Hana Benešová: Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974)
Petr Zídek
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540667/bmid_hana-benesova-neobycejny-pribeh-manzelky-druheho-ceskos.jpg
4
68
68
Knižní životopis Hany Benešové popisuje příběh ženy, která je dodnes považována za nedostižný vzor první dámy. Autor zpracoval velké množství neznámých nebo nevyužitých dokumentů z dvou desítek archivů a mluvil s lidmi, kteří měli k Haně Benešové blízko. Výsledkem je velmi čtivý portrét manželky druhého československého prezidenta, který přináší zajímavá fakta a souvislosti a také vyvrací dlouho tradované omyly. Předností knihy je velké množství fotografií z veřejných i soukromých zdrojů.... celý text
Přidat komentář
Historik a novinář Petr Zídek (*1971) napsal poutavý životopis ženy, která je u nás dodnes vzorem "první dámy". Kniha Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974) vyšla poprvé v roce 2014, nyní vyšla v druhém, doplněném vydání. Na rozdíl od svého rozporuplně přijímaného manžela Edvarda Beneše (1884–1948) je Hana Benešová přijímána veskrze kladně a já mohu její životopis jenom doporučit. Je čtivý, založený striktně na faktech, takže tu nenajdeme žádné domněnky nebo spekulace a už vůbec ne nějaké skandály nebo pikantnosti. Ostatně v životě paní Benešové, narozené jako Anna Vlčková, bychom je hledali marně. Jméno Hana přijala na manželovu žádost, aby mu nepřipomínala jistou Annu, na niž neměl dobré vzpomínky. Poznali se v Paříži a vzali se v roce 1909. Hana pocházela z velice skromných poměrů, ale jako inteligentní žena se dokázala proměnit v družku významného politika a později prezidenta státu, jemuž stála věrně po boku a byla reprezentativní dámou vysoké úrovně, která se stala ve své době i módní ikonou.
Za první světové války se musela vyrovnat s více než tříletým odloučením od manžela, který odešel do exilu, a přetrpět věznění ve špatných podmínkách. Za druhé světové války zase exil v Londýně, v roce 1948 komunistický puč a manželovu smrt. A také to, že neměli děti. Naštěstí komunisté se jí nijak nemstili a nechali ji na pokoji v její vile v Sezimově Ústí i v bytě na Loretánském náměstí.
Karel Čapek o ní v roce 1935, když se stal Beneš prezidentem, napsal: "Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné i společenské."
Pro autora knihy, bohatě doplněné mnoha fotografiemi, je Hana Benešová "ženou, která zasvětila celý život svému muži a jeho poslání, působila jako jeho neúnavná spolupracovnice, ale na rozdíl od mnoha dnešních emancipovaných žen to nepovažovala za oběť, ale za privilegium. Ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, již jí osud přisoudil. Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně. Nedostižným vzorem pro životní družku českých politiků současných i budoucích."
Momentálně se nějak vezu na vlně první republiky, do které prostě Hana Benešová patří.
Kniha je hezky napsaná, co se mi líbilo nejvíce, bylo množství fotografií. Třeba mladý Edvard Beneš vůbec nevypadá jako starý Edvard Beneš. A paní Benešová měla opravdu skvělý vkus.
Moc hezky zpracovaný životopis ženy, která byla a doposud je symbolem elegantní první dámy. Věrná, oddaná svému muži i své roli, obětavá, přizpůsobivá. Vždy milá, přátelská, připravená nabídnout pomocnou ruku. Ale také žena velmi inteligentní, s přirozeným šarmem, která se uměla pohybovat ve společnosti a rozhodně nezůstávala ve stínu svého muže.
Na knize je znát, že autor dohledal a zpracoval velké množství dokumentů. Máte tak dojem uceleného životopisu, který ještě umocňuje dostatek fotografií ze soukromého i veřejného archivu.
