Gablonz / Jablonec
Štěpán Kučera
Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.... celý text
Přidat komentář
Tak to jsem si skutečně "pošmákl". Nemusíte být Jablonečák, aby se z této skvělé skrumáže-montáže, či prostého chronologického seřazení nejrůznějších útržků, výkřiků, prohlášení, mikropříběhů i velkých dějů nerozvinulo leporelo sudetského města - jakéhokoliv, jak šlo historií 20. století. Se všemi přemety, věcmi, na které může být hrdé, za které se může hluboce stydět, za situace, ve kterých se ti a oni chovali tak a tak, a pak zase jinak. Je možné latentně cítit, jak je město vrostlé do své kopcovité krajiny. Jak je utvářeno česko-německým soužitím a jaké to nabírá podoby a polohy.
Protože každá kapitolečka je podepřena i ozdrojovanou literaturou (v závěrečném seznamu), tak je to skutečně jako listovat v kronice, jejíž skvělý nápad spočívá v tom, že vyhmátne okamžik, který je pro situaci podstatný. A tím jakoby kuželem osvítí osobu, situaci, příběh, místo. Je to jako procházet albem fotografií (většinou reportážních, někdy i zátiší nebo krajinek), každá fotka také zastavuje jeden moment - a to se tady děje literárně, vlastně ve stylizaci. Štěpán Kučera sice vychází přísně z faktů, ale může s tím nakládat jakkoliv. Jako sochař si vždycky pootočí tu hmotu, kterou právě obdělává a rozhodne se, z které strany teď se do ní pustí. Mění žánry, dává na roveň detail i celek, podstatné i nepodstatné. Musím říct, že něco tak živého, přímočarého ale DÍKY tomu (kupodivu) hlubokého, jsem dlouho nečetl. Skvěle!
Knížku jsem darovala jednomu (a jedinému) Jablonečákovi, kterého znám a doufala jsem, že on ji ocení. A stalo se, tak jsme rádi oba.
(Rozhovor s autorem v zajímavostech.)
Mám raději, když jsou historické události přetaveny v umělecké dílo celkově, s plnou autorskou zodpovědností. Tak jak to mistrně zvládla Tučková v Žítkovských bohyních nebo Binet v HHhH, případně jak to trvale a velmi obstojně dělá Marek Toman. Přístup napůl publicistický a napůl beletristický je samozřejmě legitimní, ale musel jsem si na něj asi třetinu knihy zvykat a přijde mi jako autorsky snazší než ten výše zmíněný. A pro čtenáře tím obtížnější. Přesto se mi kniha líbila, i když spíš v jednotlivostech. Rád jsem se zasmál sarkasmu (občas se Kučera příjemně blíží Ouředníkovi), ocenil jsem různé drobné zajímavosti a (tady je k diskusi i ona přenositelnost mimo region) občas jsem i zatajil dech, když jsem narazil na jméno osoby, kterou jsem osobně znal, a dozvěděl se něco nového z jejího osudu.
Pro pořádek hned zkraje předešlu, že s autorem knihy se známe osobně a k Jablonci mám blízký vztah, sám jsem se s tímto městem před lety - lze snad říci autorsky - vyrovnával. Ale co je podstatnější: Gablonz / Jablonec je hodně povedená próza-koláž, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích s oblibou kupuju a čítám různé výbory z kronik, denního tisku, písmáckých záznamů apod., ale jsou to většinou práce uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší (to zřídka), tu menší rafinovaností. Štěpánova kniha tento přístup dalece převyšuje, a to přesto, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji koncipovaná heuristická práce. Prozřetelně a poučeně při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, ale zvolil si několik rádců-průvodců na slovo vzatých, což knížce velice prospělo. To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je - jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize - jakkoli to snad zazní banálně - slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace, jejichž přečastou žurnalistickou frázovitost či blekotavost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Štěpán citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či amatérský román. Tedy - učinil z toho krásnou literaturu, a to velmi dovednou, vydatnou, působivou. A aby to nevyznělo matoucně: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí zdařilé dílo především literární - na prostoru celé prózy je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry, experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti. Pozoruhodná je - snad s autorovou novinářskou zkušeností související - perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje, neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a když - tak jen náznakovitě nebo mírně). Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění a postoje ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět. Zkrátka doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nepublicistickém smyslu, i když třeba v Jablonci ještě nikdy nebyli.
Autorovy další knížky
2019 | Projekt Gilgameš |
2024 | Osiřelo dítě |
2016 | Jidáš byl Ufon...a jiné příběhy |
2021 | Největší lekce dona Quijota |
2022 | Gablonz / Jablonec |
Zajímavé a originální pojetí "kroniky" Jablonce.