Helimadoe
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439089/bmid_helimadoe-HOx-439089.jpg
4
373
373
Romantický příběh nenaplněné lásky městského chlapce, jedináčka z dobře situované rodiny, Emila k Doře, jedné z dcer doktora Hanzelína, venkovského lékaře, vdovce. Doktor Hanzelín má pět dcer Helenu, Lidmilu, Marii, Doru a Emu (HE-LI-MA-DO-E). Ty starší musí otci pomáhat v ordinaci, v domácnosti i na poli podle určitého rotujícího systému, který praktický lékař vymyslel a je postaven právě na zkratkách dceřiných jmen. HELIMADOE se vžilo natolik, že dívkám v městečku nikdo neřekne jinak než Helimadony. Do poklidu městečka i harmonie doktorova systému však zasáhne dramatický osud. Přijíždí kouzelník…... celý text
Přidat komentář
kdysi dávno jsem viděl v televizi film s docela divným názvem. hráli v něm okaté nádherné mládím kypící herečky a nezapomenutelný Josef Somr. a ten zrzek Emil... kdo by nechtěl být v jeho kůži?
pak jsme likvidovali jednu knihovnu v zanikající organizaci a našel jsem tam několik (set) knížek, o které nikdo nejevil zájem. Helimadoe byla mezi nima. i já ji nejprve zařadil mezi tituly, které si někdy přečtu. a jak přišla coviďárna, začal jsem z nich opravdu ubírat a dopracoval jsem se až k tomuto hezkému poetickému příběhu.
vlastně můžu jenom potvrdit pochvalná slova mých předčtenářů. Havlíček je výborný spisovatel a určitě zase po nějaké jeho knížce sáhnu.
Klasický Havlíček, romantické popisy střídající se s realitou života, přesně tak, jak to mám ráda u jeho jiných knih. Ale samotný příběh mě bohužel nezaujal.
Bylo mi líto starých panen, kterým otec (mimochodem zvláštní týpek, úplně ne nesympatický, jeho zásadovost se mi líbila, nikomu nestranil, žel ani svým dcerám ne...) upřel právo na vlastní život. Žily jako v klícce. Kdyby aspoň byla zlatá. Jestli si ale Dora pomohla, těžko říct.
S tím turnusem to je dobrý nápad - zavedu doma:-)
Stále žasnu na aktuálností jazyka, jakým Jaroslav Havlíček psal. Jednoznačně doporučuji k přečtení!
Nejhorší na tom všem je, že pan doktor Hanzelín si ani trochu neuvědomoval jak strašlivě se provinil na osudu svých dcer. Vlastně jim zničil život...
"Předsudky, příchylnost k rodině, zvyk poslouchati, strach
z neznámého – to je ta kouzelná čára, kterou nedovedly překročiti
ženy blouznivě toužící – tenkrát – i dnes – a přece, nač narážely? Na
pouhé nic, dobré jen pro žert rozdováděného obecenstva. Ubohé
ovečky, uspané vychytralým hypnotizérem, veřejným míněním!
Kolik se jich zaleklo a vrátilo se se svěšenými hlavami do svého
teplého chléva, k svému hubenému žlabu! Některé přece unikly.
Mezi nimi Dora. Překročila s vítězným smíchem myšlenou čáru. Šla
za svou fatou morgánou, za stříbrnými vlnami moře, za bělostnými
beránky, narážejícími na blankytné břehy. Jen jediná krutá otázka je
na místě: co bylo za tou čarou? Byly tam louky volnosti? Vyhrávaly
tam opravdu nebeské harfy? A jak dlouho?"
Nedbaje nebezpečí možného prozrazení,vykrádal jsem se ze svého pokojíku a chodil na hřbitov za měsíčných nocí.
Zažíval jsem drásavé chvíle,naslouchaje všem podezřelým zvukům noci,naskakovala mi husí kůže při vzdáleném vytí psů,při houkání sov'sotva jsem dýchal napětím,skrčen na hrobě sám se svým stínem,zatímco mrtvolný měsíc ozařoval okolní rovy studeným světlem.
Tenkrát bych si byl snad přál spatřit duše zemřelých planout jako bludičky na čerstvě zasypaných hrobech,setkat se tváří v tvář s nebožtíky v rubáších,se zoufalou odvahou pohlédnout do prázdných důlků jejich očí.
...mé výpravy na hřbitov žádný praktický cíl,byly jen výsledkem sentimentálního,pubertálního rozpoložení,složeného z usilovného odolávání bázni a ze smutku neopětované příchylnosti.
