Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363901/bmid_hana-nrY-363901.jpg
5
14061
14061
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…... celý text
Přidat komentář
Smutné.. moc smutné...
Silný a přitom jednoduchý příběh, který se vůbec nemusel stát, kdyby k sobě lidé dokázali ve vztazích být upřímní.. Osud celé jedné rodiny mohl být úplně jiný..
Co se přihodilo Haně, nelze ani komentovat.. ovšem moment, kdy jsem zjistila, kdo koupil osudné věnečky a že to byl první dar po xx letech, ten spustil stavidla mnoha slz...
.... " Moje maminka vždycky říkala pravdu, i když ta pravda byla někdy nepříjemná. Ale tehdy v Terezíně lhala. A věděly jsme to obě.
Od té chvíle jsem byla na všechno sama. "...
.... " Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako čísla na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala. ".....
Za mě skvělá kniha, kterou určitě doporučuji si přečíst. Rozsahem byla přesně tak akorát, příběh byl vyprávěn velmi poutavě a přesto se nesnažil hrát na city...prostě to bylo tak a tak a konec zvonec... Jsem ráda, že jsem se nakonec ke knize odhodlala a těším se na další od autorky.
Kniha přečtená téměř na jeden zátah. Na rozdíl od jiných knih s podobným tématem se mě kniha po dočtení poslední stránky pustila a nezanechala ve mě žádné hlubší emoce. Je to čtivé, to ano, ale pozornost hodně odvádělo „kdo je kdo a kdo kým byl než je tím, kým je teď“.
To že jde o výjimečnou autorku jsem věděla, získala si mne již knihou Slepá mapa, kterou jsem si zamilovala. Tiché roky jsou také poutavé, Hotýlek až konečně byla v knihovně volná Hana. Začátek je pro ni klasický, ale časem se dostanete za hranu z které již není návratu, jde zkrátka o knihu co se neodkládá a dojem z ní je silný.
Strhující osudy židovské rodiny před válkou, během ní i po ní. Včetně toho, o čem se v dobách mého vzdělávání nemluvilo - zde epidemie tyfu v roce 1954. Ptala jsem se na to své matky, která v tu dobu končila střední zdravotnickou školu a jen zázrakem se její škole povedlo vyhnout se zdravotnickému "nasazení" v té oblasti.
Ačkoli se jedná o již tolikrát zpracované téma, přináší Hana opět něco nového. Autorčina skvělá schopnost propracovat každou kapitolu, každou větu, volbu každého slova tak, aby byl čtenář součástí děje, je naprosto nepřekonatelná. Od Mornštajnové jsem četla více knih, Hanu řadím na krásné první místo, společně s Tichými roky.
Po přečtení knihy Les v domě od stejné autorky (Aleny Mornštajnové) jsem si myslela, že už mě asi žádná česká kniha nepoloží tolik - no, safe to say, že jsem se neskutečně mýlila. Knihu Hana jsem si měla příležitost přečíst ve štafetě u @stafety.rachel, které za pořádání této štafety moc děkuji! Zároveň se předem omlouvám holkám po mně, protože skoro všechny moje lepíky a popisky se nachází pouze v první polovině knihy :D. Od druhé poloviny totiž příběh nabral úplně jiné energii a nálady, která mi vzala slova, dech a naopak probudila slzy a pocity, které jsem cítila neskutečně silně. Alena Mornštajnová se totiž dokáže postarat o to, abyste příběh nečetli, ale prožívali. Osobně jsem knihy z období 2.sv.v. nějak nevyhledávala, ale protože jsem již měla zkušenosti s autorkou, bez váhání jsem tuto knihu popadla, aniž bych si přečetla anotaci či hodnocení - a jsem za to ráda! Děj je psaný z několika úhlů a časových linek. Poznáváme do detailu postavy, některé více či méně, a jak toto období ovlivnilo jejich životy. Je to opravdu silný příběh, který ale rozhodně stojí za přečtení. 4,5/5
Míjí mě nadšení touto autorkou...dozvěděla jsem se o tyfove epidemii ve Valmezu (který znám) a o které jsem predtim nevěděla.Toť vše. Za to děkuji. Celou dobu jsem měla pocit, že je to jen o "efektu" a pointa knihy mě v tom spíše jen utvrdila.
