat věci, které jsem někde načetl nebo slyšel, opakovat fráze a tvářit se povýšenecky na ty, kteří řeknou na rovinu svůj názor. Vždyť jsou místa či oblasti, kde jsou "hvězdami" zase oni a ostatní jsou mimo.
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie templáři esoterismus, ezoterikaAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hledal a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň snaha byla, že?
Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější.
Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne o všch, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava.
Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky.
Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius.
V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte.
Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.