........................................................................................................................................................
...o tom všem co se nám mohlo nám či vám stát.Na okamžiky nezměrného trýznivého studu z oslovení.Jen zachytit ladný pohyb ruky.Mrknutí oka.Záškub očí.Gesta.Probodnot se očima doslova.O to více jsme toužili po vlídném slovíčku.Zklámání z neopětování.Samota trýznivá.Bolest u žaludku.Nesoustředění a přesto myšlenky klokotají jen o jednom.Stačí jedním slovem ublížit.Tolik jsme si přáli usnout.Tolik jsem chtěli.Dotknout se.Rozmarní mladí takový jsme tenkrát byli.
Ten příběh jednoho léta zapomenout v mžiku a nebo v nás zůstane uložen navždy.Prchavá vzpomínka.Sen.Vzpomínka.Nostalgie k pousmání ? Pokrytecké obelhávání ?
........................................................................................................................................................
Vzpomínání na to co už není.Už od okamžiku,když Emil vstoupí poprvé do světnice a stává se častým návštěvníkem u sester.V ten okamžik si obrazně sedám na zadek.Podmanivé.Stávám se rozemletým mákem.Moučkovým cukrem protékajícím sítkem na čerstvé buchty od vaší babičky.
Smířlivý jakoby loučící se Jaroslav H. v konečné marnivosti a neodvratného vystřízlivění.
Jsme salonní kouzelníci.
Tak jsme tady,bavte nás.
První chlapecké zamilování. Chudoba a bohatství. Líbil se mi se doktor Hanzelín, protože léčil jak nejlépe uměl a s vědomím, že mnoho zaplaceno nedostane. Na konci těžkého snažení, aby zachoval život, přišla většinou smrt. Ta beznaděj z něj udělala nerudného. A konec knihy je stejně těžký a nějak osudný.
Líbí se mi autorův lehce ponurý styl, kterým píše, a na který jsem zvyklá už z Petrolejových lamp. Vždycky jsem si myslela, že všechny doktorovy dcery byly krasavice, ale nebylo tomu tak. Příběh se mi ale líbil.
Kniha ukazuje krásný, leč krutý vesnický život. Kolotoč tvrdé práce, snění, zklamání. Během prvních stran jsem si ale říkala, že tohle mě nechytne. Po dalších několika stranách jsem příběh hltala. Doslova jsem si Hanzelínovy dcery i Hanzelína samotného zamilovala. Přijde mi, že konec se tak trochu vlekl (nebo to také byla jen má nedočkavost začít novou knihu ze čtenářské výzvy?), nicméně i ten byl důležitý.
Krásný poetický (a potvrzuji, že i sentimentální - viz. komentář níže) příběh Helimadoe mi dělal pár dní společnost večer před usnutím. U Emilova vyprávění, u těch zachycených vzpomínek na dětství, na dospívání a zamilování se a na tradiční život na vesnici, se mi vážně pěkně usínalo :-).
Bylo to totiž takové příjemně dojemné,
… když Emil vzpomíná na ovdovělého a dost svérázného doktora Hanzelína a jeho 5 dcer, které se staraly o domácnost, protože jim maminka umřela při porodu nejmladší Emmy, a které jsou v románu dost podrobně popsány právě jeho očima do těch nejmenších detailů… „Heleně bylo třicet čtyři let, Lidmile třicet dva, Marii třicet jedna, Dorotě dvacet a Emě čtrnáct. … Nejstarší dvě - Helena a Lída „byly staré a ošklivé.“ … Marie také nebyla příliš hezká, byla ale ladná, jemná a nejvlídnější z nejstarších dcer. … Nejmladší dvě dcery - Dora a Ema byly ze všech nejhezčí. Dora měla výbojnou povahu, byla snivá a … neměla sebemenšího smyslu pro shovívavost, pro soucit…Nebyla-li v dobré náladě, utrhovala se, vztekala, dávala kdekomu cítit své nelogické rozmary. Stejně nelogicky dokázala být veselá, hravá a přítulná… Ema jakožto nejmladší ze sester byla všemi rozmazlovaná. … Všichni k ní byli vlídní, všichni ji měli rádi.“
… nebo, když vypravuje jak to na vesnici chodilo, třeba o tom, jak Hanzelín neodmítl ošetřit potřebného, i když věděl, že mu třeba nezaplatí, o tom, jak dbal na „prevenci“ :-) - dbal totiž, aby se jeho pacienti (mezi které často nemocný jedináček Emil z poměrně dobře zaopatřené měšťácké rodiny patřil) spíš otužovali a posilovali tak své zdraví, než aby se cpali léky,
