Gobi – Poušť v mé duši přehled
Reinhold Messner
Šedesátiletý Reinhold Messner se vydává na poslední výpravu, jeho slovy "chůzi na hranici" mezi životem a smrtí. Chce si splnit svůj dávný sen, přejít poušť Gobi - sám a odkázaný jedině na sebe.
Literatura světová Dobrodružné
Vydáno: 2019 , Marco PoloOriginální název:
Gobi. Die Wüste in mir, 2005
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Gobi – Poušť v mé duši. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (16)
Je to velké téma a já opravdu smekám před výkonem v 60 letech! Celá kniha je ale jen monotónním a poměrně patetickým fňukáním o tom, jak je putování těžké protkaným trošku chvástavými vzpomínkami jak se zamlada daly dělat velké kousky. Spíše je to takové doku-drama pro západní mainstream, i když autor se fakt snaží prokládat fakta hlubšími myšlenkami, ale není to spisovatel, velká škoda.
Velkým přínosem knihy je bezpochyby popis pouště Gobi a je fajn, že na Zemi existují ještě i pustá místa.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Ne, minulost nedokazuje vůbec nic. V horách je vždycky všechno poprvé, pokaždé je třeba znovu dokázat, jak daleko se dostanu.“
Kniha Gobi – Poušť v mé duši v seznamech
v Právě čtených | 5x |
v Přečtených | 73x |
ve Čtenářské výzvě | 7x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 55x |
v Chystám se číst | 18x |
v Chci si koupit | 7x |
Autorovy další knížky
2003 | Osudová hora. Nanga Parbat – bratrova smrt a samota. |
2016 | Pád nebes |
2000 | Malloryho druhá smrt – Záhada Mount Everestu |
1984 | Everest – Výprava po nejzazší mez |
2014 | Žít a přežít |
Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu:
Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit.
---
Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat.
Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám.
---
Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní.
Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí.
---
Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše?
---
Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov.
Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi.
---
Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.