Než se stihnu rozloučit
Tošikazu Kawaguči
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520820/bmid_nez-se-stihnu-rozloucit-E0y-520820.jpeg
4
87
87
Funiculi funicula série
< 4. díl
Ve vzduchu se vznáší vůně vzpomínek a čerstvě uvařené kávy. Japonská kavárna Funiculi funicula opět otevírá dveře těm, kteří se chtějí na vydat do minulosti. Dokážou se díky tomu smířit se ztrátou? To zjistí muž, který zanedbával svoji rodinu, majitelé vyrovnávající se se smrtí svého psa, žena, která přišla o přítele, a otec s dcerou, do jejichž životů v roce 2011 zasáhlo zemětřesení u japonského ostrova Honšú. Jejich příběhy popisují dojemnou cestu za rozhřešením a hledání smyslu ve světě plném chaosu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Kniha Zlín
Originální název:
さよならも 言えない うち に (Sajonara mo ienai uči ni), 2021
více info...
Přidat komentář
Líbil se mi i čtvrtý díl z kavárny, v níž se dá cestovat časem. Už jsem si na tohoto autora zvykla, taky jsem pochopila, že Japonci mají jiný způsob psaní i uvažování, než my Evropani. A narozdíl od pravidel pro návrat v čase, si jednotlivé příběhy z předchozích dílů nepamatuji, takže jsem opět spokojená.
Další příběhy z tak trochu kouzelné kavárny funiculi funicula. Chápu, že tento styl psaní kdy se věci často opakují a děj je hodně pozvolný, nemusí každému líbit, ale já to mám ráda a tak 4 hvězdičky.
“Ať uděláte při návratu do minulosti cokoli, přítomnost se tím nezmění.
Dalši čtyři výlety do minulosti prostřednictvím kavárny Funiculi Funicula, která umožňuje lidem vrátit se na chvíli v čase (než vystydne káva) a povědět svým blízkým co neřekli, nebo naopak vrátit slova, kterými ublížili.
Z knihy bychom se mohli poučit a protože žádná takováto kavárna skutečně neexistuje, říkejme svým drahým, co máme na srdci skutečně včas, pak už to nepůjde.
Stejně jako předchozí tři knihy příjemné čtení.
Je to moje třetí přečtená kniha z této série, tak jsem už věděla, do čeho jdu. Je mi v té kavárničce příjemně, nevadí mi opakování pravidel, vždy si to představuji jako že sedím na divadle a přijde další divadelní postava. Mám ráda tyto občasné výlety do Japonska a v kavarničce už si přijdu jako doma
Musim rict, ze za me plusowe body, ze se konecne prestava opakovat zdlouhavé vypraveni o pravidlech. Coz ubíralo tem předchozím dílům. Za me asi druha nejlepší ze série.
Tak trochu z nostalgie jsem si koupil i tento čtvrtý díl, který je, co do počtu stránek, nejtenčí, ale jeho cena tomu, bohužel, neodpovídá. Za což ale autor nemůže. Úroveň jednotlivých dílů tak trochu klesala, ale musím přiznat, že ač nejtenčí, tak dle mého nepatří k nejhorším, naopak se mi líbil víc, než třetí díl. A v Japonsku byl letos vydán pátý díl s názvem "やさしさを忘れぬうちに (Jasaši-sa o wasurenu uči ni)" - přeloženo přibližně: "Než zapomeneš na svou laskavost". Tak uvidíme, jaké to bude :).
Než vystydne káva je asi pro mě nejlepší díl, 3 díl byl pro mě trochu zklamáním...
Cestování časem mě nikdy nepřestane bavit tento díl má zase svoje kouzlo.
Pro mě lepší než předešlý díl. Trochu jsem měla podezření, že se změnil překladatel. Ale koukám, že ne.
Už to není tak překvapivé jako první díl, ale pořád ještě mě baví si opakovat, že někdy nezáleží tak úplně na tom, co nastalo, jako na tom, jaký k tomu zaujmeme postoj.
