Helimadoe
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75097/bmid_helimadoe-YcA-75097.jpg
4
380
380
Příběh se odehrává ve 20. letech minulého století. Vypráví ho hlavní hrdina Emil, který vzpomíná na své 2 roky dospívání v malé šumavské vesničce Staré Hrady. Když třináctiletý Emil těžce onemocněl, jeho otec mu zavolal starého doktora Hanzelína, na kterého nedal dopustit, i přes protesty Emilovy matky, která nemohla vystát jeho hrubé venkovské chování a svérázné způsoby léčby. Když se Emil uzdravil, doktor Hanzelín navrhl, že by k němu mohl Emil docházet na pravidelné kontroly a poznal tak venkovský život, aby nebyl tak zhýčkaný a každou chvíli nemocný. Doktor Hanzelín byl vdovec a měl pět dcer. Heleně bylo 34, Lídě 32, Marii 31, Doře 20 a Emě 14 let. Po ovdovění vytvořil ve své ordinaci turnus – kotouč rozdělený nejdřív na 3 části, až dospěla Dora rozdělil ho na 4 části. V každé části byla napsána první dvě písmena jmen starších sester, a jak se jím otáčelo, kryla se s písmeny O jako ordinace, K jako kuchyně, P jako pole a S jako stáj a připadla tak každý den na každou jiná služba. Ze složeniny těchto zkratek vzniklo HeLiMaDo a v městečku jim nikdo neřekl jinak než helmadony. Příslušnost k turnu byla ve městečku považována za největší směšnost a pokaždé, když byla některá z helmadon někde viděna, byla to příležitost k pomluvám. Ale když vychodila školu Ema, překvapivě nebyla do turnu zařazena. Lidé ve městě tvrdili, že Hanzelín neuměl rozdělit kruh na pět stejných dílů. Ema byla hýčkána jako malá slečinka a nikoho ani nenapadlo, že by měla někdy pracovat. Ani sestry se nikdy nezlobily, že ony musí pracovat a Ema ne. Emil se brzy uzdravil, ale na návštěvy u Hanzelínů si už tak zvyknul, že k nim chodil každý den. Jednak si oblíbil starého doktora tak, že ho měl radši než svého otce, a taky se zamiloval do Dory. Ona se mu však jenom vysmívala a nebrala o na vědomí. Když jí ale začal vyprávět o svém strýci námořníkovi, Dora se úplně proměnila a chtěla, aby ji Emil naučil francouzsky. A tak se k jeho velké radosti začali tajně scházet v sadě, kde ji učil, protože Hanzelín neuznával vzdělání žen. Emil se scházel s Dorou a považoval to za velké štěstí, až jednou do Starých Hradů přijel kouzelník. Doru jeho vystoupení úplně uchvátilo, snila o dálkách a jeho volnosti. Když kouzelníkova žena onemocněla a krátce na to zemřela, začala se s ním Dora potají scházet a posílat si psaníčka, která Doře nic netušící Emil oddaně nosil. Kouzelník Doru tajně naučil všechna kouzla, aby mu mohla dělat pomocnici. A když byl Hanzelín s ostatními dcerami v biografu, utekla s ním pryč. Chtěla poznat dálky a něco jiného než otcův jednotvárný přísný svět. Emil z toho byl nešťastný a kladl si to za vinu, protože pro Doru nosil psaníčka. Bál se to Hanzelínovi říct, protože si ho oblíbil a bál se, že by mu neodpustil, že k němu nebyl upřímný a neřekl to. Nakonec ho otec přemluvil, že musí být čestný a přiznat se. Hanzelín mu sice odpustil, ale cítil, že k němu už nemá důvěru, a tak byl docela rád, když mu otec řekl, že dostal vytoužené místo v Jíčíně, kde měl po prázdninách nastoupit na gymnázium. Bylo mu sice líto, že opouští tak krásné městečko a nechává v něm vzpomínky na své krásné dětství, ale bez Dory už to tam nebude stejné jako dřív. Místo Dory musela nastoupit do turnu Ema, nezvyklá na práci a její drobná, křehká postava těžkou dřinu špatně snášela. A protože Dora utekla, potrestal Hanzelín Sebe – jeho miláček Ema byla zbavena volnosti, už s ním nebude moct jezdit za pacienty. A svalil tím i větší vinu na Doru, která myslela jen na sebe, zbavila se povinností, které za ní teď musela převzít Ema. Emil se do Starých Hradů nikdy nevrátil, i když se mu po nich i po Hanzelínově rodině stýskalo. Věděl, že už by tam nebylo tak hezky jako v dobách, kdy byl ještě mladým chlapcem, a chtěl si ponechat krásné chlapecké vzpomínky takové, jaké si je pamatoval z oné šťastné doby, kdy tam ještě byla Dora. Jako dospělý muž Emil jednou na Karlově náměstí v Praze zahlédl na pouti starou, vyhublou a strhanou ženu s kouzelníkem, ale nešel k ní. Možná ze strachu, že je to skutečně Dora... Dora, která se ve světě zklamala a místo tajemných dálek jí život s kouzelníkem nabídnul jenom toulání od vesnice k vesnici, chudobu a hlad.... celý text
Přidat komentář
Pět dcer a despotický otec. Ani není třeba nic dále dodávat, snad jen - kniha je perfektní.