… ale hlavně, když vzpomíná na svou platonickou lásku, dvacetiletou Doru, pro kterou byl ochotný udělat asi cokoliv … „Byl jsem ochoten vycediti za ni krev … Nechal si všechno líbit, plnil Doře, co jí na očích viděl … všechen můj nečekaný úspěch záležel v tom, že jsem byl ochoten vyhovovat jejím rozmarům … a když přestala mít náladu, pokorně přijímal i nadávky a nepříjemné zacházení: „Táhni pryč! Nechci tě již vidět! … Stal jsem se Dořinou loutkou.“ Dora totiž vůbec nebyla domácí typ, byla nejdivočejší z Hanzelínových dcer a neustále jí to táhlo do světa … „Uchvacovaly ji pouště, moře, pralesy – krajiny, které byly co nejvíce vzdáleny od pokojného a tichého koutku země, kde se narodila a z kterého se dosud nevzdálila ani na krok.“ Tak takové trýznění první lásky si musel Emil prožít :-),
… a navíc, jednoduché to neměl ani doma, s jejich zvláštními rodinnými vztahy, mezi Emilem, upjatou matkou a dobráckým otcem … „Matka mě nemilovala. Já jsem zase nemiloval otce. V naší rodině byly jen jednostranné vztahy, otcův ke mně, můj k matce.“
A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct, … o kouzelníkovi a jeho ženě, a vůbec, celý příběh návratu na hranici dětství a dospívání, první lásky odehrávající se během jednoho a půl roku v městečku Staré Hrady, si už musíte přečíst sami :-) …
„Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.“
„Na spodním kotouči byla doktorovou rukou nakreslena písmena: O - K - P - A, na vrchním pak slabiky: He - Li - Ma - Do. Vnější kruh znamenal: ordinace, kuchyň, pole, stáj. A vnitřní: Helena, Lidmila, Marie, Dorota. … Z tohoto turnusu byla zpočátku vynechána nejmladší Ema.“
Tato kniha na mě byla až příliš sentimentální. Přestože jsem od samého začátku uvažovala o tom, zda ji neodložit, dočetla jsem ji nakonec. Jediné, co mě možná zaujalo na této knize, bylo, jakým způsobem autor vykreslil tehdejší maloměšťáctví. Doktor Hanzelín je pro mne taková zvláštní těžko uchopitelná postava. Rozhodně ne černobílá. Na jednu stranu lékař, který nezištně pomáhá chudým, na stranu druhou člověk plný předsudků vůči ženám. Dle mého soudu Hanzelín jakožto kritik tehdejší společnosti stává se kritizovaným sebou samým, ani si to zřejmě uvědomuje.
No je to docela děs, když si uvědomím, že jsem tuto knihu četl poprvé někdy před padesáti lety a od té doby patří mezi ty, ke kterým se občas a rád vracím. Zajímavě vykreslená psychologie postav, jejich uvažování a postoje, a k tomu nádherně využité možnosti, které skýtá čeština. A v mé knihovně čestné místo.
Havlíček uměl krásně popisovat životní situace té doby. Bohudík dnes je úplně vše jiné a zaplať Pánbůh že to tak je. Nedokázala bych si představit takový život s takovým urputně tvrdohlavým myšlením chlapů, kteří si myslí, že vše muselo být tak jak řekli. I když to někdy bylo nesmyslné. Bohužel celý život je odvíjen od výchovy svých rodičů a okolí a na druhou stranu to chápu, že někdy není jiná cesta.
Dobře se mi četla. Bůhví proč mi připomínala Rozmarné léto - snad potulnými komedianty..? Nebo možná tím, že na mě vlastně působila docela pozitivně...
(SPOILER) Kdysi jsem viděla jako film, ale moc mě nezaujal. Kniha je určitě lepší! Dostane vás do časů jiné morálky. Muselo to být opravdu těžké žít době, kdy vaše chování okolí posuzovalo velmi přísným pohledem. Stejně jako rozdělení lidí do "kast" podle postavení. Bylo velmi těžké dosáhnou uznání v "lepší společnosti". Kniha rozhodně není "červenou knihovnou" a vlastně ani nevíme jak celý příběh skončí. Je to "jen" zachycení vzpomínek mladíka v době dospívání. Jsem ráda, že žiji tady a teď!
Krásnou češtinou napsaná kniha o platonické lásce mladíka k ženě, která se odmítá smířit s osudem svých staropanenských sester a chytá se první příležitosti jak uniknout podobnému osudu.
