Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Český klubOriginální název:
Il pendolo di Foucault, 1988
více info...
Přidat komentář
pozor, obsahuje aj tvrdý spoiler... ale no, že by bola kniha úplne nečitateľná, tak to nie... a JE pre intelektuálov, pretože je tam aj filozofia, hýbateľ rozmýšľania, čo neznamená, že všetci, čo sme čítali knihu, sme automaticky super hyperťažkí intelektuáli a keď rabín si povedal, že budee gójovia a náhodou pomôžeme niekomu z nich, sme automaticky gójovia... isté pasáže boli nečitateľné, ale zase musím ako pri Sto rokov samoty povedať, že je to otázka času a pevného zraku a treba čítať poriadne a koncentrovane... posledných sto strán som čítala po takmer dvojdňovej pauze a už to gniavilo môj čitateľský zážitok, vytváralo vnútorné napätie, kedy už príde koniec... a pri tom viem, že keby som to čítala plynule a sústredene, čítam s nadšením až do konca, ono to nadšenie aj tak prišlo po pár stránkach, vrátila som sa do deja... veľa postáv tam zase nebolo, Belbo, Saint Germain jeden dvaja hore dolu :D autorov zmysel pre humor je aktuálny, je výborný a dáva oživujúce dýchanie čitateľovej bystrosti, takej tej pohotovosti... "zákaz vjazdu" :D ale toto si nebude asi nik pamätať:D mrzí ma len, že pre netrpezlivosť som nebola ochotná sa vrátiť k smrti Belbovej, ako jeho telo kmitalo, dopracovalo sa k niečomu, celý ten úsek som nepochopila, ako sa k nemu dostal a ako to opisoval, a nemá chuť sa k tomu vracať, je to tragická časť... musela som si pomáhať aj googlom, veľa zaujímavých vecí som sa dozvedela, ako kyvadlo funguje, a našla som si českú bakalárku o znakovosti f. kyvadla, teším sa na to, aj keď komploty sa tam analyzovať asi nebudú... konšpirácie zostanú konšpiráciami, hľadajúcimi to tajomstvo, ako napísala budíček ten citát na začiatku, lepšie vybrať ani nemohla... a kto chce, nech vysvetľuje, ako vníma svet, či skrze dogmy, vedy, jednej myšlienky, nech hľadá a vysvetľuje ako kedy a prečo, nech sa zamotáva, nikto mu v tom nebráni a má na to plné právo, ale, prosím vás, ľudia, nikdy, nikdy si nevynucujte, aby aj druhí verili tomu Plánu, ktorý vy štrikujete... nerobte to, veľa ľudí v dejinách zahynulo vďaka niekoľkým hlupákom s touto ľudskou vlastnosťou zvanou pýcha a o tom je Foucaultovo kyvadlo tiež
Vstupem do tohoto románu se čtenář dostává do jakéhosi labyrintu a lze si i představit že ten s ním může dost i zámavat, a vyvolá závrať která jen tak lehce neodezní. Určitě neodezní během čtení. Na jedné straně dojem pevné hmoty a na druhé prázdný kouř a v tom je zamotán a to doslova příběh který se nedá tak lehce odvyprávět protože kde on ( a čím vlastně) začíná a jak může ( a kde vlastně) skončit.
Takovou strukturou učinil z čtenáře zbloudilce, který se však za svou zbloudilost
nestydí,ale doznává ji.Jazyková vytříbenost mistrná,je to znalec to se musí nechat. Jeho prózy
jsou jako nějaká alchymistycká laboratoř, která na světlo vynesla neuvěřitelný obsah čehosi
o čem snad ani sama neměla tušení.
Pokud bych měla román popsat jedním slovem, tak je to slovo roztěkaný. Myšlenky skáčou po různých tématech, až jsem měla pocit, jako by knihu psal stařec neschopný udržet nit myšlenek. Což je věčná škoda, protože v balastu se ztrácejí zajímavé myšlenky a zajímavé pasáže střídají bohapusté tlachání. Nečitelnost považuji za chybu autora, nikoliv nedostatek intelektu u čtenáře.
