Frišta
Petra Procházková
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/226145/mid_frista-226145.jpg
5
418
418
Vyprávění novinářky Petry Procházkové z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů je mimořádný zážitek. Příběh ženy napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit to, čemu říkáme západní civilizace, s východní kulturou. Není kladná hrdinka v tom pravém smyslu, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší... jen vůbec nechápali, po čem "ti druzí" opravdu touží.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Velmi komorní, jímavé vyprávění Petry Procházkové staví vedle sebe krásu a ošklivost, dobro a zlo a otevřenost a uzavřenost tak těsně, až se mísí a ztrácejí ostré kontury. Zvenčí se afgánskost nedá pochopit, dovnitř proniknout nelze, přinejmenším ne jen tak, má to svojí cenu, a tu platí Herra. Trochu – a možná dost zásadně – se ten starý svět a jeho řád hroutí: Nazír se vrátí ze studií s cizinkou, překousne, že se neoženil „s ruskou pannou“ a později, když manželství zůstává bezdětné, si druhou ženu domů nepřivede. Rošangol uteče a ženicha si vybere sama, Kaiz za to Frištu nezabije, „pouze“ se s ní rozvede a vezme jí děti, ovšem ve chvíli, kdy už je Frišta rozhodnutá utéct s polsko-americkým gynekologem. Pohyb je ale i druhým směrem, od svobody k dobrovolně akceptované nesvobodě. Musíme se ptát, jak může vzdělaná žena z rovnostářského prostředí přijmout roli afgánské manželky a přes domácí násilí a vyhrůžky smrtí tvrdit, že ji manžel nikdy nebije. A pak je tu Mad, který je mimo společenskou strukturu, a proto do ní nemusí zapadat. Člověka člověkem dělá všude na světě Mad. Nelze než doporučit.
Knihu jsem přečetla již podruhé, asi po 17 letech, a vedla mě k tomu čtenářská výzva, ale hlavně současná situace vývoje v Afghánistánu po odchodu cizích armád po 20letech. Kniha je o začátku příchodu pomoci ze západu, aby se země zbavila Talibanu. Bohužel současná situace je mnohem tragictejsi.
K této knize jsem se dostala díky spotu v televizi na nový film Moje slunce Mad... a protože si vždy nejdřív raději přečtu knihu než vidím film, pořídila jsem si ji. A nelituji. Po jednostranně a tendenčně zaměřených Dcerek, bez kterých se neodchází a Tisíců sluncí a dalších, konečně kniha, co neodsuzuje a leccos vysvětlí. Čte se sama a nabízí jedinečný pohled na to, že co je a co není správné si musíme určit sami a nepřebírat slepě jen vnucované.
Skvělé a zajímavé čtení. Život v Afgánistánu viděn očima mladé Herry, Polorusky a Poloperšanky, která si vzala mudžahedína Nazira, a odešla s ním do Afgánistánu. Lidé v Kábulu jsou už zvyklí, že je stále někdo zachraňuje před Tálibánem, jednou Rusové, Němci, pak Američané, zvykli si, že se občas někde v zemi bombarduje. Pro nás nepředstavitelné je chování mužů k ženám, ať je to vlastní žena nebo nemuslimka. Herra se pomalu seznamuje s místními zvyky, překvapivě se přizpůsobuje, asi proto, že Nazira miluje. Zajímavé jsou názory žen na burku. Chtějí ji nosit, protože jinak musí poslouchat sprosťárny od všech muslimů. Petra Procházková píše se znalostí prostředí, v Afgánistánu nějaký čas žila a zná mentalitu lidí, částečně respektuje i zvyky lidí. Je nesmysl nutit je do našeho způsobu života, my také nechceme přejímat jejich zvyky, stejně jako oni nepřijmou naše. Román je psán s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem, často jsem se přistihla, že čtu s úsměvem, a nahlas i některé úseky předčítala rodině.
Úžasná kniha, která mě díky čtenářům DK neminula a tímto za doporučení moc děkuji. I já DOPORUČUJI !
Za mě úžasná kniha, zachycující život v Avganistánu - zvyky a tradice v muslimkých rodinách, zejména úděly tamních žen. Moc mně vyhovoval humor a lehkost s jakou je celý příběh provázen. Na tuto knihu se nedá hned tak zapomenout - určitě se k ní někdy vrátím.