Hana Benešová, v mládí Anna Vlčková, prožila naplněný a dlouhý život, který od svých studií na pařížské Sorbonně neodlučitelně spojila s Edvardem, tehdy Eduardem Benešem. Hana stála po boku svého muže takřka ve všech chvílích jeho života, doma i v exilu, a přestála i dobu dlouhých měsíců ve vazbě. Edvard Beneš, nejbližší přítel T.G.Masaryka, sehrál v českých a československých dějinách zásadní roli a životopis jeho ženy, první dámy, se jím proto taky nemálo zaobírá. Petr Zídek při zpracování životopisného příběhu manželky druhého československého prezidenta Hany Benešové významně čerpá z jejích deníků a také jej logicky spojil s příběhy osob v jejím nejbližším okolí, což byla především rodina T. G. Masaryka, a sdílí zajímavé postřehy a střípky:
Jan Masaryk: "Život za vás [E. Beneše] dám. Já vás miluju, jako svého tátu vás miluju" (z diáře Hany Benešové, 16.3.1939, Chicago)
Hanu Benešovou - Annu Vlčkovou stihla nejedna rodinná tragédie, přišla o všechny své nenarozené děti, o bratra a nakonec i o manžela, kterého přežila o více než celé čtvrtstoletí. Svou roli manželky i první dámy však sehrála s důstojností a grácií, o které ji nepřipravily ani rozporné postoje lidí k roli, jakou Edvard Beneš sehrál v Mnichově, exilu nebo později v únorové krizi v roce 1948."Pomůže někomu, když nepodepíšeš?" Odpověděla tehdy Hana Benešová svému manželovi, když se jí zeptal, jak má reagovat na nátlak Gottwalda, aby v únoru 1948 podepsal demisi svých ministrů... a Beneš podepsal. A zůstal. Vliv Hany Benešové tímto nechci zvyšovat víc, než byl, ale možná Hana svému těžce nemocnému a zkoušenému Edvardovi alespoň ulehčila jeho rozhodování, V tomto případě chybně pro československý stát, víme, co následovalo. Jenže Hana měla v té době před očima již hlavně zdraví svého muže, a ne roli státníka, natož dalekosáhlé důsledky tohoto rozhodnutí.
Hana Benešová se stala ikonou dobročinnosti, obětavosti, skromnosti, pokory a laskavosti, jejíž aureolu nenarušily ani zmíněná kontroverzní rozhodnutí jejího muže, "ideální ženou bez kazu". Neumím říct, jaký by byl její život bez Beneše, je ale zřejmé, že byla ideální ženou pro roli první dámy a nepochybně se zařadila mezi významné ženy naší historie. A ve své básni to zvěčnil i Jaroslav Seifert.
"Když hrůza světem vrávorala, drnčela okna, den se chvěl,
Vy jste se tiše usmívala, tiše, jakobyste se bála, aby Vás neviděl.
Ten úsměv sílu měl i něhu, zvonem by pohnul, aby zněl.
Když Vy jste ze vzdálených břehů hleděli na nás, jak jsme v střehu a díváme se do pekel.
Když vejdete tu chce se říci, že se ozval vroucí hlas.
Co jsme se na Vás namyslili, a jak jsme rádi v této chvíli s Vámi zas."
Obyčejná biografie jedné významné české ženy a kdyby tam nebyly zařazeny významné události, jak je prožíval její manžel, bylo by to k velmi nezáživné.
Pro mě byl zajímavě zdokumentován vztah manželů Benešových. Časy překvapivě dlouhých odloučení zaznamenané v dopisech. Můžeme vytýkat jedno či druhé, ale slova určená milované osobě vypovídají hodně o vztahu a oddanosti.
A také mě zaujala praktičnost manželů, díky níž se hmotně zabezpečili. Jistě vycházela z touhy vymanit se z nuzných poměrů, z nichž vyšli.
Privilegované postavení po převratu mě hodně překvapilo.
Životopis první dámy Hany Benešové (1885 - 1974) od jejího dětství až po seznámení a život s druhým československým prezidentem Edvardem Benešem až po její vdovský úděl a smrt. Dobře se mi to poslouchalo jako audio.