Intelektuál napsal knihu o intelektuálech pro intelektuály. Což by bylo v pořádku, nebýt Jména růže, románu pro širší veřejnost, který budí zdání, že i další Ecovy romány budou stejně čtivé.
Knihu jsem četl dvakrát, jako mladík, a pak v pozdějším věku. Ale pocity jsem měl stejné. Podobně jako u Jména růže dává autor najevo své hluboké znalosti doby středověku, zde dává najevo, co všechno ví o různých tajných spolcích a sektách. A to na nijakém příběhu novináře, který si jednu sektu vymyslí, aby zjistil, že zas o takový výmysl asi nešlo. Myšlenka je jistě geniální - existuje tolik tajných spolků, že se občas můžeme nějakou vymyšlenou teorií trefit? Nebo naopak tyto spolky vytváří fantazie pisálků a sekty a tajné společnosti vzniknou jako následek nějakého výmyslu? A existují ty tajné spolky, nebo ne? A protože těžko určit, co je pravda, a co výmysl, ani Ecova kniha nedává jasné rozuzlení. Žel, dějových pasáží je ještě méně než u Jména růže (což je možná důvod, proč tato kniha už natočena nebyla), a zbytek se podobá spíše nějaké naučné filozofické knize nebo dlouhé přednášce.
Opět jde doporučit téměř vše z beletrie a ledacos z těch jeho "odborných" knih. V kyvadle je asi 1. nejvíce templářů, 2. je postavení na kabale 3. je "nejkošatější". Ve smyslu toho, že představuje mnoho "malých" knih v jedné za jednu cenu. Ale na rozdíl od Horsta Fuchse, vše velice kvalitní, žádný šméčko, šmelc nebo babicování. Žádný, když nemáš templáře, strč tam zednáře, když nemáš ani zednáře, dej tam illumináty a když nemáš ani ty, dej tam prostě univerzálního Žida.
„ Opravdový zasvěcenec ví, že nejmocnějším tajemstvím je to, které nemá žádný obsah, proto ho žádný nepřítel nemůže vymámit.“
Foucaltovo kyvadlo je dílo, po jehož dočtení čtenář zůstane dlouho sedět a hledí na poslední stranu a v hlavě mu kolují desítky myšlenek… Říká si, jak je vůbec možné, že román, který má tolik vrstev, tolik dějových uliček a tolik tajemství ukrytých mezi řádky, dokázal autor tak hezky proplést, pospojovat a dovést do zdárného konce, přičemž byl navíc schopný zachovat logiku toho všeho. A taky čí pravda je pravdou skutečnou, a kdy už se jedná o utkvělou představu pomatence?! (tím pomatencem samozřejmě nemyslím autora, ale postavy v knize)
Ústřední myšlenkou (dějovou) je tu ztracené tajemství templářů. Ano, na počátku čtrnáctého století došlo ve Francii k „zničení“ tohoto řádu, ale bylo tomu opravdu tak? To se mocný řád vzdal jen tak a nechal se vést jako ovce na porážku?! Copak neměli v záloze žádný tajný plán, na uchování svého tajemství? V nakladatelství, kde pracují hlavní postavy této knihy se jednoho dne objeví podivný plukovník Ardenti se svým rukopisem a se zmínkou o kusu pergamenu se zbytky nějakého nejasného poselství, které bylo před lety nalezeno v jedné podzemní kobce. Přichází rovněž se svou verzí řešení pergamenu, které dle něj neznamená nic jiného, než tajný plán templářů, o tom jak kdy a kde si mají po staletí předávat zasvěcené osoby tajemství templářů a to má být tímto důmyslným způsobem uchováno po celé generace. Po návštěvě nakladatelství plukovník záhadně zmizí, není však první osobou, která se díky zmínce o tajném poselství ztratila. Hlavní hrdinové se snaží zjistit, zda byl onen „Plán“ jen plukovníkovým výmyslem, nebo mohl být skutečný. Čím dál víc se ponořují do historie jak řádu templářů, tak i do různých tajemných společenství, které se v minulosti objevovaly a pokoušely se toto tajemství odhalit nebo na ně navázat. Zjistí také, že k předání tajemství v historii díky několika okolnostem nedošlo, proč tomu tak bylo osvětlují také. Na nějaký čas se rozdělí, hl. hrdina Casaboune odcestuje do Brazílie, ale i tady naráží na templáře, byť jen okrajově. Poznává i v tomto místě duchovní společenství s tajemnými rituály. Potkává tajemného Agliého, jenž snad o okultních společenstvích a různých sektách ví snad vše a podle chování vypadá jako by pocházel z dávno minulých století a prožil si několik životů.