První kniha této autorky, jejíž jméno mi ale nebylo neznámé. Z knihy je poznat, že už zažila a viděla toho hodně. Její ůžasně vystihnuté postavy nás vtáhnou do opravdového života těchto lidí. Rodina , jako základ všeho, těžký život, ale i hodně úsměvných příběhů Dostaly mě ty, které se týkaly dědečka a Mada. Konec je otevřený, tak se možná dočkáme, jak se jejich příběhy rozvíjejí.
Život afgánců bude pro nás vždy trochu tajuplný, my ženy nechápeme, proč se nechat bít a nechat si odebrat děti. Ale zde Petra Procházková vyjádřila i jejich názory na rodinný život i na pomoc ze západu. Ti, kterí jim chtějí pomoci by jim neměli podsouvat náš styl života. Jestliže někam přijedeme, musíme ctít jejich zemi a kulturu. Z pohledu turisty v žádné zemi nepoznáme životní úroveň, kulturu , tradice, náboženství a ostatní v celé hloubce.
Ať si žijí svůj život a my ten svůj.
Pomoc druhému můžeme jen tehdy, jestliže ten druhý chce naši pomoc přijmout.
Super kniha, přečtená jedním dechem. Přináší zajímavý pohled na muslimské ženy a jejich muže.
Dílo Petry Procházkové mě už dlouho přitahovalo. Znám její články z lidovek a z jejích rozhovorů znám i její osud a její příchylnost k Rusku a Afghánistánu. Po Čechovi žila s Čečencem a pak se vdala za Afghánce. U ní jako jedné z mála snad lze říct, že věděla, do čeho jde. Protože střet kultur je nesmírný a od ženy vyžaduje hodně sebeovládání, odříkání a schopnost snášet ústrky (ne-li samozřejmě rovnou bití či hrozbu zabití). Frištu napsala podle skutečného osudu své přítelkyně ruské Tádžičky Herry provdané za Afghánce Nadira, a proto je tento příběh tak uvěřitelný a přece exotický. Člověk chtíc nechtíc soudí a odsuzuje. Jistě, Afghánce, jak zachází se ženami a ženy, které se nemohou a mnohdy ani nechtějí vzepřít.
Vše má ale i druhou stránku, vč. života žen v Afghánistánu, o kterém Procházková více mluví ve svých rozhovorech. V jednom z nich objasňuje, jak o svém osudu smýšlí samotné Afghánky, které na rozdíl od Evropanek, které se honí kvůli práci a rodině, chodívají načesané a na vysokých podpatcích: "Vzdělané ženy by chtěly svobodu, ale nechce se jim vzdávat se luxusu. Svoboda je drahá věc. Daň za nesvobodu je bezstarostnost. Ony by chtěly obojí, ale to nejde. Žádný chlap není takový vůl."
Dovolím si citát k povaze českého člověka z loňského rozhovoru P. Procházkové:
"Poláci nebo Čečenci půjdou do bitvy, i když už je předem prohraná. Češi si to spíše předem spočítají, a když je předem prohraná, nepůjdou do toho. Vždycky se mezi nimi ale najdou i ti, kteří to přece jenom zkusí. Jako národ jsme mnohem více pragmatičtí, než třeba naši východní sousedé. Jsme mnohem víc opatrní, dokážeme lépe přečkat špatná období a počkat, až nás někdo osvobodí. Ale zase mezi sebou máme výjimečné osobnosti."
Určitě poutavé (téma), také musím dát za pravdu komentářům, že kniha má (navzdory tématu) vtip - dokonce jsem se smála nahlas. Některé příhody už na mě ale byly moc (a nepřišly mi ani vtipné, ani dokumentární, ani literárně zdařilé - např. ta o pojízdné kleci pro králíky). Kniha ale rozhodně stojí za přečtení.
O závažných tématech jiné kultury a mentality originální formou - díky humoru, který by se mohl místy zdát nemístný až černý, to celé má nezapomenutelný nádech. Úžasné, i když při tom místy běhá mráz po zádech.