Zaujalo mi, že pocházela z chudých poměrů a nebýt tety Evy, která se jí ujala, vytáhla jí z chudých poměrů do lepší pražské společnosti, pak jí umožnila lepší vzdělání - studium ve Francii, život Hany (původně Anny) by se odvíjel úplně jiným způsobem. Byla šikovná, reprezentativní, stála svému muži oddaně po boku po celý jeho život, ale k té troše štěstí potřebovala jako každý trochu popostrčit. Neměli děti, ale byla E.B. dobrou ženou a doplňovala ho, dělala mu dobré zázemí, byla společenská a dodávala mu to, co mu chybělo, byl uzavřený a vážný. Vytvořila jim oběma pěknou vnější společenskou image.
Životopisy slavných osobností se mi asi nikdy neomrzí.
Paní Hany Benešové si jako osoby neskutečně vážím a proto jsem uvítal knihu, která se ji věnuje. Zajímavé na ní je, že přežila svého manžela více než o 20 let a víceméně zde byla jako odkaz našeho prezidenta, jako takový ostrůvek svobody, ke kterému lidé měli velkou úctu.
Právě tato poslední část knihy, po smrti Edvarda mě nejvíc zajímala, protože už to není tak obecně známé, jako část života, kterou prožili s Edvaredem a která se dá načíst z životopisů Edvarda Beneše.
Musím se přiznat, že jsem od toho čekal trochu víc, někde mi to přišlo, jako vaření z vody, použilo se co bylo, jestli toho obecně bylo málo, nebo se to špatně použilo nevím, ale v podstatě jediná nová zajímavá informace, byla akce STB Margot.
Moc pěkná a obsáhlá kniha v velkým množství fotografií. Paní Benešová byla noblesní dáma až do konce svého života. Překvapilo mě o kolik moc let svého milovaného manžela přežila.
Hana Benešová byla a pro mnohé dodnes je ikonou. A úkolem ikony je být dokonalá a nedotknutelná. Kniha Petra Zídka popisuje životní dráhu ženy, která v jeho podání působí až nežensky dokonale. Dokonale věrná a oddaná svému "Edkovi", dokonale přizpůsobivá v každé situaci, dokonalá dáma, žena, dokonale konající dobrodiní...kde se ale skrývá ta skutečná Anna Vlčková, resp. Hana Benešová? To jsem se z knihy nedověděla a přesto jsem přesvědčená, že to musela být trochu jiná žena než "pouhá" perfektní souputnice velkého Beneše.
Z dnešního pohledu a dobových fotografií se Hana Benešová nejeví jako oslnivá krasavice. Skoro celý život bojovala s nadváhou, avšak pro leckteré muže měla zřejmě přitažlivost laskavé mámy. Musela mít přirozený intelekt, mimořádně velké společenské ambice, vrozený šarm a obrovské charizma. Dokázala se přizpůsobit každé situaci, naučila se dobře francouzsky i anglicky a byla schopná s kýmkoli společensky konverzovat. O její zálibě v módním oblékání, se toho napsalo hodně. Jen pro zajímavost snad jen jedna historka - Zídek se jen mimochodem - a s pochopením - zmiňuje o jedné společenské události v Sezimově Ústí, kdy Hana dokázala během jednoho odpoledne třikrát vyměnit svou garderobu...
Z knihy Petra Zídka se toho ale o mnoho víc nedovíte. Jen náznakem píše o některých zvláštních situacích, kdy se například Hana raději věnovala svým společenským povinnostem i ve chvíli, kdy jí umírala matka nebo kdy Benešovi při svém útěku před Hitlerem do Anglie nevzali sebou do bezpečí tolik milovaného malého synovce Jiřího Vlčka, byť museli vědět že mu hrozí velké nebezpečí....
Úplnou novinkou pro mne byl popis situace, v níž se Hana ocitla v poúnorovém Československu po Benešově smrti. Její hmotné zabezpečení, kterého se jí od Gottwaldovy vlády dostalo, je překvapivé a pro nás, kdo jsme tato léta zažili, neuvěřitelné (služebnictvo, mimořádně vysoká apanáž, vila, obří byt,..). Ovšem i pochopitelné, vdova po jednom ze zakladatelů první republiky, se opět stala ikonou, na kterou nebylo i z tehdejších politických důvodů radno sahat.
Zídek píše, že měl možnost se s Hanou Benešovou na sklonku jejího života setkávat. A tak mi nezbývá než se domnívat, že i on dokonale podlehl jejímu osobnímu kouzlu a možná i jisté manipulativnosti...
