Anály Heechee

předevčírem

Před čtyřmi lety jsem začal číst tuto Heechee sérii, nadšeně jsem si pořídil všechny díly a pak jsem se zhrozil toho čtení a po třetím dílu sérii odložil na potom. Teď po čtyřech letech jsem se vrátil a už chápu, proč jsem tehdy nepokračoval. Ne, nejsem asi ta správná cílová skupina. Ta knížka pro mě byla katastrofa a utrpení.

Robinette Broadhead je mrtvý, uložený v digitální paměti, je nejbohatším „člověkem“ a do všeho tak nějak kecá. Neustále si vytváří své fyzické dvojníky, kteří se účastní setkání s živými lidmi. Do toho ale neustále má simulace s dalšími neživými, bývalými lidmi a svým programem Albertem Einsteinem. V těch simulacích neustále mluví o tom, co pije za drink, jak neexistuje ani on, ani ten drink.

Je to jak kdyby se autor totálně zkouřil a měl myšlenky jen na sex a na alkohol. A k tomu je potřeba přidat nějaký rádoby děj, takže se tady objevují tajemní Vrahové, kteří chtějí konec rozpínání vesmíru a my sledujeme na x desítkách stránek filozofování o tom, proč to dělají a jaký vesmír si představují.

Nejvíce mě asi tak nějak bavila ta část o cca dvanáctiletých dětech (dvou lidských a jednom heechee), kteří se z asteroidu dostanou na planetu Zemi, na Tahiti. Ale i zde se objeví dva staří teroristi, kteří uprchnou z vězení (v tom vězení, má jeden z nich na noc robota, který vypadá jak mladá dívka, aby si mohl užívat sexu), děti unesou a zase jeden z teroristů má neustále potřebu přemýšlet nad tím, jak si na konci užije s tou cca dvanáctiletou dívkou.

Většina knihy je neustále jen tlacháním o tom, že virtuální simulace jsou dokonalé a rychlé a dá se v nich všechno, skutečný čas je neskutečně pomalý a nudný. Dále jsou tu Vrahové a všichni se jich bojí, všichni jsou z nich podělaní strachy, protože to a protože tamto. A musíme to slyšet neustále dokola.

A závěr je takový závěr, že i sám Robinette přemýšlí, co je to za konec a je to konec nebude to konec a co bude za milion let. A než se k tomu konci doletí, tak se zase musí zmínit, že virtuální osoby v dokonalé simulaci pijí a užívají jen sexu – no, na ten popis potřebovali o dost víc prostoru než moje dvě řádky tady.

06.08.2024

Název Anály Heechee může lehce klamat. O historii mimozemšťanů se moc nedozvíme, až na fakt, proč se Heechee skryli. Uznávám, že kniha je místy dost zmatená, ale rozhodně stojí za přečtení.

07.05.2023

Být nesmrtelný a přesto mrtvý;
být skoro vševědoucí a téměř všemocný
a přesto ne reálnější než
fosforový záblesk na displeji
to je styl mé existence.

Pokud jste nečetli předcházející příběhy, které napsal Fred Pohl, neznáte ani hlavního hrdinu Robina Broadheada. Ten si prošel mezi tím obdobím života spoustou dramat a akcí. Teď už je mrtvý, ale přesto nám stále má co říci. A mluví pravdu, v něčem sice přeháněl, ale většinou mluvil pravdu. Jeho program Albert Einstein říká, že stejně všechno až příliš snadno zastírá literárními odkazy. Ovšem na události v tomto příběhu žádné literární odkazy prostě nemohou existovat.

Malá ochutnávka:
Na kugelblitzu nebylo nic k smíchu. Kugelblitz bylo místo, kde žil Nepřítel bytosti, kterých Heechee říkali Vrazi. To jméno jim nedali jen tak pro legraci. Pro Heechee Nepřítel neznamenal legraci. Heechee se nesmáli nebezpečným věcem. Utíkali od nicjh.

Musím říci, že dost dlouho mi trvalo tak nějak vzít do paměti, že elektronický mozky mohou lítat vesmírem a užívat si třeba párty na Gateway. Nějak mi to furt nejde do palice. Elektronicky uložené myšlenky se stále chovají jako lidé, dokonce mají spolu sex a například můžou vlézt do sprchy a osprchovat se. Tohle ten můj mozek pořád nedokáže vstřebat. No, ale s tím nic nenadělám a tak jsem se soustředil na podstatu děje a zdělení v tomto čtvrtém příběhu o mimozemské rase Heechee.

Citát: A pravil jsem: a do prdele.

