Gara Jaka: Příběh geparda
Desmond Varaday
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/110388/bmid_gara-jaka-pribeh-geparda.png
5
29
29
Příběh mladého geparda, zajímavé kočkovité šelmy, dnes ve volné přírodě již dosti vzácné. Autor na jedné ze svých pochůzek parkem, kde byl správcem, zachránil 3 koťata geparda, jejichž matku zabil krokodýl. Přinesl je domů a malé šelmičky si hned získaly jeho srdce. Pečoval o ně a snažil se jim nahradit matku. 2 mláďata však i přesto zahynula. Autor vypravuje o nejsilnější Gara Jace, o její výchově, vývoji, dospívání v zajetí i o obtížích s jejím ochočováním. Jedná se o příběh hlubokého přátelství, které vzniklo mezi šelmou a člověkem. Doplněno fotografiemi.... celý text
Literatura faktu Příroda, zvířata Příběhy
Vydáno: 1968 , OrbisOriginální název:
Gara Yaka: The Story of a Cheetah, 1964
více info...
Přidat komentář
Oblíbená knížka mého dětství o divokých zvířatech. Samozřejmě po knize Lvice Elsa. Mohu jedině doporučit.
Poutavé čtení o životě v africké buši a o poutě divokého zvířete s člověkem. Bylo také zajímavé číst o tom, jak se v buši přichází na stopě pytlákům. Osobně mi ale nějaké příhody přišly trochu přitažené za vlasy a nějaké chování autora mi připadalo pokrytecké (např. odsuzuje pytláky za to, že zabijí březí samici antilopy, ale pak sám zastřelí samici lva, která má dvě mláďata...)
Gara Jaku jsem měla uloženou v hlavě jako vzpomínku na dětství, kdy mi ji četla babička. Teď jsem ji objevila v knihovně v domě, který jsme koupili, a kde zůstala po předchozích majitelích. Zbavila jsem ji zatuchlosti a vrátila se do příběhu, který mi učaroval už před nějakými 25 lety.
Skvele, ctive. Miluju knihy o Africe, tato mne kdysi naprosto okouzlila, je psana s laskou k prirode, dobrodruzna, obsahuje krasne fotografie, doplnujici cele vypraveni.
Doporucuji i detem.
Znovu jsem při čtení zažila to dávné okouzlení z příběhu. Znovu jsem se zatajeným dechem prožívala strach o život malého divokého kotěte. A také jsem si vzpomněla, že jsem se tehdy toužila stát správcem rezervace v Africe. To, co by se dnes klidně mohlo stát realitou, bylo tehdy nesplnitelným snem. Ale krásným snem. A o to vlastně jde, aby děti uměli snít. Aby kniha byla tak poutavá, že ještě po letech si dokážeme tehdější pocity vybavit. A já si vybavuji i vůni, kterou jsem nad knihou cítila.
Dnes jsem ráda, že jsem se nestala správcem rezervace, vždyť to bych si nemohla splnit další sen - pracovat mezi knihami.
knihu mi doporučila mamka a udělala jsme dobře, že jsem si ji přečetla. Velmi dojemný příběh.
Jedna z nejpěknějších knížek mého dětství,ještě si pamatuji jak jsem ji četl ve škole pod lavicí :-)
Moc pěkná knížka, četla jsem ji už několikrát. Je to psáno jednoduše, spíše pro děti, ale líbí se mi i v dospělosti. Podobný styl jako Lvice Elza.
Vyprávění správce rezervace v Botswaně o zachráněné gepardici a „zákonu buše“.
Jako člověk žijící v divočině a divočinou může Desmond Varaday nabídnout spoustu zajímavých postřehů. Najdeme u něj třeba cenné kazuistiky stran chování paviánů čakma (kteří se vrátili pro druha chyceného Gara Jakou a odvedli ho do bezpečí) nebo lvů (eskalující konflikt vůdce smečky s bezdětnou lvicí).
Na druhou stranu ne vždycky na autora lze spoléhat stoprocentně. Mluví třeba o dvou střetech lidí se sloními býky, což ale téměř jistě byly matriarchy. V době vydání knížky se sice ještě nevědělo, že sloní stádo vedou krávy, nicméně Desmond měl v obou případech možnost mrtvé tělo ohledat. V jednom ze svých vyprávění také vkráčí doprostřed lví smečky s vysvětlením, že se právě nasytila, ačkoli lvi loví i nažraní (což později sám konstatuje). Na druhou stranu... tohle jsou zážitky muže schopného zmlátit levharta kloboukem. On prostě dělá ledacos.
Je škoda, že řadu problémů musel v roli správce vyřešit odstřelem místo ochranářským transferem – nicméně kniha se odehrává v 60. letech a jeho pochopení pro zvířata a humánní přístup k nim, ostatně stejně jako k pytlákům, jsou očividné. Takže nemám co vytknout – až na drobnost, že autor uvádí pouze rodové názvy, kdežto druh si čtenář musí vydedukovat sám. Orientaci ve zvířeně místy komplikuje i jinak skvělá překladatelka (např. „eland“ čili „africký los“ je v češtině prostě antilopa losí).
Příběh a v něm obsažené mikropříběhy jsou strukturované a pointované tak dobře, že spíš než vzpomínky připomínají beletrii. Závěrečný zvrat mě přiměl ověřit, jestli přece jen nečtu zdařile zakamuflovaný román. Nikoliv.