Plukovníkův plán však má několik trhlin a byl vůbec pergamen opravdu skrytým poselstvím pro zasvěcené, kteří se ukrývali? Pátrání po zmizelém plukovníkovi nakonec nikam nevede a je odloženo. Hlavní hrdinové si po čase, kdy se neustále setkávají s různými narážkami na templáře a tajné sekty „rádoby zasvěcených“, kteří touží poznat tajemství rozhodnou, že zkusí sestavit vlastní verzi příběhu, jenž popisuje, co se s templáři vlastně stalo, proč plán selhal a také, co je vůbec tím přísně střeženým tajemstvím. Jejich nevinná hra se jim však vymkne z rukou a „Tamti“, co prahnou po poznání „Plánu“ udělají pro jeho získání cokoli…
To je jen jedna z linií, která se v knize objevuje, pominula jsem v tomto komentáři osobní příběhy hrdinů, filosofické pasáže i exkurze do historie různých sekt, okultismem se zabývajících osob a různých úvahových pasáží. Myslím, že je to jedno z nejnáročnějších děl, co se mi kdy dostalo do rukou (prvních 70 stran byl vážně intelektuální masakr, ve kterém jsem docela plavala), ale celkově je to dílo které působí tak precizně, že se nad ním dá jen tiše žasnout.
Pekna kniha, ale pro mne jako pro amatera pres umění, velice obtizna. Kdyz bych knihu zhodnotil, velice pusobive a bavila mne, kdyby se vsak autor odprostil od vetsiny popisu umeleckych del, byla by kniha polovicni, ale to by vsak uz nebyl Eco.!
Čtení mi moc "nešlo", ale považuji tuto knihu za vrchol ECOlogie, tedy za nejtypičtější výraz autorových literárních postupů, svébytného analytického myšlení při uchopení historických epizod, detailní práce s historickými zdroji, v zájmu nejkomplexnějšího zpracování zvoleného tématu. Esence všech literárních principů, na nichž stojí Ecova prozaická tvorba.
Tak opravdu nevím, jak to okomentovat. V žádném případě to není odpočinková četba na dovolenou. Nestává se to často, ale tato kniha mi lezla do hlavy i když jsem ji zrovna nečetl. A to je snad dobře ... knihy by měly burcovat k zamyšlení.
knihu jsem dnes po přečtení prvních 100 stran s lítostí odložil. nemám dostatečné teoretické znalosti problematiky, kolem které se kniha točí. kromě toho mi vadil rozvláčný děj - na těch prvních 100 stranách se prakticky vůbec nic nestalo. záměrně nedávám hodnocení, ale jen komentář, protože jsem knihu nedočetl celou. kdysi jsem od eca četl jméno růže a to s nadšením a velmi nerad jsem knihu po dočtení odkládal. jak je možné, že od jednoho autora jedno zhltnu a druhé vůbec nemohu polknout ...