Pár citátů z knihy:
"Poněvadž jsem byl školákem, je pochopitelné, že valná část rozprav, které se mnou Hanzelín vedl, byla o škole. Smával se svým chraplavým, posupným smíchem a špičkoval o učitelích, školské výchově i vyučovacích předmětech. "Tak, copak jste dnes zas měli? Zeměpis? Dějepis?" Rád a obšírně jsem mu odpovídal, podrobnosti ho bavily. Měl tak skvělou příležitost ke kritizování. Dějepis mu byl snůškou lží, šňůrou zkreslených událostí, seřaděných podle příležitostného klíče, v zeměpise nacházel spoustu zbytečností, které je holým nesmyslem cpáti dětem do lebek, když tak jako tak nebudou pravdou již za nějakých deset let; na tuhou disciplínu, již zavedl náš třídní, hleděl jako na drezúru cvičených psů, vedoucí k podlosti a patolízalství. Nejvíce najížděl proti přírodopisu, rozškatulkování zvířeny a květeny ho dopalovalo. "Co? Úzké či široké nosní přehrádky? Volné nebo srostlé tyčinky? člověče, to není přírodopis, to je nějaká sbírka poštovních známek! Příroda, to je živý svět, útulek pro mudrce a básníky. .
Z vlastních studií mu zůstala nenávist k papírové výchově, to bylo jisté. Když jsem po takových výstředních přednáškách od něho odcházel, poklepával mi na rameno a pitvorně se šklebil: "Tak, jen se pilně uč dál ze svých knížek, bifluj nazpaměť - máš kariéru zajištěnu, čím beznadějněji tě otupí a očesají tvé vzněty, s čím větší bravurou z tebe škola vykouzlí ziskuchtivou, bezcitnou figuru, tím lépe pro tebe. Nebudeš nešťasten. Výborně se vtěsnáš do toho jejich světa."
"Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale celé národy. Po starých pohromách se blíží nové, svět se svíjí v porodních bolestech příštích lepších časů."
"Hlavu vzhůru! Hlavu vzůru! Není důležité, zda se nám podařilo to, za čím jsme šli, ale jakou cestou jsme se k tomu ubírali. Hola! Žádnou trpkost! Život nezměníme, to, co máme v moci, je jenom naše vlastní nitro. Uveďme je do harmonie. Přemozme čerty v sobě. Nebe, které odměňuje, je v nás. A kdyby to, co v sobě postavíme, bylo sebeskvělejší, nezabráníme, aby se jednou nesesulo v popel. Přesto - marnost je vznešená. Buďme lékaři, jimž pacient nakonec vždycky přece jen umře. Buďme staviteli marnosti!"
S velikým citem a empatií napsaný příběh pěti dcer ovdovělého podivínského doktora Hanzelína, který je drží zkrátka. Nejstarší tři už "sklonily hlavu" a vzdaly se nadějí na jakýkoli lepší život a přijaly úděl starých panen, chudoby, dřiny a posměchu celých Starých Hradů. Nejmladší Ema je ještě příliš mladá, ale Dora je jako lev v kleci a odmítá to vzdát. Vábení cikánského tuláctví vnímá jako svoji příležitost (jedinou a poslední), jak se urvat a nestat se též uvadlou starou pannou, a to za jakoukoli cenu.
Příběh se odehrává během dvou let, které vypravěč s rodiči strávil na Hradech jako dospívající jinoch; do rodiny Hanzelínů docházel nejprve na pravidelné zdravotní prohlídky po těžké nemoci, které se ale postupně proměnily spíše v návštěvy přátel.
Autor si s neobyčejným a citlivým postřehem všímá spousty věcí od nepřekročitelné propasti mezi maloměšťáctvím a selským rozumem, přes citové hledání mladého člověka až po různé způsoby jak se (ne)smířit s neradostným osudem.
Doporučuji.
Chytře vymyšlený název knihy a vlastně velmi jednoduchý. Nejdříve jsem viděla film. Atmosféra v něm je kouzelná a nezapomenutelná. Totéž platí o této knize. Prostředí a postavy jsou moc dobře popsány a vykresleny. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je znám. Taky jsem měla pocit, že jsem součástí toho příběhu a pohybuju se mezi postavami. Doktor Hanzelín je svérázná a specifická postava. Výborná psychologická sonda. Vhodné k zamyšlení a také bilancování.
Štítky knihy
lékařské prostředí psychologie dospívání první láska vesnice mládež
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl.
Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu.
PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.