Ganbare! Workshopy smrti

25.06.2024

Další kniha ze série a další skvělá reportáž. Moc děkuji za nahlédnutí do Japonska, na zemětřesení, tsunami a příběhy stím spojené.

03.05.2024

Svého partnera prý nejlépe poznáme v nemoci, bez peněz a na cestě. Autorka vlastně postupuje podobně při seznamování se se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a národností. Definici jiného národa hledá v extrémních, kritických a smrt přinášejících situacích. Odpovědi na kulturní odlišnosti ve výpovědích lidí vystavených silnému radioaktivnímu záření, ve výpovědích evakuovaných obyvatel, kterým život odnesla vlna tsunami, v otevřených zpovědích směřujících k neznámé Polce, cizince pocházející ze zcela jiného kulturního prostředí. Poznávání japonské kultury a smýšlení skrze trojí katastrofickou a smrt přinášející zkušenost tamějších obyvatel. Trojitá tragická posloupnost neustále prohlubuje dno lidského utrpení. Zemětřesení – tsunami – výbuch jaderné elektrárny. Kompilace desítek reportáží spojuje kataklyzmatický oblouk, jednotlivě však nenavazují. Postup notně asociuje nobelistku Světlanu Alexejevičovou, publicistický styl zase Mariusze Szczygiela. Kniha je silná a její síla čerpá především z tragických osudů. Dobře zpracovává široké spektrum japonských specifik. Katastrofickým prizmatem pohlíží na krizovou a sociální politiku, kulturně podmíněné sociální a psychologické vzorce, kulturní a historické souvislosti, enviromentální aspekty, a na mystické a duchovní přesahy vyplývající nejen ze ztráty nejbližších. A kniha obsahuje smrt. A smrt je moje téma.

04.03.2024

Strhne tě to jako vlna, ozáří jako radiace.

Není úniku, před tímhle se neschováš.

Na straně 267-273 jsem řvala jak želva. Položme si prostou otázku: Co uděláme se svými životy, pokud víme že dýcháme? Uvědomujeme si jak tenká hranice mezi nádechem a výdechem je? Jak rychle se to vše může proměnit?

Líbilo se mi nejen reportážní vyjevení katastrofy spojené s tsunami a Fukušimou, ale i poodhalení mysteriozity Japonska a jejich legend a bubáků.

31.05.2023

Skvěle komponovaná reportáž o podobách vyrovnávání se s neštěstími a se smrtí. Ačkoliv se týká Japonských reálií (zemětřesení, tsunami, havárie Fukušimy) zachycené prožitky lidí jsou univerzální. Knížka navzdory tématu ale nevyznívá ryze depresivně a sem tam v ní dokonce probleskne humor.

04.12.2022

Na zemětřesení a tsunami, které postihly Japonsko v roce 2011, si matně pamatuji ze zpráv, ale až teď jsem se z této knihy detailněji dozvěděla a uvědomila si, jak velká tragédie to tehdy vlastně byla. Úplně mi při čtení této knihy mrazilo v zádech a na mnoha místech mi bylo skoro do breku. Je to hodně silné čtení a málokdo si z nás asi umí představit, jak se museli cítit ti, kteří v postižené oblasti tehdy žili a sami to zažili na vlastní kůži.
Kniha se zabývá nejen tím, jak zemětřesení a tsunami zasáhly oblasti v dosahu hypocentra. Část knihy je věnována také jaderné elektrárně Fukušima, která byla taktéž zasažena, a událostem, které v souvislosti s elektrárnou ohrožovaly nejen přilehlé okolí, ale mohly způsobit katastrofu daleko většího rozsahu na větší ploše. Právě na tu Fukušimu si matně pamatuji ze zpráv, které v roce 2011 kolovaly v televizi a novinách.
Pokud vás zajímají témata nedávné historie, tuto knihu určitě mohu doporučit. Je to založené na výpovědích konkrétních lidí, které katastrofa zasáhla. Je to tak dost autentické a člověk to má vlastně zprostředkované takřka "z první ruky". Je to navíc zpracované velmi srozumitelně a lidsky, citlivě - s ohledem na oběti i na přeživší. Autorka na této knize odvedla velký kus práce.

15.08.2022

(SPOILER) Přijde mi, že tahle absyntovka je tak trochu v pozadí zájmu - moc se o ní nemluví, zmínek o #ganbareworkshopysmrti je na internetu málo. A to je škoda! Kniha je to totiž výborná. Polská škola reportáže se nezapře.

Zemětřesení, cunami, jaderná katastrofa. Jak se vypořádávají Japonci s těmito velmi extrémními situacemi? Odpověď najdete v knížce Katarzyny Boni, která se tématu věnuje opravdu komplexně.

