Gobi – Poušť v mé duši přehled

06.08.2023

Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu:

Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit.
---
Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat.
Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám.
---
Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní.
Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí.
---
Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše?
---
Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov.
Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi.
---
Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.

04.05.2022

Trochu sebestředné, ale jinak super!