Goya
Lion Feuchtwanger
Postava Goyi v něm vystupuje jako na tapiserii, obklopená tisícem barev historických událostí. Kromě malíře zobrazuje ohromující panorama osmnáctého století ve Španělsku: na jedné straně španělskou inkvizici, stále ještě zakořeněnou ve středověku, která už na královský rod nemá téměř žádný vliv. Na druhé zrození nové doby v čerstvém větru vanoucím přes hranice z Francie, rozvoj měšťanstva, obchodníků, politických stratégů. A uprostřed všeho král Carlos, posedlý zájmem o hodinky, prostoduchý monarcha, kterého před napácháním ještě větších škod chrání nejen pohodlná povaha, ale i politika jeho chytré, života lačné manželky…... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1981 , OdeonOriginální název:
Goya oder der arge Weg der Erkenntnis, 1951
více info...
Přidat komentář
Goya aneb největší simp v historii + nekonečný množství pořekadel.
Škoda že už nebyl druhý díl, těšil jsem se na hrůzy války.
Krásná kniha, která se mi i přes obsáhlost dobře četla. Nejvíce jsem byla překvapena z toho, kolik životní moudrosti a zkušenosti jsem v ní vlastně našla. Škoda, že na pokračování už nedošlo, určitě bych si ho přečetla.
Pro mě nejlepší Feuchtwangerův román, který jsem zatím četla. Hodně mě bavil, ale zklamalo mě, že v zájmu díla si autor malířův život přeorganizoval dle svého. Není to proto tak docela kniha o Goyovi, ale spíš o "smyšleném španělském malíři podobném Goyovi". Dala bych přednost přiznaně alternativní historii, kde by třeba hlavní postava měla jiné křestní jméno a skutečný Goya by neexistoval. Také jako vždy po dočtení vnímám, jak je autorův styl repetitivní. Opravdu jsem potřebovala tolikrát číst, co si v tu nebo onu chvíli Goya myslí o své milence? Byl jeho rodinný život tak bezvýznamný, že si zasloužil být až tak upozaděn ve prospěch fádních avantýr? Nepochopil by čtenář i z méně slov, že Manuel byl chlípník? Kolikrát je potřeba opsat, jací jsou mayas? Muselo se tolikrát opakovat, že královna Marie Luisa je ošklivá, ale chytrá žena? Těsně před Goyou jsem četla Ošklivou vévodkyni. Podobná zátěž na zdůrazňování ošklivosti mocné ženy mě trochu nudila. Co mě naopak bavilo byly pasáže z politického intrikaření, osobní zájmy, státní zájmy, inkvizice... to vše se velmi povedlo.
Ještě mám od Feuchtwangera doma 2 knihy a určitě si je někdy přečtu, ale zároveň zatím jeho díla netoužím číst víckrát než jednou.
Nádherná kniha, měla jsem období, kdy jsem četla životopisy malířů a tato patří k těm nejlepším.
Kniha o španělském dvorním malíři začíná bezstarostně, skoro jako povídání o lásce, které si náš hrdina dopřává plnými doušky. Avšak je hned jasné (pokud znáte Goyovo dílo), kam se příběh stočí. Čekal jsem na střet s inkvizicí. Je to plnokrevný příběh umělce, který vystihl svoji dobu, a také svůj duševní život plný tragiky. Škoda, že se autor nedostal k druhému dílu. Hrůzy války atd., mohlo to pokračovat – dějiny mluví… F. to napsal pěkně, je to nesmírně živá kniha. Četl jsem od něj už několik děl, tohle patří k těm lepším. Jestli máte rádi Goyovy Caprichos, jděte do toho, myslím, že by se takový umělec neztratil ani dnes. Naštěstí Keith Haring taky není k zahození (i když už nežije), nebo někteří ze sprejerů… Byla to oblíbená kniha mé matky, na stáro jsem k ní přišel také...
Už jsem přečetla řadu historických románů, obsahově ještě mnohem obsáhlejších, například Paměti lékařovy od A. Dumase a mnoho dalších. Tento román, i když je zde velice chválen, nebude patřit mezi mé nezapomenutelné čtení. Román je zdlouhavý, se spoustou hlavních i vedlejších postav, bohužel z mého pohledu jsou osudy těchto postav popsány povrchně, stejně jako politické události. Vše je popsáno tak napůl, prostě někdy méně je více. Radši bych si přečetla kratší úsek z popisované doby, ale abych měla z postav nějaký ucelený pocit, abych je dokázala mít ráda, soucítit s nimi, mít s nimi radost. Zde se mi nic takového nestalo. Neříkám, že v knize nebylo pár dobrých pasáží, ale ty rozhodně nevyváží to moře nezáživna kolem.
Úchvatně napsaný román o španělském malíři. Jeho život a dílo je tak poutavě a zajímavě popsáno, že jsem se snažil na jeho obrazy dívat očima a pocity, které jsou popsané v románu. Velmi zajímavě je zde vylíčeno i mnohé ze španělské historie, života šlechty, a také lásky a intrik. Zaujala mě i výstižná přísloví vložená do úst Goya, jako například jedno z mnoha: „Rozum člověka opustí, když hněv do srdce připustí“.
