Gotická duše
Jiří Karásek ze Lvovic
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42260/mid_goticka-duse-ktQ-42260.png
4
63
63
Bezejmenný hrdina je posledním potomkem staré patricijské rodiny, z níž žilo už jen několik pološílených žen, neboť všichni mužové zhynuli šílenstvím, jež čekalo taky na něho, člověka chorobně něžné citovosti, člověka, jehož vše zraňovalo, rozbolestňovalo, jehož prostý, obyčejný a všední život k šílenství zneklidňoval. Vyhledával jen samotu, vžíval se do středověkých nálad, citů a snů, neboť byl opravdu člověkem se středověkou duší gotickou, který jen omylem zabloudil do konce 19. století. Rodiče ztratil záhy, vychován byl podivínskými tetami, u nichž žil v prostředí škapulířů, dotýkaných obrázků a růženců. Byl jimi vláčen po pražských kostelech a klášterech a své mládí trávil v neustálé motlitbě. Tak v něm byl vypěstován smysl pro středověk, pro gotiku. Vstoupil do kněžského semináře, ale záhy z něho vystoupil a obklopil se knihami a oddal se studiu.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 1921 , Ot. Štorch-MarienOriginální název:
Gotická duše, 1900
více info...
Přidat komentář
Číst Gotickou duši od Karáska jako román, ve kterém se něco děje a něco stát má, je velmi zcestné. Kniha se drží svého jména a po celou svou délku doslova líčí dění v protagonistově duši, postižené těžkou, pravděpodobně nevyléčitelnou depresí. Nic víc.
Vzhledem ke své chorobě i celkovému povahovému nastavení, protagonista prožívá svůj život za nedobytnou clonou, která ho odděluje od okolí. Sám z ní neumí vystoupit a neumí do ní nikoho pustit. A tedy i my čtenáři, nevidíme nic z toho, co by neviděl od sám, všechno je nám předáno právě skrze filtr této clony. Můžeme jej jen následovat na cestě k nevyhnutelnému šílenství a naslouchat jeho pocitům.
Kniha obsahuje sem tam zajímavé filozofické myšlenky, ale jádrem je především detailní, dekadentní, temné a melancholické pitvání se v pocitech zmaru, bezmoci, beznaděje, osamělosti, náboženského a společenského vyloučení. Snaha o nalezení víry a vyrovnání se s bohem je obecně jedno z hlavních témat protagonistova života a jakýsi bod, přes který se není schopen dostat dál.
Dále bych upozornila na poměrně málo akcentuovaný prvek, a to to, že kdykoli se protagonista touží s někým seznámit, nikdy to není žena, ale mladý, spíše zženštilý muž. Takový rozkol nevnímám jako náhodu a pravděpodobně to dobře souvisí s neschopností protagonisty srovnat se svou osobností, které není schopen porozumět.
Text v momentech a pasážích, jen tak zobne, sebeidentifikací. Ale většinu času plula moje mysl mimo, někam jinam. Přišlo mi to celé napůl jako jedna velká póza, která se snaží být děsně rouhačská vůči všemu (holt dekadence). 121 let. Mmm. Většinu času to není příliš čitelný text, i ten záměr se jaksi rozpíjí do ztracena. "Toužím po nemožném. A umírám možným." (...) "A pak už to nebyla určitá zahrada, určitá vůně, určité odstíny barev. Byl to jen šum toho všeho, barvy, tóny, vůně, lesk, vše dohromady. Bylo to něco rozčilujícího, co uchvacovalo celou bytost a z čeho cítil rozkoš, ale zase ne určitou rozkoš, jen něco, co hrdlo tísnilo a z čeho nebylo lze se rozkřiknouti a co bylo mučivé a sladké zároveň."
Osobně jsem toho názoru, že jsme všichni duševně nemocní. Jsme uzavření ve svých myšlenkových labyrintech, plných fantazií a snů, ve vězení, ve kterém jsme si sami sobě bachařem. Pokud se u někoho jeho choroba liší od té, kterou trpí většinová společnost, pak je považován za podivína, blázna a šílence.
Jak už psal Fernando Pessoa: „Celý vesmír je vězeňská cela a býti vězněm nemá co dělat s velikostí kobky."
70%
Možná trochu spoiler...