Petra Procházková
Knihu jsem četl poprvé již před 10 lety. Před třemi roky jsem se k ní znovu vrátil . Na podrobnosti – gramatické chyby a překlepy, zmiňované dalšími čtenáři si tím pádem už nemohu pamatovat. Pokud tam byly, tak hodnota sdělených informací je prostě převálcovala. Na co se pamatuji velice dobře, je tehdejší výsledný fascinující dojem. Velký obdiv odvážné novinářce, která dokáže ne jen popisovat, ale přímo žít společností, kterou nám přibližuje.
S autorkou jsem se v posledních letech sice v mnohém názorově rozešel, můj obdiv k ní ale zůstal.
Knížku mohu doporučit každému kdo se chce podrobněji seznámit s životem v oné zemi, a co možná se jej snažit poctivě pokusit i tak trošku pochopit.
Předěl mezi společností horských národů Asie a současnou Evropou je obrovský. Na druhé straně je ale zapotřebí si uvědomit, že mnohé jednodušší části některých Evropských států „západní“ Evropy, které neprošly homogenizaci společnosti mechanizmem státního kapitalizmu vydávaného za socializmus, mohou zvláště ve venkovských oblastech připravit obyvateli velkoměst střední a východní Evropy nejedno překvapení. Společnost na vesnici může být totiž často pro vetřelce až příliš uzavřená. Pokud v obci nežil už třeba váš dědeček, nebo babička, budete po celý život v takové obci náplava, a přijímat vás jako sobě rovného budou jen opravdu velmi velice pomalu.
Ty rozdíly nejsou proto vždy a všude zase až tak velké, přesto je mnohdy dokážeme chápat jen obtížně. Přečtení této výborné knížky bude vaším prvním krokem k pochopení skutečných základů a mechanizmů jejich společnosti. Seznámíte se s ní s takovou jaká doopravdy je, bez toho, aby vás omezovaly zbytečné podvědomé přehrady mezi oběma společnostmi.
Knihu jsem měl zapůjčenu z místní pobočky naší městské knihovny.
První, co mě zaujalo a přitáhlo ke knize je humor. Lehkost s jakou je příběh napsaný.
Obdivuji Petru Procházkovou za její styl života i lidský přístup k lidem v těchto končinách světa.
Za sebe vnímám intenzivně odvrácenou stranu muslimských náboženství a často mi naskočí to, co je vyčítáno u nás náboženství a církvi katolické = vznikla jako nástroj k ovládání chudých, nevzdělaných lidí.
V tomto příběhu, ve kterém evidentně Petra nějaký čas žila, je krásně vidět jak to mezi chudými muslimy a zejména ženami chodí...
Ale nečetlo se mi to úplně snadno. Se stylem psaní jsem se celkem slušně prala a každou chvilku měla chuť knihu zahodit . . . až k tomu nakonec i došlo :o)
5/3
člověk je tvor velmi přizpůsobivý, pokud má důvod (láska) odejde žít kamkoliv a pak už je to jen o tom udělat si život snesitelným, smířit se, přizpůsobit se ....
Knihu som zhĺtla ako jednohubku.
Prečítala som už niekoľko kníh o ženách v podobných kultúrach a stále ma rovnako dokážu fascinovať.
Čo vlastne môžu afganské ženy?
Nemôžu skoro všetko a môžu skoro nič...
Nepochopiteľné rozdiely, práva, postavenie, burky častokrát ukrývajúce "vlastnícke a vlastnoručné označkovanie" od manželov v podobe modrín alebo jaziev, strata dôstojnosti...
Najnepochopiteľnejší je asi fakt, že mnohé ženy to príjmajú ako prirodzenú súčasť ich života vychádzajúcu z ich náboženstva alebo tradícií.
Frišta je kniha, ktorá zaujímavým spôsobom čitateľom približuje aj takýto kúsok ženského sveta.
Četla jsem už před několika lety, ale nedá se zapomenout. Kultura tak odlišná od naší, že si stěží lze představit, že bychom žili podobně. Navenek silné rodinné vazby, uvnitř nesvoboda a násilí, které místní zákony – ale hlavně tradice, které jsou nad jakýkoli zákon – umožňují. Přísná kontrola žen jejich manželi, bratry či jinými rodinnými příslušníky – ven jen v burce a pod dozorem, dokonce i k lékaři, kde manžel mluví do vyšetření (hlavně, aby žena nebyla zneuctěna, to je hlavní, jestli vyšetření bude nebo nebude moct něco odhalit, to je jedno). Rozmanité pro nás prapodivné tradice jsou čtivě vysvětleny, takže si člověk řekne "á, takhle to tedy je!". Nic to ale nemění na skutečnosti, že bych v této kultuře nechtěla žít ani minutu.