Oceňuji však velké množství dobových fotografií, kterými knihu vybavil i rejstřík a řadu vysvětlivek. Dávám proto za tři, ale k porozumění a pochopení skutečné Hany Benešové doporučuji jiné knihy.
Moc zajímavá a dobře napsaná kniha. Myslím že i čtenářům kteří se tak moc historií nezabývají, má rozhodně co říct o našich dějinách.
Podle Zítka Vlčková neměla do svých 25 let vztah s žádným mužem a byla pannou. Ale historik Jan Berwid-Buquoy uvádí, že první opravdový sexuální poměr prožívá jako školačka s manželem své učitelky, historikem, universitním profesorem Václavem Novotným. Tento styk však pro ní měl celoživotní nedozírné následky. V roce 1889 se s panem profesorem dostává do jiného stavu. Je jí teprve 14 let. Má strach a svěřuje se své tetě, nevlastní sestře svého otce, Evě Šulcové. Ta zařídí potrat. Zákrok je proveden neodborně, Anna se stane neplodnou a zůstává u nevlastní tety Šulcové, která si jí adoptuje – tolik Berwid-Buquoy. Další známost měla mít Vlčková v Paříži s českým stomatologem Rudolfem Maxou, což se do Zítkova příběhu o nadmíru počestné Vlčkové – Benešové také nehodí a navíc, podle Maxova svědectví, pracovala v nějakém pařížském baru a následně byla, zřejmě s nějakou pohlavní chorobou hospitalizována, což vztah s Maxou ukončilo.
Krásnopisec české historie Zídek „krmí“, bez ohledu svou pověst. Mnohé, co píše se nestalo, stát nemohlo nebo se stalo jinak.
Podle Beneše v Londýně roku 1940, jak to sdělil svému životopisci E. B. Hitchcockovi - „Beneš přijel z Kožlan do Paříže v srpnu 1905. Měl prostředky na cestu a 30 Franků na počáteční výdaje“.
Historik Klimek: - „Ubytoval se v jedné místnosti bývalého kláštera a živil se chlebem s marmeládou“.
Podle Zítka, byly dívky Benešem „okouzleny“. Beneš v Paříži plné lesku a elegance, vypadal v omšelém ustrojení na první pohled hůře, než mnohý tamní bezdomovec. Se svou zakrslou postavou, prořídlými vlasy, nazrzlým knírem a huhlavým hlasem mohl vzbuzovat snad soucit. V očích dívek to byl ubožák, nebyl to prototyp muže, o kterém by snily nebo je „okouzlil“, ale světe div se, podle Zítka oni prý vytvořily s Benešem „čtyřlístek“ a „Od této chvíle chodil tento čtyřlístek společně, pořádal výlety do okolí Paříže, vycházky do galerií, navštěvoval divadla“. Zídek nepíše, kdo zcela nesolventnímu Benešovi platil vstupné do divadel a galerií, cestovné na výlety, jestli s sebou nosil svůj chléb s marmeládou nebo mu Oličová oběd zaplatila.
Na okraj: Z. píše o sestřenici Oličové – „Šmolíkové“, ale ta se jmenovala Smolíková, měla vážnou známost se Švihovským a ta snad jezdila s Benešem na výlety a chodila do divadel, nebo šla raději se Švihovským do kavárny a restaurace.