Po letech jsem se vrátila k povinné četbě ze střední školy a rozhodně jsem nelitovala. Havlíček používá vskutku osobitý popis děje a nemohu se zbavit dojmu, že "svou" Doru skutečně miloval. Také jsem v knize narazila na několik pasáží, které mne skutečně oslovily, což jsem nečekala. Anebo teprve možná až nyní chápu obsah jednotlivých slov, které jsem jako dívka ještě nedokázala plně pochopit. Viděla jsem i o něco málo slabší filmové zpracování, tam bych vytknula jen to, že Helena a Lída se moc neslučovaly s popisem v knize. Možná snad, kdyby Bydžovská nehrála mlčenlivou Lídu, která ve filmu rozhodně nebyla mlčenlivá - ale role Heleny by jí padla jako ulitá. A naopak filmová Helena měla být Lídou. Tady však hodnotím knihu a tu bych doporučila každému, kdo se chce alespoň na okamžik vrátit do svého dětství a ke svým prvním pocitům pramenících z milostného poblouznění.
Ty Havlíčkovy ženské postavy, ty stojí ve všech knihách zato. A tady je vedle sebe pět úplně odlišných typů, každá hezká jiným způsobem. Zvenčí vypadá život rodiny Hanzelínovy jako vesnická idylka - ale pod povrchem kvasí vášně a nečekaně propukají!
Moc pěkná knížka to byla. Dobře se mi četla. Popisuje těžký osud chudých lidí z období před první světovou válkou, kteří neměli moc nadějí na jiný, lepší život. Hezké srovnání s městskou "lepší společností", Emilova maminka je ukázkový příklad.
A název knihy? To je prostě nádhera.
Pozor, pozor! Dnešní recenze dne je tady! Takže - pan Havlíček si nabral velkou naběračku Pečiho důvěry svým Neviditelným a musím říct, že jsem mu po tomto díle tu naběračku zase sebral.
Helimadoe je romantický příběh puberťáka z měšťanské rodiny, který tráví veškerý svůj čas u doktora a jeho pěti dcer - Heleny, Lídy, Marie, Dory a Emy. Proto Helimadoe, že jo. Klukovi je 15 a holkám 14-32. Takže vlastně zaděláno na pořádnou pubertální prasárnu.
Bohužel jsem tak zklamán, že budu spoilerovat - ani jeden fullfrontal a nula kojtů. NULA! Ptáte se co tam celou dobu ten pubertální hejsek dělal? To se ptám taky! 5/10
Půvabná kniha která se stala předlohou neméně půvabného filmu. Závěr je na naší zrychlenou dobu snad příliš rozvláčný, ale u takto staré knihy to čtenář rád odpustí. Doporučuji
Naprostá klasika, nádherná kniha, kt. mě v pubertě dostala do kolen, čteno spoustakrát, mám ji od té doby v knihovně. Pan Havlíček je můj oblíbený autor a jeho díla jsou nadčasová, jeho psychologie postav je dokonalá.
Ja teda chapu, proc vsichni obdivovali Čapka, ale Havlíček si totálne získal mé srdce!!! Divím se, že mu v hodinách nudné literatury nebyl věnován prostor. Nebo byl, ale tak nudne, ze si to nepamatuju. Tahle kniha od nej me tak dostala, ze mam chut to rict kazdemu, jak je skvela! Ma hodne co nabidnout u tech, kteri nehltaji jen dej a neurazi je i trosku premysleni nad samotnym bytim cloveka.