Předchozí dva díly pro mě tak nějak ztratily kouzlo. Tenhle díl to napravil. Všechny čtyři příběhy se mi líbily, zabrnkaly na melancholickou strunu. Zmizelo opakovaní pravidel a příběh to tak nějak odlehčilo. Hezké "snad" rozloučení.
Moje milované jednohubky ke kávě nebo čaji. Cestování časem, vyrovnat se se ztrátou a palčivostí pocitů uvnitř v srdci schovaných. Mne buší pokaždé srdce, a slzy se derou do očí. Nejvíce mnou pohnul příběh s otcem a dcerou, to uvědomění, že v nás rezonují příběhy, které jsme sami v nějaké podobě sami prožili. Je to jako okvětní plátek sakury, který zvolna poletuje a snáší se dolů poryvem větru. Jako kávová sedlina dotkne se letmo alabastru porcelánu či ledově chladného srdce. Je to jako cinknutí, které rozezvučí gong, a zvukové vibrace utichají po malých frekvencích, jako když kapka vody rozvíří hladinu vody rybníka po vyplutí a nadechnutí ryby....
Arigato Kawaguči, Arigato Funiculi Funicula... :)
(SPOILER) Tahle série je už píše moje guilty pleasure. Nicméně jsem ráda, že tento díl, vložený časově mezi první a druhou knihu mě nezklamal tolik jako kniha třetí. Sice se jednalo opět o smutné příběhy točící se kolem smrti a u většiny jsem zapomněla o čem byly hned po dočtení, nicméně příběh se psem byl zajímavým zpestřením. Aspoň něco. Nemůžu dát vyšší hodnocení, neboť se stále recykluje tentýž vzorec povídek, s tímtéž nádechem smrti, ale aspoň se to neslo na podobné vlně jako díl druhý. Bohužel se z téhle série po první díle spíše stala ždímačka na peníze.
Je to smutné, ale hezky smutné. A ačkoli je tahle z celé série nejkratší, tak mě asi dojala nejvíc.
Pokud si chcete u knížky pobrečet, tak si ji přečtěte. Nevím, proč mě tato kniha dojala úplně jinak než díly předchozí. Obyčejně u knížek nebrečím, ale už u prvního příběhu jsem byla dojatá a díl druhý, obzvlášť když mám doma pejska, mě během čtení úplně odrovnal a knížku jsem musela na pár dní odložit.
Třetí příběh byl za mě trochu slabší, ale opět u 4.ukapla slza. Proto dávám 4* a jsem ráda, že byl 4.dil mnohem lepší než 3.
V knížce, což považuji za obrovské plus ubylo neustálého opakování pravidel do hloubky, které jsem v minulých knihách už přeskakovala.
Příjemné čtení, i přes tu dojemnost pozitivnější, než některé z předchozích dílů. Jde zřejmě o příběhy, co se nevešly do prvního dílu (nebo jsou vymyšlené dodatečně, ale prý se odehrávají mezi prvními dvěma díly), a děj nikam neposouvají, ale pokud po třech knihách pořád "nemáte dost", nezklamou :-)
I když se to asi nemá, jako první jsem z této knižní série přečetla až tento čtvrtý díl. Ne, že bych nevěděla do čeho jdu. Po této sérii pokukuju od té doby, co vyšel první díl "Než vystydne káva", ale jak jsem správně tušila, jsou příběhy velmi dojemné a sem tam prostě ukápne slza (někdy i víc slz) a tomu jsem se snažila tak nějak vyhnout, protože v mém životě bylo těch slz v posledních pár letech víc než dost. Při poslední návštěvě knihkupectví jsem ale narazila na tuhle krásku a tak nějak jsem ji tam nemohla nechat. Hned jsem se do ní i začetla... a ano, slzy dle očekávání přišly. Bylo to ale moc milé čtení a už jsem si doobjednala i předchozí díly a budu si četbu dávkovat dle chuti.