Pokud budu chtít číst dalsi knihy o podobné tématice, za mě existuje spousta autorů a knih, které jsou literarne i myšlenkově na jiné urovni.
Kniha na mě působila velmi komerčně, psaná s cílem vytěžit z tohoto hrozného tématu co nejvíce emocí. Bylo to skoro až bulvární zobrazení lidského utrpení, které má zcela mizivou literární hodnotu. Podle mého názoru by měla existovat hranice při zpracování takovýchto témat.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy přečetla, bravo. Skvělý předválečný, válečný a poválečný příběh jedné židovské rodiny.
Příběh, kde nejdříve do osudu rodiny zasáhnou historické okolnosti a další ránu o pár let zasadí obyčejná náhoda. Příběh je vyprávěn očima dítěte a pak i očima další postavy dospělé ženy, některé dějové linie se prolínají, dochází k popisu jedné situace dětskými očima a i popisem dospělé ženy, což vede k dost překvapivým dějovým obratům. První a poslední část románu je psaná v ich formě a druhá část v er formě, což dělá knihu také zajímavější. Nechtěla jsem už číst knihy s tématikou Holocaustu, ale přečetla a nelituji. Povedené, promyšlené a dokonalé dílo. Knihu jsem už četla 2x a slyšela na Audiotéce, asi se k ní budu pořád vracet. Myslím, že by si tato kniha zasloužila filmové zpracování nebo klidně mini TV sérii, ať tam dají vše. Divadelní představení jsem neviděla, ale velice by mě zajímalo.
Jak děj knihy člověka vtáhne dovnitř a vypustí ho až na konci. Silný a smutný příběh. Po přečtení něčeho takového si vždycky víc vážím toho co mám.
Působivá a výborně napsaná kniha, děj vyprávěný ze tří perspektiv je přehledný a díly skládačky do sebe postupně zapadají. Nemám to jinak ve zvyku, ale tuhle pasáž o Vojně a míru ocitovat musím:
„Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“
Vyprávění které vtáhne a i přes silné téma se dá kniha přečíst na posezení. Líbilo se mi vyprávění z několika úhlů, čímž člověk získá nový pohled na předchozí události a reflektuje to myšlenku, že pokud se nezajíme o historii vlastní rodiny, nemůžeme pochopit věci do hloubky. I přes to, že je první a třetí část knihy výtečná (a obě mi dokázaly nahrnout slzy do očí), druhá sice dává do souvislosti další skutečnosti a nabízí jinou část historie, ale po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že mě nevtáhla jako část předchozí, zpětně bych řekl, že byla moc rozvláčná a ztrácela tempo. Nebýt toho, dal bych plný počet hvězd i přesto, že je to knížka nenáročná na přemýšlení. Určitě chci ale vidět divadelní adaptaci!
přečteno za jedno posezení, senzačně napsané, silné příběhy, které nenechají oči suché
Výborná kniha, první, kterou jsem od Mornštajnové četla. Skvěle napsané, čtivé tak, že jsem se nenadála a už jsem byla na konci knihy :D.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2017 | Slepá mapa |
| 2023 | Les v domě |
Náhodou se mi dostala kniha do ruky. Začala jsem ji číst rovnou a nepátrala předem po ději. Kdybych dopředu věděla, že téma bude tak silné zbaběle bych utekla k lehčí četbě, aby mi nebylo smutno. Lzičky ukáply a velmi jsem si uvědomila tíhu doby, o které nás učili již ve škole, děkuji. Velmi poutavě napsaný příběh, který by si jistě nikdo nechtěl prožít.