V příběhu se objevují i další formy mimozemského života. Rozesmáli mě Prasata Voodoo a také jsem se musel dlouze zamyslet na mimozemskou rasou Peciválů. Heechee je tak pojmenovali podle toho, jak moc jsou pomalí. Komunikace s nimi trvala i několik desetiletí. Ale komu by to vadilo, když máte rasu, žijící několik tisíciletí. Všechno to však spěje k Vrahům. Nebezpečná rasa mimozemšťanů, s níž se lidská rasa ani Heechee nechtějí rozhodně setkat. Musím uznat, že děj se pořádně hnul. Od původního smrtícího dobrodružství na Gateway, přes hledání Heechee, se děj dostává do dramatického, řekl bych, strachu ze setkání s další mimozemskou rasou. Rozhodně je tohle velmi zajímavý příběh. Svým způsobem možná nejlepší v sérii.

Citát: Všichni jsme na tom stejně. Nepřátelé ohrožují nás všechny.

11.12.2022

Tak som sa prehupol do druhej polovice Pohlovej sextalógie o Heechee a musím, hoci nerád, skonštatovať, že štvrtý diel bol najslabším - obsahovo a pútavosťou zaostáva za svojimi predchodcami. Bude to asi tým, že my, reálni čitatelia sme neuveriteľne pomalý, zatiaľ čo vo virtuálnom priestore (za predpokladu, že by sme boli mŕtvi - tí, čo to čítali, vedia čo tým myslím), by prečítanie tejto knihy trvalo len zlomok reálneho času a tým pádom by sa kniha javila ako niečo "cool a wau". Lenže to by v realite musela mať kniha len jednu stranu, aby sa to rozťahané takmer nič, scvrklo a zhustlo, aby sa "kúl & vau" efekt dostavil. No nič, hádam to pri piatom pokračovaní bude lepšie. Napriek všetkému negatívnemu musím uznať, že pán Frederick písať vedel a mňa aj natiahnutá nuda menom "Anály Heechee" celkom bavila.

01.09.2020

V tomhle dílu už byl ten kvalitativní sešup velmi znát. Už Setkání bylo na můj vkus možná až moc pomalé, ale tady jsem vyloženě trpěl. Děj se vyloženě vleče, hlavně díky neustále dalším a dalším opakováním toho, jak a) jsou všechny věci ve virtuálním prostoru neexistující, imaginární atd.; b) jak všichni ve virtuálním prostoru souloží (ovšem imaginárně!), protože co tam taky mají dělat; c) jak moc jsou všichni z Vrahů podělaní až za ušima a konečně d) jak je virtuální prostor děsně rychlý, zatímco ten reálný je strašlivě pomalý. Patrně díky d) se v průběhu románu reálně nestane skoro nic, tedy až na závěr, který ale bohužel taky nijak zvlášť nepřekvapil.
Před posledním dílem budu zřejmě potřebovat nějakou pauzu.

29.12.2019

V súvislosti s názvom knihy ma napadali rôzne vtipy o emzáckych análoch, ale nakoniec ich radšej preskočím. Každopádne autor si v minulom diely vymyslel ultimátnu hrozbu pre celý vesmír, ktorá má však z románového hľadiska tú podstatnú nevýhodu že je na hovadsky dlhé lakte. V knihe je opisovaná aj rasa takzvaných peciválov, čo sú bytosti žijúce extrémne pomaly, takže len odpoveď na pozdrav "ahoj" trvá dlhšie než postaviť diaľnicu z Bratislavy do Košíc a to je vec ktorá začala snáď ešte v treťohorách. No a dej tejto knihy je čosi podobné, tajomný nepriateľ je hypotetické čosi čo možno príde a možno nie a tak je polovica textu o tom ako sa postavy bavia že kto sa viac bojí. "Ja sa bojím najviac! Nie ja sa bojím dvakrát viac!! ha, vy lemry, ja sa bojím trikrát nekonečno viac!!!" Celý čas je nám predhadzované že sa začalo diať niečo nebezpečné ale ide to tak zvoľna že je to ako pozorovať starnúť mramor. No a tak sme väčšinu času odkázaný na rôzne podporné epizódky ukazujúce problémy emzáckeho chlapca chodiaceho do ľudskej školy, nejaké Heecheovské historky z minulosti, vysvetľovanie veľkého tresku a deväťrozmerného vesmíru ( v celej knihe najzaujímavejšie dve pasáže ) a hlavne, najme a predovšetkých ustavičné pripomínanie digitalizovaného Broadheada aká je jeho virtuálna myseľ strašne rýchla oproti živým ľuďom ako aj nekonekonekonečné opakovanie toho že on, tak ako ostatný digitálovia a všetko gigabitové prostredie v ktorom sa pohybujú je vlastne neexistujúce, neskutočné, imaginárne, abstraktné, akože, hogo fogo atď... Čítať neustále zas a znova tie popisy ako neexistujúca postava vezme neexistujúci pohár s neexistujúcim šampanským svojou neexistujúcou rukou, naleje si jej neexistujúci obsah do neexistujúcich úst a neexistujúce bublinky ho šteklia v neexistujúcom hrdle začnú byť v skutočnom svete reálne fyzicky útrpné. V závere už je to tak zúfalé že autor iba necháva tie neexistujúce postavy zabíjať existujúci ( ich aj náš ) čas počas vesmírneho letu polihovaním a sexovaním niekde na virtuálnej pláži. Aby som to ukončil, záver je po tom všetkom pekelnom čakaní náhly hippie záchvat a celkovo to spätne nestálo vlastne za nič.