Pro mne velmi náročné čtení, nemohla jsem se do knihy vůbec začíst. Přišlo mi, že se příliš dlouho nic neděje, jen se mluví a dešifruje a znovu šifruje (i když mistrně) a až od strany 600 a výš se začíná konečně rozbíhat i příběh. Byla jsem zklamaná musím říct a asi nejsem dostatečný intelektuál. Prostě jsem to moc nepobrala, asi nebyla ta správná nálada
Asi nejsem dostatečným intelektuálem, ale přečtení této knihy pro mne bylo rozhodně spíš utrpením než potěšením. A vlastně ve mne nic nezanechala .. Tohle šlo mimo mně. Možná je to moje chyba, ale přijde mi to jako samoúčelná a samolibá exhibice autora, která je ale prázdnou skořápkou kolem laciného slaboučkého příběhu ... Pro mne je král nahý ...
Vedle Foucaltova kyvadla je Brownova Šifra čtením pro mateřské školky. A ačkoliv se tématicky dotýkají, ta druhá zmiňovaná klouže po povrchu a je to vlastně jen taková hezká detektivka. Oproti tomu Eco jde do hloubky historické, filozofické a především existencionální. Protože ač se kniha zabývá zejména Plánem, její poselství leží ještě dál. Teprve při této druhé autorově knize jsem (možná) pochopil, proč je to čtení "těžké", resp. proč se zabývá tolika historickými detaily... a třeba bude mít po přečtení někdo podobný pocit. Doporučuji všemi deseti!
Foucaultovo kyvadlo není knížka pro každého. Občas jsem i já měla problémy udržet pozornost (to když se ve větě vyskytovalo víc slov cizích než českých), ale faktem je, že nad některými věcmi se člověk zamyslí, některé jen prolétne. Líbily se mi pasáže o templářích, potom se však všechno začalo motat dohromady naprosto neuvěřitelným způsobem, člověk by ani neřekl, že to jde. A přece... V dnešní době se dají najít souvislosti ve všem, viz pasáž "od brambory k bramboře".
Poselství knihy je podle mě jednoduché: židovská mystika zná teorii o permutacích písmen židovské alfabety. Každé písmeno má svůj význam a může tvořit nespočet permutací s ostatními písmeny a vytvářet tak další významy. Judaismus říká, že svět byl stvořen b-žím slovem a slova mají váhu, vytváří realitu. Stejně tak vidíme ve Ecově příběhu permutace, které vznikají, když spojíte dohromady několik příběhů. Je to vidět přímo - když čteme o programu Abulafia, který dokáže náhodně skládat slova a vytvářet tak nový příběh (mimochodem Abulafia byl velmi vážený a důležitý židovský mystik) a nepřímo - když parta kolem jednoho nakladatelství začne smýšlet složitý a umělý příběh, týkající se templářského řádu. Tím vlastně vytvoří novou realitu, protože slovo JE realita a jeho stvořitelé začnou příběhem žít.
Celou dobu jsem si říkala, jestli to Eco myslí vážně. Prokázal se jako zkušený religionista, medievalista, etnograf i okultista, ale pro čtenáře NENÍ důležité, zda všechny popisované rituály a náboženství zná. Mnoho lidí knihu nedočte, protože si chybně myslí, že musí znát a rozumět každému náboženskému prvku, který se v knize objevuje. Tak to ale není a Eco mě mile překvapil, když nechá knihou zaznít Moudrost - Sofii - ženský princip v podobě partnerky hlavní postavy, která naprosto kouzelným způsobem celou záležitost doslova rozčísne. Tady je nasnadě říci, že jde o Ockhamovu břitvu :) Najednou zjistíte, že si Eco dělá celou dobu svým způsobem srandu a i čtenář si oddychne, že autor je normální a ne případ pro psychiatrickou léčbu. Každopádně, příběh už je rozjetý, hrdinové umírají, svět se chystá k velikému komplotu... Vše končí, jak končí a z knihy zbyde dojem, který se dlouho nevytrácí. Ten, kdo vydrží do konce, je odměněn.