Delší dobu jsem se nemohla rozhodnout, jestli dát dvě nebo tři hvězdičky. Ač je to tenká knížka, četla se obtížně. Neustále přítomné zoufalství, beznaděj a časté motivy smrti ("kostel se vracel zase do vzezření ponuré hrobky", "strnulé řady lavic se tměly jako hroby", "mrtvolná nehybnost" a mnohé další) společně vytvářejí velice ponurou atmosféru, která prostupuje celým dílem. Hrdina, který se několikrát rozhodne, že změní svůj život, ale nikdy to nedokáže. Nakonec zcela rezignuje a propadá do naprosté lhostejnosti, kdy neví, jak žít a život mu jen propadá mezi prsty. Silné dílo, ale asi se k němu již nevrátím.
Kniha je psaná opravdu krásným jazykem a má neobyčejnou myšlenku. Popisuje marnost, rezignaci a zoufalost jednoho života, který nebyl šťastný ani úspěšný, ale byl pravdivý. A to je, myslím, nejdůležitější.
Hm... tak tohle bylo hodně divné. Celé to na mě působilo velmi pesimisticky a negativně, nemám v plánu se k této knize ještě někdy vracet.
Kniha psaná pro některé asi ne zrovna čitelným jazykem, jelikož Karásek žil v době, kdy dnešní podoba češtiny s tou jeho se v lečems liší. Je to však výjimečná kniha plná bolesti, smutku, pocitů lhostejnosti a zmaru v důsledku toho, jak hlavní hrdina analyzuje svou duši. Navíc výjimečnost knihy je ukrytá v tom ,že ačkoli se skládá z pocitů hrdiny, popisuje v podstatě jeho život, od mládí až po jeho smrt.
Dílo Gotická duše se mi četlo docela obtížně, i když je to poměrně krátké. Už od začátku mi byl hlavní hrdina nesympatický. Ještě více se to stupňovalo, když říkal, jak se chce změnit, chce si najít kamaráda (s dlouhými prsty – u mne trošku nepochopeno), ale mně připadá, že se nesnažil. Alespoň ne dostatečně. Hrdina se rychle vzdával. A také mi připadalo, že se vyžívá v tom svém zármutku, v té své samotě – že je vlastně rád, že takový je.
Ke knize jsem tak od začátku zaujala negativní postoj a ten jsem si udržela až do konce. Gotická duše rozhodně nebude patřit k mým oblíbeným dílům.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Sodoma |
| 1989 | Vteřiny duše |
| 1921 |  Gotická duše |
| 1897 | Sexus necans: kniha pohanská |
| 2012 | Romány tří mágů |
Gotická duše je dost působivý román bolavé duše, která nedochází naplnění, trpí, není možné ji zahojit. Melancholie a utrpení na každé stránce, vcházející zdá se z autobiografických zážitků. Toto dílo nemá děj, je to především sonda do duše, plná podnětů k zamyšlení. Co dělá duši šťastnou? Co člověk potřebuje, aby ho duše nebolela, netrpěla, radovala se? Je víra v Boha tou správnou cestou? Je touha po mystice a něčem, co nás přesahuje, řešením? Nebo je Bůh mrtev a chrámy jsou prázdnou nádobou? Je i duše prázdnou nádobou? A dá se vůbec něčí zaplnit? Je češství diagnózou, která podmiňuje naplněnost naší duše? Cítí se lidé jiných národů jinak než Češi díky tomu, že patří k jinému národu?
Spousta velkých otázek, odpovědi si každý musí hledat sám. Hlavní hrdina necítí nic jiného než bolest, úpadek, tíhne k nihilismu. Bolest světa padá na jeho bedra, až je to k nevydržení.
Po dlouhé době jsem si do nějaké knihy tužkou vpisovala poznámky, podtrhávala myšlenky, krásné jazykové obraty, lepila jsem lepíky. A vrátím se k této knize určitě znovu. Byť nehodnotím naplno, tohle mne oslovilo. Tolik věcí k přemýšlení v tak útlé knize, to jsem dlouho nezažila. Gotická duše mne dozajista oslovila - byť je to dost deprimující, bolestivé čtení, má to svoji hloubku, která se mne vnitřně dotkla a dokázala mne oslovit.