Mám načtené romány ze staré Francie, Říma či severských zemí... ale tohle byl asi můj první historický román ze Španělska. Proto jsem měl i zpočátku trochu problém, že se mi zaměňovala jména postav. Ale jinak obsahově není co vytknout. Zajímavý osud zajímavého malíře, tvořícího pod dohledem španělské inkvizice (citát z Monty Pythonů si doplní každý sám). A jednalo se dokonce o knihu, která mě po každém zmíněném díle donutila jít k počítači a obraz si vyhledat.
(SPOILER) Taková obdoba Jiráskova Temna, jen v odlehčenějším a atraktivnějším prostředí a v přívětivější době. A také o stupínek čtivější. Feuchtwanger umí (byť navýsost zdlouhavě) vytvořit atraktivní popis uměleckých bouráků, tedy pardon..."bohémů", kteří plnými doušky vychutnávají svých individuálních privilegií za slábnoucího, byť stále velmi přísného pozdního absolutismu. Úplně toho zvrhlého malíře vidím, jak slintá na tu svou "jamón". Dávám o půl hvězdičky míň, než u Lišek na vinici, protože literární Pierre Caron byl o chlup větší bourák.
Neobyčejně barvité vykreslení temné španělské historie. Na můj vkus příliš mnoho politických intrik, ale to už k historii patří.
Lion Feuchtwanger se rozhodl, že španělského malíře Francisca de Goyu y Lucientes představí čtenářům v syrovém a nepřikrášleném světle. Současně do tyglíku životopisných dat a výtvarných rozprav přimíchá i zpodobnění doby nejtemnějšího feudalismu konce 18. století. Román zastihuje Goyu už na vrcholu slávy, kdy je prvním dvorním malířem španělského královského dvora, a končí dřív, než dospěje k závěru jeho života. Rozhodně to není lehké čtení a vyžaduje si čtenáře poučeného, trpělivého a připraveného. Nikam se nechvátá. Tok děje plyne pomalu a zvolna širokým řečištěm, sbíraje po cestě střípky, epizody a události z širokého historického spektra bez jakýchkoliv omezení. Vliv francouzské revoluce a Napoleona Bonaparta na události ve Španělsku, svíraného mocenským zápasem mezi katolickými Veličenstvy a inkvizicí, se odráží i v osobních Goyových tragédiích: ztráta nejmilovanějšího dítěte, sluchu, manželky, nejlepšího přítele, milenky… a formuje osobnost, jež od portrétování vlivných a mocných španělských grandů přejde k rytinám a kresbám cyklu Caprichos, pranýřujícím jejich společenské poklesky a nešvary. Nad romány tohoto typu je možné se dlouze dohadovat, co jsou skutečná historická fakta a co spisovatelská nadstavba. Feuchtwangerův Goya nicméně působí přesvědčivě a opravdově v celkovém pohledu i v drobnokresbě. Zajímavá a poučná kniha. Ze závěrečné doušky je mimo jiné zřejmé, že Feuchtwanger plánoval ještě pokračování, k naší škodě ho však nikdy nenapsal.
Ze začátku jsem knize nemohl úplně přijít na chuť a seriózně jsme zvažoval její odložení. Nakonec jsem tak naštěstí neučinil a kniha se rozjela do mimořádných obrátek!
Vedle samotného Francisca dodávala knize pořádnou šťávu i tehdejší ďábelská inkvizice...
Tuto knihu mám ve své knihovně několik let. Do ruky jsem jí vzala díky letošní čtenářské výzvě, když jsem hledala dílo, v jehož názvu je ANEB. A jsem za to nesmírně vděčná, protože tato kniha je velký zážitek! Ačkoliv se čte pomaleji a je obsáhlejší, čtenáři se před očima odehrává něco bravurního. Navíc jsem si díky hlavnímu hrdinovi rozšířila obzory a na internetu si pak prohlédla jeho krásná umělecká díla. Děkuji za výzvu, díky které jsem objevila ve své knihovně takový poklad.
Začínám číst a pomalu se dostávám do proudu klidného a rozmáchlého vyprávění. Najednou už nevnímám že čtu, ale vidím to všechno před sebou. Goyu, jeho osudové ženy, krále, královny, i poslední mezkaře. Vidím Španělsko, kde jsem nikdy nebyl, a cítím dobu ve které Goya žil.
Prožil své nebe i peklo tady na zemi, a pan spisovatel Lion Feuchtwanger nám nepopsal strohé historické fakta, ale oživil Goyu tak jak ho viděl on sám.
"Věděl například, že život, ať ho bude proklínat ještě sebečastěji, stojí za námahu. Přese všechno."
Štítky knihy
zfilmováno Španělsko Napoleon Bonaparte, císař, 1769–1821 životopisné, biografické romány inkvizice 18.-19. století malíři Francisco Goya, 1746-1828 historické rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Opravdu krásná kniha, která se velice dobře četla. Samozřejmě je nutno brát s rezervou mnoho historických faktů zde uvedených - Feuchtwanger sice více méně respektuje to, co se v Goyově životě skutečně stalo, ovšem události přeřadil tak, že chronologicky neodpovídají realitě a navíc čisté spekulace do románu vepsal coby jasná fakta. Tuto knihu tedy nelze brát jako bernou minci o Goyově životě, ale spíše jako zbeletrizovaný příběh s motivy jeho života. Každopádně kniha je to ale velice povedená, hodně vypovídá o období napoleonských válek ve Španělsku, o tehdejších poměrech ve vyšší kruzích a o postavení hrozivé inkvizice.