Po třech předchozích knihách mne tahle krapet zklamala. Jakoby jednotlivé příběhy psal někdo jiný podle instrukcí předchozího autora.
Můj šálek kávy. Opět jsem se napila plnými doušky této hořkosladké japonské kávy a ještě teď mám na jazyku tu nepopsatelnou literární atmosféru. Člověk by řekl, že čtyři knihy v podstatě o tom samém nebudou zajímavé a poutavé, ale není tomu tak. Natěšeně jsem vyhlížela každý díl a pokaždé mě to dostane, tentokrát v ladné růžové, jako když padá lístek sakury. Možná je to japonskou literaturou, možná atmosférou, možná mou zálibou v prostých a všedních, lidských příbězích a strohé, skromné, ale upřímné literatuře, ale sedí mi to a pokaždé se zamiluju.
Laskavé a od srdce podané příběhy a myšlenky, které jsou něžné a emotivní, ale nehrají na city, neždímou slzy ani vztek, prostě jen jednoduše plynou, jako v životě, a člověk je vnímá, přemýšlí o nich a nechává je do sebe proudit. Člověk o nich může přemýšlet, zapíšou se mu do paměti i do srdce, ale nezanechají v něm takový ten tíživý pocit. Nesnaží se ohromit nebo šokovat, není to nutné, protože umět zaujmout, zapůsobit a něco předat právě takovými běžnými a nepřikrášlenými příběhy a krásnou, líbeznou literaturou, je umění. Má to krásnou poetiku a symbiózu reality a nadpřirozena, které je ale tak přirozené. Krásně se tam snoubí ta směsice starého a moderního, jak je pro Japonsko typické. Člověka to obejme, zahřeje a má takový neobyčejný, ale okouzlující pocit v této rychlé době a ve světě plném chaosu.
Stále mám pocit, že to lidi nedokážou ocenit a pochopit, než že by se jim to nelíbilo, což je strašná škoda, ale chápu, když je člověk zvyklý na tu "senzační" a překypující literaturu, proniknout do tohoto obyčejného příběhu není lehké. To poslání a ta jedinečnost je právě v té jednoduchosti a v tom číst mezi řádky a vnímat to skryté.
Znovu se mi potvrzuje, jak není potřeba přehnaných a strojených akčních příběhů, stačí inteligentní myšlenka, klidný a poutavý styl psaní a to je to ono. Nechci se opakovat, plyne to v tom stejném rytmu, ale i když v něčem stejné, není to jednotvárné, každý příběh a každá kniha je úplně jiná a svá. Předchozí díl mi sice přišel o malilinko slabší, ale tyto čtyři příběhy byly opravdu procítěné, křehké a něžné, chytly mě za srdce. Tošikazu to umí jak se slovy, tak s city, a to je jeho kouzlo a úspěch.
Je to zvláštní, ale pokaždé u těchto knih úplně cítím tu pachuť kávy, kterou piju výjimečně, ale pokaždé tak známá a lahodná, i trochu trpká...
Autorovy další knížky
| 2019 |  Než vystydne káva |
| 2020 |  Než pravda vyjde najevo |
| 2022 | Než vzpomínky vyblednou |
| 2023 | Než se stihnu rozloučit |
Dějově je tato kniha druhým dílem. Odehrává se rok po prvním díle (Než vystydne káva). Kromě nových příběhů obsahuje i momenty ze soukromého života pravidelných hostů. Například Fumiko, která se před rokem v kavárně rozešla se svým přítelem Goróem. Na rozdíl od předchozích dílů nejsou pravidla na cestování v čase rozváděna dopodrobna. Jsou zmíněna, ale většina zájemců o cestování časem přichází již se znalostí základních pravidel. Také styl vyprávění je trochu přímočařejší. Což není problém. Je to 4. díl a kdo četl předchozí díly zná postavy natolik dobře, že není třeba opakovat některé věci. Je to zároveň nejtenčí díl. Proto není problém celou knihu přečíst za dva dny.
A četba to byla jako vždy velmi pěkná.