Knížka je velmi čtivá - u kapitoly Bum! popisující havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči jsem ani nedutala. U příběhu dvou Japonců, kteří se naučili potápět, aby mohli hledat na dně moře kosti svých ztracených blízkých, mi ukápla slza. Taky jsem byla naštvaná, kolik lidí zemřelo zbytečně - ať už kvůli špatné informovanosti o výšce cunami (řada lidí zůstala na střechách níže položených budov, protože jim úřady tvrdily, že bude jen 6 metrů vysoké a oni žili v domnění, že tam jsou v bezpečí), či bagatelizování vlivu radiace a důsledků záření (obyvatelé oblastí zasažených radiací tam zůstávali zbytečně dlouho, protože věřili, že kdyby jim něco hrozilo, vláda by nařídila hromadnou evakuaci).

Jedna z nejlepších absyntovek, co jsem četla.

06.06.2022

Velmi zajímavá kniha. Budu souhlasit se všemi 4 -5*
Já dám plný počet.

21.04.2022

Paráda! Velice čtivé, velice zajímavé, nové informace a okolnosti.

19.05.2020

Ač reportážní literatura, moc dobře se mi četla. Hltala jsem informace a dozvěděla jsem se toho spoustu nového o světě, který je mi dost vzdálený.

Strašně mě zaujala myšlenka, jestli vůbec stojí za to posílat lidi do zamořených oblastí a vynakládat nemalé prostředky na dekontaminaci vesnic a měst zasažených havárií ve Fukušimě, když se do svých obydlí chce vrátit (prý) jen pětina obyvatel. A těžko se lidem divit, pokud se vracet nechtějí, když neví, jestli se v jejich městě znovu otevře škola, jestli se vrátí doktoři, jejich oblíbený řezník, přátelská sousedka, jestli si děti budou moct hrát v lese, jestli budou moct jíst nasbírané houby a bambusové výhonky (dekontaminuje se jen okolí 20 metrů od cest a obydlí). Škoda, že to v knížce nebylo rozebráno nějak hlouběji.

,,Pro zápis cizích výrazů nebo pro zdůraznění Japonci používají zvláštní abecedu, katakanu. Její znaky jsou hranaté, jakoby vyříznuté mečem.
Když byla na Hirošimu svržena bomba, v novinách uváděli jméno katakanou. Ve slově ヒロシマ byla obsažena hrůza oblaku ve tvaru hřibu, ohořelých těl, kůže oddělené od svalů, dýmajících ruin, vypadaných vlasů a neklidu, kdy rakovina dostihne i mě.
Po březnu 2011 se katakanou začala zapisovat i Fukušima. フクシマ
Obyvatelé prefektury začali protestovat. Nechtěli být spojováni s poskvrněnou oblastí kolem elektrárny Fukušima Daiiči. Používají druhou abecedu, hiraganu, jejíž znaky jsou oblé a ženské. ふくしま
Hiragana je neutrální. Katakana konotuje výjimečnost. Něco cizího, neznámého.
Lidé se snaží nepoužívat ani čínské znaky pro Fukušimu (福島). Kandži jsou poskvrněné stejně jako půda v prefektuře. V roce 2011 se znaky učili i cizinci - kvůli kontrole etiket v obchodech. Nikdo si nechtěl koupit zeleninu, ovoce či rýži z Fukušimy.
Fuku je štěstí. Šima je ostrov.
Ostrov štěstí."

Přečtěte si i skvělou věc Fukušima I poté.

29.03.2020

Veľmi zaujímavou formou podaná téma vyrovnávania sa s prírodnou a ekologickou katastrofou (zemetrasenie, tsunami, havária v jadrovej elektrárni Fukušima) a s jej dôsledkami na životy ľudí z postihnutých oblastí (strata blízkych, strata domova, zdravotné dôsledky). Kniha podaná bez príkras a bez zbytočného sentimentu, no o to srdcervúcejšie čítanie to je. Niektoré pasáže čítate so stiahnutým hrdlom a napriek 9.000 km vzdialenosti a najmä mentálnej odlišnosti Slovákov od Japoncov, sa často pristihnete pri premýšľaní nad tým, ako by ste sa zachovali na mieste ľudí spomenutých v knihe, ako by ste sa s danou situáciou popasovali, ako by ste to celé psychicky znášali.

Jedná sa o mozaiku na prvý pohľad nesúrodých a nesúvisiacich kapitol, ktoré však spolu poskytujú ucelený obraz o danej téme. Najviac ma zaujali práve časti o tsunami a jeho histórii, ďalej veľmi sugestívny opis priebehu havárie v elektrárni Fukušima a celá záverečná tretina knihy, vrátane kapitol podaných v druhej osobe, ktoré čitateľa úplne pohltia. Menej ma bavili niektoré rozhovory o japonských kulinárskych špecialitách. Môžete mať predstavivosť akú chcete, ale ak čítate o morských tvoroch ešte k tomu v češtine, tak vám to aj tak všetko splynie do jednej bezfarebnej ryby. Menej záživné boli aj časti popisujúce japonskú mytológiu. Na druhej strane keď k tomu pridáme informácie o japonskej kultúre a mentalite, zrazu nám aj čudácke postavy z Murakamiho kníh začnú pripadať ako bežní priemerní Japonci.

