Generál v labyrinte

25.11.2024

Tentokrát to ne úplně sedlo. Poslední dny Simona Bolívara a jeho bloudění vzpomínkami. Revoluce, ženy, rozhodnutí, ženy, José Palacios, ženy. Jako by realismus průběžně oslaboval ten magický.

16.09.2024

Další návrat k dílu mého oblíbeného Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Román Generál ve svém labyrintu (1989) u nás vyšel v roce 1995, takže je to skoro třicet let, co jsem ho četl poprvé. K vrcholům autorova díla nepatří, což se mi nyní opět potvrdilo, ale jsem rád za ten návrat. Hlavní postavou je generál Simón Bolívar (1783–1830), legendární postava latinskoamerického hnutí za nezávislost, který sehrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě. Honosil se titulem Osvoboditel (El Libertador) a byl prezidentem Kolumbie (1819–1830), Peru (1824–1827) a Bolívie (1825).
García Márquez zachycuje poslední měsíce Bolívarova života, plavbu po řece Magdaleně a smrt vyčerpaného a tuberkulózou nemocného generála ve venkovském statku San Pedro Alejandrino. Vyprávění se ovšem vrací i k Bolívarově minulosti, jeho válkám, pobytu v Evropě, politice i četným milenkám. Témata samoty, absolutní moci, vzpomínek a bloudění v labyrintu světa podává Márquez se svojí typicky bohatou imaginací a slovní přebujelostí, ale tentokrát se drží trochu zkrátka a také se samozřejmě drží faktů, i když volně. Román se v Latinské Americe setkal s rozporuplným přijetím, protože autor uctívaného generála podle mnohých pojal až příliš "profánně", jako muže s mnoha chybami, muže na konci života již slabého, nemocného a umírajícího ve věku pouhých 47 let.
V závěru knihy je sice chronologie Bolívarova života, ale i tak se čtenář neznalý historie Latinské Ameriky trochu ztrácí ve velkém množství událostí a postav. I ke generálovi samotnému jsem si hledal cestu poněkud těžko. Není to špatná kniha, takovou GGM v podstatě nenapsal nikdy, ale oproti jeho slavným vrcholným dílům tomu zkrátka něco chybí.

21.03.2023

Není to magický realismu, respektive je tam pár pěkných magických popisů a situací, ale ve většině případů se jedná o historickou rekonstrukci posledního půl roku života Simona Bolívara. Spousta historických postav a událostí, trochu se v tom jeden ztrácí, což by mi tolik nevadilo, to je vlastně i v Sto rocích samoty, ale nějak víc mi tady prostě chybí ten magický rozměr vyprávění a jednotlivých postav se svými zvláštnostmi. Tady je to samá hodnost, od generálů přes guvernéry až po obyčejné vojáky, ale nějak mi vlastně bylo jedno, kdo je kdo, a co kdo vykonal, to si může jeden přečíst v učebnici dějepisu. Občas to tak působí víc jak učebnice než román.

23.07.2017

Už od první věty jsem se do té knihy zamilovala! Byla skvělá, Márquez byl skvělý, jeho způsob vyprávění byl skvělý, generál byl skvělý, všechno bylo skvělé. Bohužel jsem se do knihy dokázala pořádně začíst, pravděpodobně proto, že jsem si ty situace nedokázala dost živě představit. Přece jen není to oddechovka a člověk během čtení občas musí zapojit mozkové buňky. Každopádně jsem ráda, že jsem sebrala odvahu a knihu si přečetla, stála za to.

04.06.2016

Navzdory tomu, že mám Márqueze velmi ráda, přečtení této knihy pro mě byl velký oříšek-nedokázala sjem se začíst, navíc vzhledem k tomu, že jsem neměla zažitý historický vývoj v oblasti (ano, na konci knihy byl chronologický výčet důležitých mylníků v Bolívarově životě), jsem se ve vyprávění trochu ztrácela. Možná to byl účel-v názvu knihy je slovo labyrint, do kterého jsem se zamotala, ale příště dám přednost jiné knize.

06.01.2015

Román pojednávající o posledních dnech Simóna Bolívara, osvoboditele mnoha jihoamerických zemí od španělské nadvlády. Těžko říct, kde končí autentično a začíná fikce. Řekl bych, že té fikce je tam mnohem víc, i když stále na základě autentických podkladů. Ostatně on čtenář velmi rychle pochopí, že nečte žádnou biografii. A tak se snadno ponoří do vypravěčského světa, který pro něj Márquez stvořil, což udělal se svým obvyklým umem, který mají jeho čtenáři tak rádi a kvůli kterému se k jeho knihám vracejí.

09.01.2014

Musím přiznat, že jsem knihu dočetla jen s velkým sebezapřením. Unavovaly mě všudypřítomné zmínky a popisy politických kroků, taktických manévrů a bojů, měla jsem zmatek ve všech těch španělských jménech... Na druhou stranu se pod tím vším ale skrýval citlivě popsaný příběh posledních dní svérázného a přemýšlivého člověka. Nebyl to zrovna šálek mojí kávy, nicméně obdivuju Márqueze, že se pustil i do historického románu tohohle typu a ve výsledku jsem ráda, že jsem zvládla dočíst.