František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách

18.08.2024

Povinná literatura pro každého milovníka baroka. Kniha vyšla dvakrát - poprvé v r. 1981, podruhé poněkud rozšířená v roce 2003 pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
Poznávání hraběte Šporka jde u mne ruku v ruce s oblibou Kuksu, kteréžto úžasné místo jsem navštívil několikrát. Je to trochu šok - člověk by čekal, že iniciátorem takové koncentrace kulturních hodnot jako je Kuks, musela být fascinující osobnost s rozhledem a přehledem. Jenže zde komentovaná kniha nás v tomto názoru poněkud zviklá. František Antonín Špork byl synem Jana Šporka, člověka, který začal jako sedlák a vypracoval se na úspěšného a bohatého generála. Svým dvěma synům zanechal velký majetek a to bylo vlastně to, co F. A. Šporka drželo nad vodou. On se usilovně snažil proniknout mezi šlechtu, ale chyběl mu k tomu rodokmen, což bylo v té době neodpustitelné, takže šlechtici s rodokmenem se na něj dívali jako na poněkud méněcenného. A on to nikoliv z důvodu svého kulturního přehledu, ale z důvodu, aby na sebe upozornil, nahrazoval spoustou aktivit, kterými se snažil zaujmout, že on také něco znamená. A jestli se mu to v jeho době dařilo jen sporně a částečně (ve své době připomíná nějakého zlostně vyskakujícího trpaslíčka, křičícího: "Podívejte se konečně, já tu jsem a také něco znamenám!!"), tak pro nás mají jeho aktivity nekonečně obrovský význam, protože při jejich realizaci prokázal ať již vědomě nebo nevědomě obrovský vkus nebo měl štěstí, přesně v tom slova smyslu jak pan Pavel Preiss nadepisuje poslední kapitolu: "Buk nese krásné ovoce." (vysvětlení: buk je latinsky fagus, a byť je to v latině ženského rodu, tak hrabě Špork tohoto slova používal jako zkratku a jakýsi symbol svého jména - jedná se o prvá písmena jeho rozšířeného jména - Franz Anton Graf von Sporck). Zkusím z toho ovoce na něco upozornit:
1. Sochařská výzdoba Kuksu školy Matyáše Bernarda Brauna. Doporučuji si pro prohlídku rezervovat celý den a sledovat hru stínů na sochách několikrát od rána a večera. Kolem poledne není prohlídka tak účinná, sochy pozorujeme přímo na jih a díváme se do slunce. Při hře světla nás mohou napadat nejrůznější myšlenky - např. že Anděl blažené smrti se usmívá do zapadajícího slunce (symbol šťastného konce života), anděl žalostné smrti pláče do vycházejícího slunce (pokud je život bez ctností, tak je jedno jak je dlouhý). Krása soch ctností je soustředěna do výrazu tváře. Když jsem opakovaně viděl zahalenou tvář sochy Cudnosti, tak mi začalo být jasné, že pod tou kamennou rouškou se skrývá nejkrásnější ženská tvář na světě. Ze soch neřestí je jedna tvář sobečtější než druhá, až na šokující výraz tváře Zoufalství, kdy mám přímo chuť zvolat "Co to děláš, nechej toho!!!". A závěrem líčení z dojmů soch v Kuksu jeden Braunův "pánský vtip": Naděje je jediná ctnost, která má odhalené ňadro.
2. Sochy v Betlémě. Současný stav je symbolem nádhery, její pomíjivosti a lidského úsilí tuto pomíjivost zastavit. Braunovu genialitu si zde můžete ověřit nejen zrakem, ale i hmatem - sedněte si na kamenné sedátko u sochy otevřené knihy naproti sousoší betléma. Něco tak pohodlného musel z kamene vysekat jedině génius.
3. Osobnost a dílo rytce Michaela Heinricha Rentze. To co po něm máme, by bez podpory hraběte Šporka nevzniklo. Při tom je úžasný doklad velké skromnosti a pokory skromného génia Rentze, že když ryl obrázky pro reprezentativní knihu Křesťanský rok, tak se musel vzdát toho, že by mohl ilustrovat ta nejatraktivnější biblická témata - pan hrabě zakoupil někde starší daleko méně hodnotné obrázky a Rentzovi nařídil, aby k nim dodělal rámy.
3. Knihy, jejichž vydávání hrabě Špork financoval - jsou v němčině, ale dvě z nich jsou české - jednou z nich je asi nejkrásnější český barokní kancionál Slavíček rajský z r. 1719.
4. Nyní obnovená fresková výzdoba špitálu v Kuksu, kde každý obraz představuje smrt jiného stavu od papeže po žebráka, se postarala o úžasnou věc: Kuks se nedá zkýčovatět. Kulturním památkám dost často hrozí to, že se změní v cosi, co se v Praze povedlo na Karlově mostě. To se v prostorách chodeb špitálu v Kuksu díky freskám Tance smrtí stát nemůže.
5. Ve své době hrabě Špork zařídil prvou operu v Praze, díky jemu se u nás začalo hrát na lesní roh (pro potřeby parfosních honů poslal do Francie dva pány, kteří se to tam naučili a potom hráli u něj.)
6. Je toho na větší rozepisování se daleko více, ale jak jsem již napsal u komentáře k jiné knize - zde není možno psát dizertační práce.

Prostě tuto knihu pana Pavla Preisse čtěte, stojí to za to.

18.04.2015

Do recenzí jsem opět přidal jednu mou starší recenzi.