Hana Kvapilová

04.08.2021

Herecká básnířka, jak ji nazval v nekrologu Šalda. Herečka duše, jak byla označována během života. Spisek o životě jedné z největších divadelních hereček naší historie, Haně Kvapilové, na jejíž jméno čas od času člověk i dnes narazí. Aniž bychom dovedli správně ocenit její velikost. O což se alespoň pokusila Pavla Buzková v této práci. A že je co obdivovat. Hana Kvapilová přinesla do českého divadla novost, hloubku, vizi. Z počátku šťastného dětství přešla do chudoby, odkud se sama vlastní pílí dostala na vrchol herecké dráhy. Kde se jí místo ocenění dostalo něčeho typicky českého - závisti, zklamání, štvanice a duševních ran. Nevím, proč tomu tak u nás bývá. Nevím, proč Srbové nebo Chorvaté nadšením téměř zbořili vlastní divadla, zatímco u nás probíhala štvanice, urážky a ponižování, aby po její smrti ti samí oceňovali její přínos. Smutný osud velké herečky.

Velmi se mi líbily citace ze všech možných dopisů, ale hlavně článků a recenzí, které autorka spisku použila. Nutkalo mě to k zamyšlení, proč dnes už recenze a články nejsou tak poeticky pojaté. Tehdejší články byly samostatnými uměleckými díly, bez ohledu na to, zda byly zaměřené kladně či opačným směrem. Stejně tak i obranná zaujatost vůči Kvapilové, díky čemuž se před čtenářem rozprostírá obraz, který je hodno ctít.

Navrch ještě přidám, že mě hodně zaujalo, jak propletená a navzájem se ovlivňující byla vyšší společnost česká během devatenáctého století. Hanu Kvapilovou v dětství učil na klavír Antonín Dvořák, dostala se do blízkosti bratří Mánesů, nehledě na spojitost s Národním divadlem, tehdejšími básníky a právě redaktory velikých jmen. Kde máme dnes podobné velikány?