Mnohé, co tento autor ve své knize napsal, je v rozporu s výpovědí samotného Beneše, tak jak to v Londýně roku 1940 sdělil svému životopisci E. B. Hitchcockovi (dále zkratka Beneš/Hitchcock – B/H.) vydané v Praze roku 1947 pod názvem „Zasvětil jsem život míru“. I dobová svědectví nejsou v souladu s tím, co píše Zídek a jemu podobní „výtvarníci“ českých dějin. O intimním životě Vlčkové - Benešové se Zídek nezmiňuje, pouze píše, „že přesto, že se léčila, nemohla mít děti“, z čehož lze usoudit, že pohlavní orgán této jinak zdravé ženy utrpěl nějakou újmu a podle Zítka tahle pěkná, urostlá vesnická holka, později vyspělá žena nikdy neměla žádný vztah s nějakým mužem a podle toho, šla ve svých 25 letech do manželství s Benešem jako panna. Jedno důvěryhodné svědectví je však o tom, že Vlčková měla v Paříži, předtím než tam údajně poznala Beneše (za 1. rep. se ve školách učilo, že se seznámili ve Švýcarsku), známost s českým stomatologem MUDr. Rudolfem Maxou, což se do Zítkova příběhu o nadmíru počestné Anně Vlčkové nehodilo. Při odchodu tehdejší „první dámy“ do exilu roku 1938 ji český tisk hodnotil jako "poživačnou blondýnu“, která měla "chorobnou zálibu v diamantech, kožiších, maršálovi Vorošilovovi a nedemokratickém chování". Sestřenice Oličové „Šmolíková" Se jmenovala Smolíková.
Jedná se o vůbec první rozsáhlejší životopis Hany Benešové. Autor zpracoval velké množství dosud neznámých nebo nevyužitých dokumentů a mluvil s lidmi, kteří měli k Haně Benešové blízko. Kniha tak přináší i zcela nová fakta a souvislosti a vyvrací dosud tradované omyly. Je také doplněna velkým množstvím fotografií z veřejných a soukromých archivů.
"Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš. Dokonalá dáma ve smyslu osobní kultury a obětavé služby rodinné i společenské."
Karel Čapek, 1936
Mně se kniha moc líbila a doporučuji ji.
Osud Haně Benešové nachystal život plný zvratů a náročných situací. Naštěstí měla velkou oporu v přátelích, především v Oličových. Její příběh se velmi dobře čte a pěkně ho ilustrují vybrané fotografie.
Krásná vzpomínková kniha, hlavně pro ty, kdy žili v té době a pak další generaci. V době kdy láska, věrnost, odvaha a čest hodně znamenaly. Doba mé maminky, pro kterou paní Hana Benešová byla idolem a vzorem, kdy vzpomínala na poslední Sokolský slet s odvrácenými hlavami před hlavní tribunou a na návštěvu v Sezimově Ústí. Dojemné vyprávění o vztahu "Edíčka a Hančí" a překonávání všech překážek a nenávisti, kterou nezastavilo ani poslední rozloučení se statečnou a skutečnou "první dámou".
Knihu jsem přečetla v návaznosti na návštěvu Benešovy vily v Sezimově Ústí. Doporučuji oboje!
Výborný portrét manželky prezidenta Edvarda Beneše. Vzorná reprezentace, skromnost, charita bez okázalosti a až neuvěřitelná oddanost manželovi, jeho práci, naprosté ztotožnění se s jeho pohledem na svět, politiku. Obětování se, které ale nevyznívá nijak negativně nebo uťápnutě; slovy autora – pro ni nešlo o oběť, ale o privilegium. Paní Benešová byla obdivuhodná osobnost, jakou bychom i dnes na Hradě rádi viděli, že…
Pro mě neznámá informace, že v průběhu přípravy procesu s dr. Miladou Horákovou byla tajně připravovaná represe i proti Haně Benešové. Při zjištění, že řadové komunistické organizace sepisovaly nenávistné petice, v nichž žádaly Gottwalda, aby Hana Benešová byla zbavena přiznaného stálého příjmu, aby byla vila zabavena a Benešův hrob zrušen, docela mrazí.
Kniha není jen životopisem manželky prezidenta, ale i zajímavým a čtivým okénkem do našich nedávných dějin, zejména událostí roku 1918, 1938 a 1948. A četba mě zase donutila vyhledat články a statě o Edvardu Benešovi a diskuze k jeho úloze v těchto dějinných zvratech. A taky spoustu fotografií (sláva googlu...). Taková moje malá soukromá „oslava“ stoletého výročí… :)
velmi zajímavý a v mnohém pro mě objevný životopis této vskutku první dámy, která svůj život zasvětila svému milovanému muži
Pěkně zpracovaný životopis, který mi ještě více přiblížil Hanu a Edvarda Benešovi. Líbilo se mi, že je v knize vložena spousta fotografií a že jsou vkládány během textu pro dokreslení informací.