Přidat komentář
Odpočinková kniha přečtená téměř na jeden zátah.
Hl. hrdinka se spolu se svým mužem - hajným stěhuje i s maličkým dítětem na samotu, odtrhnutá od městského ruchu a pohodlného života.
Vtipně vypráví nejrůznější příhody, která notně takové změny doprovází.
Jednoduchý příběh o nejednoduchém přestěhování. Potřebovala jsem k přečtení něco oddechového po Keplerově Zrcadlovém muži a to bylo splněno.
Příjemná oddechovka, třeba do dob karantény nebo když je člověk nemocný a hledá něco odpočinkového. Děj se odehrává v padesátých letech, ale dá se do něj vžít i z dnešního pohledu. Navíc autorka pochází z mého rodného Kolína, takže má malé drobné plus :)
Ke knížce jsem se dostala úplně náhodou - hledala jsem do letošní výzvy knížku o hajném, kterým jsem chtěla být, zatímco jsem se stala učitelkou - ta byla v žebříčku na místě č.2. No a od kolegů na Databázi knih jsme dostala tento tip. Příběh o mladém páru - hajném a učitelce, kteří míří do "vyhnanství" na lesní samotu byl příjemným čtením a jak znám život na venkově - i reálným vykreslením jejich tehdejší situace. Smekám před hlavní hrdinkou, jak ustála životní peripetie, na které nebyla svým dosavadním městským životem připravená a ani se moc nedivím, že to na konci dopadlo tak, jak to dopadlo. Kdo má rád již zde zmiňované Vejce a já Betty MacDonald, nebo příběh Když v ráji pršelo Jiřího Otčenáška, neměl by tuto drobnou knížku minout.
Kniha kterou jsem četla na počátku milenia , udělala na mě hluboký dojem .. tehdy z toho pohledu kdy se zhýčkaná žena stěhuje na samotu kde není nic a dochází ke komickým situacím .. sloh je kostrbatý .. ale to kráse knížky neubírá ..
Autorky styl a jazyk je poměrně jednoduchý, na pomezí amatérky. V polovině jsem zvažoval, že knihu odložím. Dvě hvězdičky především za atraktivní námět odchodu z města na venkov, který jsem také absolvoval, byť ne na tak zapadlou samotu.
Knihu Vejce a já ráda nemám. Naše česká Hajný a já se mi líbila – hezké, vtipné čtení, jen mi trochu neseděl místy až příliš květnatý sloh a mrzel mě konec této novelky. Víc by mě potěšil závěr typu „a pokud neumřeli, žijí na té hájovně dodnes.“ Myslím, že kdyby se děj odehrával dnes, kdy voda, elektřina, topení, armáda domácích spotřebičů/pomocníků, internet a krmné směsi pro zvířata jsou samozřejmostí, skončit to takto mohlo. V popisovaných letech to opravdu spíš než romantika na samotě byly galeje – obzvlášť pro ženskou.
Hezký příběh vysokoškolačky ,která se ocitně díky manželovi na šumavské samotě, jak se s tím vypořádá si přečteme v tomto humorném příběhu.Pěkné přííjemné čtení na jedno odpoledne.
Kniha se mi líbila. Jedná se jak už sám název napovídá o "Vejce a já" po Česku. Zajímavé je zasazení příběhu do doby 50. let. Kdyby tam tahle doba nebyla zmíněna, tak se může příběh podobně odehrávat i dnes. Příjemná oddechovka
Česká Betty :). Krásné a milé vyprávění o životě na lesní samotě. Jak píše Márinka, knížka je trošku zapadlá, což je škoda, přečtení stojí za to.
Pokud znáte americký bestseller Betty MacDonadlové Vejce a já, pak se vám určitě bude líbit i tato česká, neprávem zapadlá, varianta.
Autorovy další knížky
1996 | Hajný a já |
2015 | Cestovací pohádky |
2020 | Bavorský případ |
2009 | Vánoce na nitkách |
2020 | Divoké léto Jáchyma Šebka |
(SPOILER) Povaleči z kaváren, do polí a továren aneb jak Pražanda s titulem a velkými kulturními nároky ke statku přišla. Při čtení této humorné novelky na dvě líná letní odpoledne (nebo zimní večery u krbu v hájovně) si nelze nepředstavit, jak se někteří čtenáři škodolibě usmívají pod fousy a ono okřídlené heslo o povalečích z kaváren se jim přitom dere na rty. A ačkoliv nepatřím mezi vesničany, kteří v potu do úmoru ohýbají hřbet nad lány česneku a večer u zpráv špačkují na arcilínou intelektuální elitu, i já jsem se pod bujným plnovousem pochechtával. Takřka apokalyptické líčení prací na zahradě, krocení věčně hladové zvěře, starostí s hájovnou a věčně zablácenou podlahou a dvorem nemělo prostě chybu. Stejně tak popis hojných návštěv fořtů, hajných a adjunktů, kteří se k hájovně slétávali jako vosy na med či líčení vztahů s místními domorodci. Mladá paní fořtová mi, bohužel, k srdci nepřirostla, za to v muži Břetislavovi (jak o něm paní Bešťáková píše) jsem se ihned viděl. Velmi jsem se bavil všemi překvapeními, které pro nezkušenou fořtovou Břetislav chystal a líčil. I já jsem utekl z města na samotu, do kořenovských hvozdů a mizím v mlžném oparu v lese, kdykoliv je to možné. Těšil jsem se na každý Břetislavův nápad, na každou pastičku, kterou políčil na svou manželku, na každé nové zvířátko v domácnosti, ulovený kus zvěřiny, domácí zavařeninu, bažanta na víně a králíka na smetaně! Snad i proto pro mě byl závěr knihy obrovským zklamáním, když se ukázalo, že hajný Břetislav povolil, vyměkl a vrátil se do „civilizace“. Do miniaturního bytu a ještě k tomu do velkého města. Břéťo, proč?!
Docela by mě zajímalo, zda si paní ex-fořtová později nevyčítala svůj odchod z kouzelné přírody a od útulného krbu v hájovně zpátky do města, kde si sice splnila svůj sen, tj. žít kulturně, měšťácky, s lidmi, přesto, že jí o pár let později komunisti sesadili z „funkce“ a paní Bešťáková „skončila“ kdesi v knihovně… I se svým vydřeným titulem, kulturním vyžitím a dostupnými samoobsluhami. Jak jsem se dočetl v jedné biografii.
Taktéž by mě zajímal osud hajného Břetislava. Zda vyslyšel volání lesů, luk a strání a nevedla jeho touha po přírodě např. k partnerskému rozchodu. Nedokážu si představit, že by takto přírodě oddaný člověk dokázal žít ve městě. Osobně bych se nikdy nedokázal do města vrátit a to jsem žil (oproti Praze) v trpasličím Jablonci na severu Čech. Do města? Nikdy! Břetislave, zklamal jsi mě!