Germinie Lacerteuxová
Edmont de Goncourt , Jules de Goncourt
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77025/bmid_germinie-lacerteuxova-KVl-77025.jpg
4
23
23
Bratia Goncourtovci, Edmond (1822–1896) a Jules (1830–1870), žili a tvorili v zriedkavej citovej a intelektuálnej zhode. Boli milovníkmi umenia, sami začínali akvarelom, písali monografie o umení 18. storočia a historické práce, v ktorých zachytávali spoločenské mravy. Metódu pozorovania a zbierania „ľudských dokumentov“ uplatnili jednak v svojom Denníku (1851–70), jednak v románovej tvorbe, písanej impresionistickým štýlom. Ich umelecké postupy majú mnoho spoločného s maliarstvom. Chcú maľovať „skutočný život“ a takmer vždy literárne spracúvajú príbehy, ktoré zblízka poznali: v románe Renée Mauperinová (1864), portréte ušľachtitej dievčiny, opisujú priateľku z detstva, v románe Madame Gervaisaisová (1869) jednu zo svojich tiet, utápajúcu sa v náboženskom sebaklame, v Sestre Philoméne (1861) pravdivý príbeh z rouenskej nemocnice, v Germinie Lacerteuxovej (1864) osud jednoduchej slúžky. So zmyslom pre detail vykresľujú atmosféru prostredia: svet literáta v románe Charles Demailly (1860) a umelecké kruhy v Manette Salomonovej (1867). Po Julovej smrti Edmond pokračuje v spoločnom diele. Vydáva Neviestku Elisu (1877), Herečku Faustinovú (1882) a román s autobiografickými črtami Bratia Zemganno (1879). Na základe jeho testamentu bola založená Académie Goncourt, ktorá každoročne udeľuje literárnu cenu. Spisovateľská dvojica Goncourtovcov urobila svojou tvorbou prvý krok od realizmu k naturalizmu. Namiesto veľkých celkov, zobrazujúcich sociálny život, ktorý neskôr naturalisti vykresľovali širokými ťahmi, zameriavajú sa na podanie životných osudov jednotlivcov, hlavne ženských postáv, nejakým spôsobom výnimočných, precitlivených až patologických prípadov. Vytvorili vybrúsený a prepracovaný štýl, ktorý sami nazvali „umeleckým písaním“. Ako píšu v predslove k románu Germinie Lacerteuxová, chceli zobrazením tragického príbehu slúžky dokázať, že nešťastie vydedených môže vzbudiť u čitateľa také isté dojatie ako nešťastie ľudí pochádzajúcich z vyšších vrstiev spoločnosti. Príbeh ženy, ktorá v túžbe po láske a ľudskosti obetuje svoj život iným, zachytili mimoriadne plasticky, s umením psychologického ponoru do ženskej duše. Na vtedajší literárny vkus odvážne priviedli do literatúry ľudovú protagonistku, aby podali klinickú štúdiu jej lásky a s lekárskou presnosťou sledovali jej pozvoľný morálny a fyzický úpadok. Tento román, zo všetkých diel bratov Goncourtovcov najpôsobivejší, presýtený súcitom k nešťastnej hrdinke a odsúdením vtedajšej spoločnosti, patrí k vrcholkom ich umeleckého snaženia. Stendhal vysoko ocenil jeho psychologickú rovinu. Hugo vyzdvihol jeho pravdivosť, Zolu upútal skľučujúci osud hrdinky, ktorá napriek túžbe zachovať si čisté srdce odstrčená a osamotená padá.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1986 , PravdaOriginální název:
Germinie Lacerteux, 1865
více info...
Přidat komentář
Naturalizmus je všedný, každodenný život, zvečnený na papieri.
Hoci sa najskôr javí ako nuda, nakoniec sa v ňom zjaví iskra a prinúti vás zamilovať si ho, aj keď sú jeho myšlienky a vety rovnako... "nudné".
Ukazuje davy ľudí, ale len pár z nich si zaslúži pomenovanie Človek.
Jedna z mnohých, Germinie, miluje a chce byť rovnako milovaná.
Narazí na pár jedincov s rovnako ťažkým osudom, ktorí ju napriek tomu nedokážu dostatočne ľúbiť.
Svet je príliš krutý a ju ponorí na najhlbšie dno, odkiaľ nie je cesty späť.
Zabije ju a ona zomrie s hrôzou na tvári, ale so stále rovnako veľkou túžbou v srdci.
Germinie bola Človek.
Prejdú desaťročia a situácia sa opakuje dookola, dookola...
