Fuku!
Jevgenij Jevtušenkо (p)
V krátké době již podruhé vychází česky Jevtušenkova poéma Fuku!, která se stala jednou z prvních předzvěstí přestavby a demokratizace života sovětské společnosti. Verši i prózou píše Jevtušenko svůj deník z cest po světě i vlasti. Putujeme s básníkem po Severní a Jižní Americe, Španělsku, Benátkách, Moskvě minulé i současné, smutně proslulé Kolymě… Poéma je obrazem naší chaotické a rozporuplné doby, v níž vedle sebe mohou existovat Pinochet a Che Guevara, mučírny a šťastné domovy, ostnaté dráty i neviditelně nitky lidskosti, spojující světadíly, země a národy. Básník se utkává se zlem, nepřítelem mnohem silnějším, vyzbrojen slovy spletenými do veršů, podobně jako američtí domorodci, které Kolumbus objevil pro Evropu a kterým přinesl otroctví, násilí a smrt, proti němu bojovali slovem Fuku!, synonymem zla.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 1987 |  Na křídlech revoluce |
| 1988 | Fuku! |
| 1996 | Neumírej před smrtí |
| 1985 | Moskva slzám neverí..., Prvý raz vydatá, Materská škola |
(SPOILER) V anotaci je Fuku! označováno jako cestopis či poema a jako kniha patřící k literatuře perestrojky. S řadou těchto bodů nesouhlasím.
Jde spíše o samostatné básně propojené prozaickým textem, určitými obrázky z autorových cest po světě. Básně jsou z hlediska formy zpěvné s výrazným rytmem, ale chybí jim nějaká větší obraznost nebo překvapivost výrazu, tedy to, co člověk často na poezii hledá. Možná vznikl takový pocit vinou překladu a ruský originál by působil lépe, ale to nemohu posoudit.
S řadou myšlenek, které jsem v knize nalezl, nemohu souhlasit. Jistě každý čtenář i autor má právo na své názory, ale tady bych to trochu rozvedl (spoiler). Dle básně nese hlavní vinu za trpký osud amerických Indiánů Kryštof Kolumbus, přitom (jestli nejde o zobecnění) kdyby on sám Ameriku neobjevil, objevil by ji záhy někdo jiný. Kritika fašismu mi přijde velmi černobílá a tendenční, nečiní rozdíly mezi zeměmi (Německo, Itálie, Chile, Španělsko) a nehledá porozumění pro konkrétní lidské osudy (proč zrovna ten nebo onen se stal fašistou). Vyčnívá to hlavně v kontrastu s velmi opatrným našlapováním vůči zločinům komunismu (ve zmínkách o Kolymě). Přitom v básni Tanky jedou Prahou (napsána už v srpnu 1968) vyjadřuje autor jednoznačný a odvážný odpor k sovětské okupaci ČSSR, ve stejné době vycházely v SSSR knihy (dle mého názoru) daleko kritičtější ke stalinismu (Děti Arbatu). Taktéž oslavné verše o Che Guevarovi jsou přinejmenším problematické.
Celkově je pro mě kniha zklamáním, tedy 40%.