Gobi – Poušť v mé duši
Reinhold Messner
Šedesátiletý Reinhold Messner se vydává na poslední výpravu, jeho slovy "chůzi na hranici" mezi životem a smrtí. Chce si splnit svůj dávný sen, přejít poušť Gobi - sám a odkázaný jedině na sebe.
Literatura světová Dobrodružné
Vydáno: 2019 , Marco PoloOriginální název:
Gobi. Die Wüste in mir, 2005
více info...
Přidat komentář
Je to velké téma a já opravdu smekám před výkonem v 60 letech! Celá kniha je ale jen monotónním a poměrně patetickým fňukáním o tom, jak je putování těžké protkaným trošku chvástavými vzpomínkami jak se zamlada daly dělat velké kousky. Spíše je to takové doku-drama pro západní mainstream, i když autor se fakt snaží prokládat fakta hlubšími myšlenkami, ale není to spisovatel, velká škoda.
Velkým přínosem knihy je bezpochyby popis pouště Gobi a je fajn, že na Zemi existují ještě i pustá místa.
Moje první kniha od Messnera. A jsem rád, že to byla právě tahle.
Jít sám přes poušť v šedesáti letech, tak na to člověk musí mít fakt “koule”. 2000 km ničeho. Jen vy a poušť. Občas nějaký nomád. Nemáte s kým promluvit a tak se věnujete sobě. A to je mnohdy těžší, než dát poušť pěšky.
Kdyby Messner nic jiného nedokázal, za tohle si zaslouží hlubokou poklonu.
Kniha pochybností, traumat, vzpomínek, bilancování, kniha plná ducha. Tak tohle je Messnerovo Gobi.
Nepříliš záživné a zajímavé, mapky nic moc, ČB fotky strašlivé, skoro jako autorova fotka na obálce nového vydání.
Jedna hvězda navíc z respektu pred Messnerem. Knihu bych označil jako "pouštní meditaci"...
.... asi málo kdo by dokázal napsat knížku o monotónním putování pouští na 240 stranách.
(SPOILER)
Úžasná kniha, která mě v běžném životě uklidnila od toulky přírodou. neboli uklidňovala od toužících chvil po treku. Když není čas pomůže i kniha.
Reinhold popisuje svůj zrod cesty až do konce kdy málem nedošel. Byla jsem překvapena že neušel celou cestu ale hodně si napomáhal zvířaty popř. dopravními prostředky, v jeho případě bych ale udělala totěž.
Kniha je čtivá a rozhodně ji doporučuji.
Lepší než jsem čekala, možná by to chtělo jen lepší fotopřílohu, přesto musím dát pět hvězdiček, je to víc než cestopis. Messner píše nejen o své cestě přes Gobi, ale i o tom co se odehrává v něm. Už to není jen neporazitelný Messner co zdolal všechny osmitisícovky, ve své zpovědi stárnoucího muže nám ukazuje své jizvy a šrámy na těle i na duši.
Kdyz jsem prochazela knihkupectvim, obalka a rychle zhlednuti popisu mne zaujaly natolik, ze sla kniha se mnou domu. Ale musim priznat, ze uplne nesplnila me predstavy. Z popisu jsem ocekavala velmi dobrodruznou vypravu cloveka odkazaneho sama na sebe, kterou by nikdo jiny z nas nedokazal nebo ani nechtel podnikout, se spoustou zazitku a popisu z cest. Ale dockala jsem se dobrodruzstvi ve forme u koho dnes prespim a dostanu veceri, kdo me sveze smerem k cili? V podstate mi to nakonec prislo jako stopovani pousti s rozebiranim pristupu k rodine, ve kterem jsme se mnohdy rozchazeli. Zkratka a dobre, nebyl to muj salek kavy. Jedine, pred cim smekam, je vek, ve kterem se do takove pouti autor pustil. :)
Je to hodně jiný Messner. Kdyby mi bylo dvacet, lezlo by mi to na nervy tou pomalou rozvleklostí a jistou užvaněnou sebereflexní ukňouraností, zkrátka by to nebylo nic pro mě. Jenomže mi dvacet není, a tak to přesně pro mě je. Není to ani cestopis ani klasická biografie, a dokonce to není ani jako Sám a sám, je to přesně to, jak se to jmenuje – poušť v mé duši, takové trápení. Starý pán se vydává na výpravu, která mu jediná chybí do jeho vlastní „Koruny“, jenomže to není, co to bývalo. Fyzicky to lepší nebude, a tak srovnává jaké to bývalo, když to bylo nejlepší. Teď ho bolí noha, batoh je těžký, žízeň veliká, špína otravná a vichr zrovna tak. Také ten pověstný drive tu není, stýská se mu po domově a po civilizaci, na kterou současně brblá a po světě, jaký býval nebo spíš mohl být. Poušť už ztýrala i mnohé svaté a čím je člověk starší, tím komplikovanější je být pouze sám se sebou, protože hlava vás tlačí k bilancování a nemusíte kvůli tomu ani na poušť, kolikrát stačí trávit den sázením kytek na zahradě. Reinholda týrá kdeco a padesátikilový batoh na zádech je z těch zátěží ta nejmenší a ke konci už chce jen domů, domů, domů…. Je to tvrdá zpověď.