A ja sa pýtam sám seba, ako mohli dvaja bratia tak harmonicky a silne ukázať krutosť sveta.
Naturalizmus je krásny a nadčasový.
Škoda, že nedokážem vyjadriť všetky moje pocity z čítania...
Germinie Lacerteuxová, román o životě služky v devatenáctém století, při jehož četbě jsem si uvědomil, že by vlastně postačilo změnit jen některé podrobnosti, jako občasné projetí fiakru nebo hrozba vyhození ze školy za prohlížení nemravných časopisů, a celý příběh by se mohl odehrávat v dnešní době.
Germinie Lacerteuxová, to, co cítí, čím trpí, co jí trápí, je v myslích lidí trvalé a věčné. Lidé stále milují, stále žárlí, stále mají výčitky svědomí...
Germinie Lacerteuxová, celý smutek a neštěstí jejího života pochází z absence Lásky. Lásky, které by se Germinie celá obětovala, ovšem to samé na oplátku vyžaduje ona. Dává vše a požaduje vše. Chce milovat celým svým srdcem a zároveň celá zaplnit srdce milovaného. Taková láska je ovšem nemožná. Vždyť ani slečna de Varandeuil nemá v srdci jen ji, ani Jupillon jí nikdy nemiloval, ani s Gautruchem nezažila absolutní oddanost jednoho druhému.
Germinie Lacerteuxová, ubohá služka, snící naivní sen o lásce, Germinie Lacerteuxová, žena, která zároveň miluje a nenávidí, Germinie Lacerteuxová, no nezní to jméno v uších nádherně? A přitom zároveň trhaně smutně.
Tolik poezie v naturalismu už nikdy nebude. Příběh dvou zcela odlišných žen, kterým druzí odnesli ze života to dobré a na hromádce jim zbylo jen haraburdí, o které se mohou pořezat. Paní, která navzdory literárnímu klišé nevyrostla z ošklivého kachňátka do krásné labuti, očekává již jen smrt, smířena s tím, že její milovaní neprojeví nikdy tolik zájmu o její osobu, aby si vůbec všimli, že tu s nimi již žije tak dlouho. A služka, snad krásná, snad nevinná, které život hned na začátku zajede pod sukni a když se brání dostane políček, tahle služka sní svůj sen o štěstí a nechce z něj být probuzena. Stárnou a jsou stále zoufalejší. "Vášně se do ní vracely jako duchové do pustého domu," píší bratři Goncourtové a Germinie se vydává do ulice prohlížet si výlohy a krásu.
Štítky knihy
19. století Francie francouzská literatura naturalismus osudy žen služky, služebné podvody služebnictvo
Vždycky jsem si chtěl přečíst něco od autorů, po kterých je pojmenována nejprestižnější francouzská literární cena, Prix Goncourt... Bratři Edmond de Goncourt (1822–1896) a Jules de Goncourt (1830–1870) napsali společně od roku 1850 až do Julesovy předčasné smrti několik kulturně-historických prací a šest románů; Edmond pak sám pokračoval v jejich deníku a napsal další čtyři romány. Založil Académie Goncourt, která začala fungovat v roce 1900 a od roku 1903 uděluje Goncourtovu cenu. Asi nejznámějším společným románem bratří Goncourtových je Germinie Lacerteuxová (1865). Děj krátkého románu o smutném životě jedné služky a jejím pádu až na dno je inspirován skutečnou služkou Goncourtových Rosou, po jejíž smrti bratři zjistili, že vedla dvojí život, s milencem měla dvě děti a okrádala své pány.
Germinie slouží v Paříži u slečny de Varandeuil, staré panny dobrého srdce, která si v životě také užila své, především se sobeckým otcem. Slečna k Germinii přilne jako k dceři a vůbec netuší, že její pracovitá služka vede druhý tajný život, beznadějně zamilovaná do mladíka, který ji jen využívá spolu se svojí matkou. Germinie se kvůli němu dostává do dluhů, začne i pít, když prozře, najde si jiného milence, ale na prvního nemůže zapomenout. Pak ji posedne nymfomanie, jindy zase naprostá apatie a lhostejnost ke všemu. Jenže podobný život může vést jen k naprostému dnu a jaký je to pak pro slečnu šok, když zjistí o Germinii pravdu...
Román bez sentimentu a pravdivě líčí mravní i fyzický úpadek pařížské služebné a připravil cestu francouzskému naturalismu. Na typ "klinické studie" okamžitě navázal Émile Zola svojí Terezou Raquinovou (1867) a dalšími díly, zejména Zabijákem (1877).