Zajímavý byl i popis pohledu na západní svět, působení cizích vojenských jednotek a dalších cizinců, kteří mi někdy připadali hodně naivní. Ač na straně jedné je Afghánistán zemí, kde jistým způsobem stále přetrává středověk, leckteré moderní vymoženosti jsou již standardem i tam.
Kniha, ke které jsem zpočátku přistupovala značně rezervovaně. Autorka je totiž novinářka, velmi odvážná válečná zpravodajka. Proto jsem očekávala jakousi zajímavou reportážní knihu. Ale objevila jsem mimořádný román, který rozhodně není červenou knihovnou, ale vypráví o skutečné lásce, která opravdu vytrvá i za těch nejtěžších podmínek. Vypráví o životě lidí v Afganistánu, přibližuje nám , zcela nesentimentálně, místní rodinné poměry a zejména život žen.
Frišta mě naprosto překvapila (což ale nebylo nijak těžké, jelikož jsem o knize předtím nic neslyšela). Byla čtivá, napínavá, nedala se odložit. Jsem ráda, že jsem měla možnost nahlédnout do hlavy obyčejné ženy, která se kvůli své lásce k Afghánci ocitla v cizí zemi. Tato žena podává realitu bez obalu, přibližuje nám, jaký je normální život v Afghánistánu, jaká jsou pravidla, zvyky. Ale zároveň nám nenutí nějaký svůj pohled na věc, nechává nás zamyslet se a přemýšlet o všem záporech a, ano, i kladech života pod burkou.
Díky knize jsem pochopila více chování žen i mužů v Afghánistánu. příběh čtivý, zajímavý. pro mě však neskutečne, že i vzdělaná žena původem z Ruska si tak rychle osvojila místní kulturu, snášela občasné bití od svého muže, nemožnost chodit ven apod.
Vadilo mi také že se v jedne kapitole prolínají současnost a minulost, aniž by to bylo alespoň odděleno prázdnou řádkou mezi odstavci. Také se často zacalo něco napínavého ale buď jsme se vůbec nedozvěděli jak a co se stalo, nebo až o hodně později, když už jsme (alespoň já) zapomněli že máme být zvědaví na další vývoj .
Myslím že tuto knihu by si měli přečíst všichni, kdo si myslí že ví, nebo naopak chtějí vědět, něco o životě lidí v této zemi.
Kniha je napsána živým jazykem a je velmi spontánní, citlivá a otevřená. Smířlivá navzdory všemu hroznému, o čem pojednává. Nechybí jí emoce a vtip, který s přibývajícími stránkami ještě graduje.
Dostává se nám vysvětlení a pohledů z „druhé“ strany prostřednictvím ženy, která stojí někde mezi dvěma odlišnými světy. Jen jsem moc nepobrala, že po dramatické gradaci (útěk neteře), kdy jsem čekala opravdovou rodinnou tragédii, autorka tuto dějovou linku na chvíli bezstarostně opustila. A pak se k ní navrátila, jako by se nechumelilo.
Obsahově je kniha velmi vydařená, ale ty gramatické chyby a překlepy snižují moje hodnocení o jednu hvězdičku. A také název mi ke knize nesedí.
Štítky knihy
Afghánistán zfilmováno islám multikulturalismus osudy žen manželství s cizincem
Autorovy další knížky
| 2004 |  Frišta |
| 2018 |  Proč?: Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme |
| 2005 | Aluminiová královna |
| 2005 | Závoj a džíny: Ženy v islámském světě |
| 2003 | Rošangol |
Věděla jsem jakou knihu si kupuji a byla jsem zvědavá jak budou popsané výše zmiňované rigidní poměry v afgánské rodině i společnosti. Osobně se vždy peru s náhledy do jiných kultur a těžko se mi obsah těchto knih hodnotí. Tak jak kniha byla napsaná, a téměř všech 41 komentářů je velmi pozitivních, tak mnoho pasáží se mě nelíbilo a některé mi přišly až trapně zbytečné je do knihy dávat.