Ten chlap je legenda, plne ho rešpektujem ako horolezca ale bohužiaľ to nie Jack London. Ani neviem čo to chcelo byť Cestopis či Životopis. Toto nebolo ani jedno , z každého kúsok ale nič poriadne.
Moje první kniha od R.Messnera. Zlákal mě podtitul Poušť ve mně (někdy uvádějí Poušť v mé duši). Zklamaná jsem rozhodně nebyla, jde o velice zdařilou introspekci, kterou autorovi poskytla opuštěnost v nehostinné a převážně monotónní Gobi a také chvíle, kdy byl doslova na konci svých sil. V myšlenkách se vrací do dětství, znovu i ke smrti svého bratra (i když jen okrajově), k rodině. Myslím, že si servítky sám k sobě moc nebere, uvědomuje si i drsnou pravdu o svém stárnutí a konečnosti.
Je zajímavé konfrontovat své myšlenky a postoje s autorovými. Přemýšlivého čtenáře to myslím obohatí.
V neposlední řadě pochopitelně popisuje neutěšené a depresivní podmínky osad v Gobi, zároveň i neuvěřitelnou pohostinnost a vřelost místních.
Rozhodně doporučuji k přečtení a sama si od autora určitě něco dalšího ráda přečtu. Není to hloupé.
Když to řeknu stručně: mohlo to být lepší.
Messner vypráví tak nějak všelijak. Já bych uvítal vnést do knihy trochu systém - víc jako deník, protože takto čtenář při četbě ztrácí představu, jak daleko Messner došel, kde asi je, kolik ušel ten den apod. Taky mohl napsat trochu víc u Mongolsku. A rozhodně by se hodila mapka, kudy šel. Místy se kniha dobře čte, ale jsou místa hůře podaná. Vzpomínky prokládané do vyprávění nevadí, ale v závěru to už autor přehání - pořád se musí vracet k tragické smrti bratra v roce 1970 - to sem prostě moc nepatří. Nejpoutavější je část skoro na konci knihy, kdy Messner přechází pohoří Altaj a je téměř s koncem sil.
Kniha obsahuje jednak pár čb fotografií v textu, které jsou nicneříkající a nic moc kvalitní. Na konci knihy je barevná obrazová příloha, opět sice nic moc kvalita, ale v barvě je aspoň něco vidět a je k fotkám komentář.
Výtka patří vydavateli za poměrně velké množství chyb v textu, dle mého názoru sem tam i překladatel trochu šlápnul vedle. Celkově 75%, 17.7.2016.
Jako minimum z mých přečtených knížek tato zůstane nedočtená. A důvod? Moc mě nezaujalo Messnerovo spisovatelské nadání. Čekala jsem víc. Z tohoto důvodu ani nehodnotím hvězdičkami...
Autorovy další knížky
2003 | Osudová hora. Nanga Parbat – bratrova smrt a samota. |
2016 | Pád nebes |
2000 | Malloryho druhá smrt – Záhada Mount Everestu |
1984 | Everest – Výprava po nejzazší mez |
2014 | Žít a přežít |
Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu:
Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit.
---
Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat.
Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám.
---
Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní.
Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí.
---
Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše?
---
Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov.
Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi.
---
Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.