Zároveň je kniha, podle mého, sociální sondou a to nejen, když Eco píše o poitické situaci a schůzkách revolucionářů v oblíbeném baru, ale také když píše o zmíněných rituálech a obřadech. Chce tím ukázat, že na celém světě - ať je to Itálie, Brazílie, kdekoliv, jsou lidé náchylní k touze po tajemství a vyvolenosti. Nechává zaznít téma, které se objevuje od prvních počátků náboženských společností a to je hledání svatého grálu, aby na konci naznačil, že toto hledání je nesmyslné a nekonečné.
Kniha je oblečena do hávu židovské kabaly. Podle mě je to zbytečné. Ten, kdo ji nezná se v knize nevyzná a ten kdo ji zná, tomu přijde tento pokus k smíchu. Na knize se mi nelíbily dialogy, které byly spíše dlouhými monology - nepřirozené, zdlouhavé a učenecké, jako pasáže z vybraných knih.
Na příkladu Browna a jeho Šifry mistra Leonarda, což je podle mě zjednodušená zpopularizovaná forma Fouckaultova Kyvadla, je ale patrné, že lidé mají o taková témata zájem, jen je třeba jim ho správně a polopaticky podat. Osobně jsem v knize více než kabalu viděla religionisticko - sociologickou studii, založenou na některých tezích judaismu a křesťanství. Co se týče templářů, jsem alergická na jakékoliv dohady a myšlenky o tom, že to byl řád tajný a dnes přežívají někteří jeho členové. To je na úrovni populární vědy... Zároveň ale musím říct, že myšlenka, že některá města (Francie, Praha, Milán) mají své tajemství a dívat se na ně touto optikou, je přitažlivé, hravé a nikomu to neublíží... Jen si hlídat, aby se člověk do "svého příběhu" potom nezamotal..:)
Dlouho jsem premyslel, jak tuto knihu ohodnotit.. Nakonec davam 3* (a pul). Neni to spatna kniha, prave naopak, zapletka me hned chytla, ale prijde mi, ze je kniha zbytecne slozita, obsahuje tolik pro me neznamych vyrazu a odkazu, ze jsem se chvilemi ztracel.. Obcas to bylo, jako by se Eco rozhodl, ze pred ctenari "zamachruje" kolik toho zna :)
Foucaultovo kyvadlo je Moloch, Behemoth, Leviathan, obří stvůra složená z tisícovky částí, olbřímí komplex lidského vědění - filozofie, okultních věd, historie, přírodních mýtů. Kyvadlo je kniha pro ty, kterým nevadí číst v sáhodlouhých akademických traktátech a navíc jim rozumí. Pokud jím nejste, pak tato kniha není pro vás. Pokud vám chybí trpělivost, pak tuto knihu odložte. Pokud si ale libujete v intelektuálství, zajímáte se o věci, o kterých ostatní ani netuší a máte rádi komplexní příběhy, které vám rozšíří obzory až za hranice supralunárních sfér, pak nenajdete lepší knihu než Foucaultovo kyvadlo. Za to se zaručuju
Kniha má zajímavou zápletku, ovšem je tak náročná, že jsem si z ní nedokázala nic vzít. Autor se evidentně snaží čtenáři něco sdělit v jiném než prvním plánu. Bohužel jsem jeho poselství nerozluštila. Mám dojem, že to psal pro vzdělanějšího člověka, než jsem já.
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie templáři esoterismus, ezoterikaAutorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Mimoriadne nudná kniha, zlepenec mytologických príbehov a štriepkov z histórie tajných spoločností, bohužiaľ ma tieto témy nezaujali, a celistvosť diela bola tak malá, že som niekedy ani nevedel, o čom čítam.