27.06.2019

Úžasný příběh s vizí vpravdě vesmírných rozměrů. Celá kniha vlastně vyznívá dost optimisticky i když to tak téměř celou dobu vůbec nevypadá, vždyť hlavní "padouši" jsou Vrahové či Nepřátelé. Lidstvo objeví svého "boha" a dostane se mu naděje, že někdy v daleké budoucnosti bude celý vesmír mnohem přívětivějším místem pro život. Neuvěřitelná invence mistra Pohla. Představa strojové inteligence jako vyšší formy lidství je dechberoucí a jakmile hlavní hrdina začne o této formě své existence pochybovat zjeví se mu nápověda v podobě "ateistického boha" :-). Velmi mě bavil popis vzniku vesmíru v podání samotného Alberta Einsteina, to bych skoro chtěl zažít v reálu. Jedinou hvězdu dolů (oproti předchozím dílům) dávám za až nervy drásající protahování celé zápletky. Tedy když 21 kapitola nazvaná "Konec" začíná slovy "Nevěděl jsem jak začít a teď vidím, že nebudu vědět jak skončit..... nemám už nic víc co říct - kromě toho, co se stalo.." tak to je tedy od autora už pěkná šikana (v dobrém :-)

21.05.2019

Dopracovala jsem se na konec, ale chvíli mi to trvalo. Děj občas zadrhával a některé dějové linky mě moc nebrali (třeba příběh dětí z Kruhové hlídky a povídání o jiných rasách). Heechee pro mě měli větší kouzlo, než jsme je potkali.
Bavilo mě třeba znovustekání s Klárou. Ale předchozí díly měly větší grády. Taky jsem spíš fanda Robina coby "nezvětšeného" jedince, i když myšlenka do stroje uložené paměti člověka, který žije dál, je zajímavá.
Vysloveně mě nudily matematicko-fyzikální plky rozplizlé na několik stran. Dvakrát jsem to musela přeskočit. Až jsem nabyla dojmu, že autor nám chtěl předvést, jak pilně splnil svůj úkol a nastudoval si fyziku. No, raději bych se bez toho obešla.

24.09.2015

Oh to bylo nečekaně bolestné. Pro mě osobně,ukázkově uvadající sestupná kvalita jednotlivých dílu. Lehkost a čtivost Getaway je nenávratně pryč a vše co mě před tím dostávalo taky. Dokonce i ty Heechee si hrajou na schovávanou a asi definitivně utekly do temnoty. První čtvrtina omýlání,v podstatě nic nového,uprostřed svitne naděje,ale konec je definitivně drtící a poslední poločas rozkladu končí tím co čtenář tuší po celou dobu. Po Cimrmanovsku řečeno - Víte všechno,víte že nevíte nic. Brodheadovy psychozy v kyber prostoru se starostmi typu,už nikdy nebudu mít zácpu,to i je i na mě přece jenom málo ujetý a vyloženě ty Freudoviny prudily. Pohlova posedlost vecpat do 300 stránek všehomíra prostoru nekonečnosti,ano dostane se i na stvořitele,nějak se tu už,ale zapomělo na samotný příběh,ke konci skutečně protahuje co to jde. Ve výsledku je to slepenec mixu Ubika,Vesmírné odysei,Hawkingovy Stručné historie času nebo Struktura vesmíru Briana Greena. Na pokec o teorii superstrun,opět před Robertem Albert zarytě mlčí,mizí ze scény,asi si to schovává do dalšího dílu :-)

08.06.2015

Tak tohle mi nešlo. Čekal jsem pompéznější vyvrcholení a ono nepřišlo, tedy nepřiletělo. Skoro jsem se u tohoto příběhu nudil. Další knihu jsem již nekoupil. Strach z neznámého je veliký.

09.01.2014

Těžko jsem se ztotožnoval s digitální verzí osobnosti, příběh je přesto nadále zajímavý s pro mne neočekávaně rychlým a otevřeným závěrem. Dávám 50%

19.03.2013

Tak s jedničkou se to srovnat nedá, bylo to takové uhlazené, bez toho "živočišna", které jedničku prostupuje. Ale přečíst se to dá.