Jedna z hlavných vecí, na ktoré chcela autorka poukázať je slepá dôvera Japoncov v autority (vláda, štátne inštitúcie, rôzne organizácie), ktoré viedli k zbytočnej smrti tisícok ľudí. Ľudia napríklad verili tvrdeniu, že vlna tsunami bude mať 6 metrov, tak vyšli na strechu 10 metrovej budovy a mysleli si, že sú v bezpečí. Ani sa len nepokúsili presunúť do vyššie položených budov vzdialených pritom len pár sto metrov (pritom času bolo dosť), kde by v suchu prečkali aj tú 13 metrovú vlnu, ktorá nakoniec prišla. No úplne najviac ma šokovala slabá informovanosť zo strany úradov a neskôr aj vedomé zavádzanie obyvateľov z oblasti zasiahnutých radiáciou o dôsledkoch žiarenia, ktoré spôsobili, že ľudia ostávali vo svojich domovoch, lebo opäť raz verili, že ak by im niečo hrozilo, vláda by nariadila hromadnú evakuáciu. Toto by som čakal v Rusku alebo v Číne, ale rozhodne nie v roku 2011 vo vyspelom Japonsku.

Záverečné hodnotenie: 9/10

29.09.2019

Ganbare je japonské slovo pro "do toho!", které vzniklo spojením slov gangbang a bukkake. Pokud víte, co znamenají oba termíny, pak byste se měli nad sebou zamyslet, prasata!

V týhle knížce bohužel nejde o sex, což je rovnou pět hvězdiček dolů. Na druhou stranu je v knize cunami a nukleární katastrofa a to je taky cool. Katarzyna sleduje především jak se změnil život po katastrofě, a jde jí to dobře, přeci jenom se jmenuje Katarzyna, tak asi ví něco o katarzi. Za nejlepší bych ovšem označil kapitolu o tom, jak to probíhalo v elektrárně, která je přímo, ehm, elektrizující! MUHEHE. Taky byla dobrá kapitola o japonských duchařských báchorkách a tak dále. Co mě ovšem trošku otravovalo bylo to, jak se Katarzyna občas spustila s nějakou japonskou babkou, která ji povídala o suši, a k tématu tam mnoho nebylo. To bylo trochu sušši. Ale i tak hodnotím hezkými 8/10.

18.09.2019

Spôsob spracovania trochu pripomína knihy Svetlany Alexijevič, najmä pri druhej časti knihy som si niekedy akoby musela uvedomiť, že nečítam Černobyľskú kroniku, ale príbeh z úplne inej doby a kultúry.
V každom prípade je kniha veľmi zaujímavá, pripadá mi až neskutočné, s čím sa musia niektoré národy denno-denne vysporiadavať.

08.08.2019

Na prvni pohled se muze zdat, ze se jedna o nesouvisejici pribehy. Ale jsou poskladane tak, do sebe naprosto dokonale zapadaji, ze to ve mne zanechalo hroznou diru. Asi o to je to horsi, ze se nejedna o vyplody neci mysli, ale o opravdove utrzky z zivota lidi, kteri si prosli pro nas nepredstavitelnou katastrofou. Uvedomit si realitu je na tom to nejhorsi. Neumim to vysvetlit. Mozna by mi bylo lip, kdybych to necetla. I tak dekuji autorce, ze se setkala se vsemi temi lidmi, navstivila vsechna ta nestastna mista a priblizila nam silu japonskeho lidu.

09.04.2019

Velmi dobře propracované a prorešeršované vyprávění o soužití s přírodními katastrofami, zajímavý vhled do japonské (pop)kultury

10.03.2019

Působivé.

01.03.2019

Kniha mě překvapila. Čekala jsem táhlou reportáž o tsunami, místo toho jsem se dozveděla nejen její průběh a strašné následky, ale také jiné druhy setkání se smrtí, ve formě ozáření nebo případně jak se s ní Japonci vypořádávají a chystají se na svůj pohřeb. Spousty věcí jsem ani netušila, spousty emocí si ani nedovedu představit - zoufalost, pocit ztráty, strach, bolest... Silná kniha, obohatila mě.

16.02.2019

Intenzivní kniha o událostech, které si většina z nás nedovede ani představit. O ztrátě, strachu, bolesti, odvaze i síle. O životě. O smrti. Kniha je rozdělena do tří části - Tsunami, Fukušima a Workshopy smrti. Mě osobně zaujala nejvíc část o tsunami, ale celá kniha je skvělá. K. Boni v knize využívá rozhovorů s lidmi, nechává nám nahlížet do japonské mytologie, kultury a odkrývá část japonského myšlení. Je to silné čtení, ale stojí za to. Doporučuji.

12.01.2019

Skvělá kniha, drsná, smutná, skutečná. Nejlepší byla první a poslední část.