Opojná je melodie, když se znovu strunky první mízy rozezní. Múza láska dala mi tvé jméno, když se rozednilo. Sladkou medicínu nemocnému. Rajský tón, /t/akt amorkovský. Zátiší, kousek cudného erotického pelu, "menu" prchavého vzrušení..."Tvá ňadra, jako dva ranečky převázané mašličkami z hedvábí. Sliny se sbíhají, ochutnávám, rozbaluji..."
Krásná poeticky psaná kniha o první lásce a mladické naivitě. Příběh plyne pomalu, ale čtenáře pohltí a unese až ke konci. Těším se, až si přečtu další Havlíčkovu knihu.
Helimadoe - nádherný název a stejně nádherný i příběh a jazyk, jakým Jaroslav Havlíček píše a zejména popisuje. Tento román jsem četla už podruhé, s odstupem už mnoha let a našla jsem tam opět něco jiného. Protože je to příběh o přechodu z věku dětského do dospívajícího, a protože Emil v závěru vzpomíná na prožité roky v městečku, člověk musí žasnout, jak vždy najde něco nového, případně v novém pohledu... odvislém od toho, jak člověk zraje. Teď už jsem i já začala vnímat tesknotu po těch kouzelných okamžicích dětství...
Nejde ale "pouze" o vzpomínky a uvědomění si běhu času, ale i o kauzalitu. Nemohu si pomoci, ale i když měl doktor Hanzelín v mnohém pravdivé nebo zajímavé názory, tak to on mohl za utrpení svých dcer. On se ve svém podivínství a misantropii rozhodl, že životy Heleny, Lídy, Marie a Dory rozkouskuje na čtyři části, bez jakékoli alternativy a neustále. Co asi dělaly poté, co jejich otec zemřel? Kam se poděly? Lze soudit Doru za to, k čemu se vzchopila? Jak vysoký má kdo práh sebeobětování? Jistě, v historii měli potomci - a ženy zejména - méně sebeurčení než nyní, ale osud Helmadon byl opravdu trochu příliš.
Už to, že si kladu tyto a další otázky, to, že i když v mé paměti byla tato kniha živá, znovu mě ohromila, jsou znaky velikého díla. Nádherné jsou i popisy krajiny a přírody, popisnost mám v knihách velmi ráda a pan Havlíček je toho skutečným mistrem. Kdo miluje krásu češtiny, nebude zklamán. Jsou tu také citlivě vylíčeny charaktery jednotlivých postav, zejména pěti Hanzelínových dcer a jejich vztahů. Ze všech dospělých mi nejmoudřejší přišel Emilův otec. Jsem si jistá, že Helimadoe si přečtu ještě několikrát znovu, stejně tak se těším na další autorova psychologická díla.
Autor má můj obdiv. Píše o době notně vzdálené, a přesto jsou tam místa, která platí i dnes. "Předsudky, příchylnost k rodině, zvyk poslouchati, strach z neznámého - to je ta kouzelná čára, kterou nedovedly překročiti ženy... - tenkrát i dnes - a přece, nač narážely? Na pouhé nic..."
Jaroslav Havlíček a jeho jakékoliv vyprávění mě opravdu vždycky zasáhne. Stejně jako tento příběh o dospívání mladého chlapce z maloměšťácké rodiny, kterého do života vyškolí první opravdová láska a zejména samorostlý a podivínský doktor Hanzelín. Já jsem nejdříve viděl film, když jsem byl ve stejných létech jako hlavní hrdina Emil a knihu jsem četl až nyní. Musím ale uznat, že režisér Jaromil Jireš naprosto přesně vystihl charaktery a tváře všech postav, zejména Hanzelínových dcer - hubaté a kostnaté Heleny (Zuzana Bydžovská), tiché a hodné Lídy (Jana Riháková-Dolanská), stále usměvavé Marie (Ljuba Krbová), zlé, náladové a po světě toužící Dory (Lucie Zedníčková - ta zahrála fakt dokonale) nebo nejmladší Emy. Vypravěčský způsob Havlíčka je fakt jedinečný, ukazuje svět ve své pravé podobě bez nějakých příkras a život takový, jaký doopravdy je. Miluju jeho styl psaní, kdy popisuje třeba jen vůni lesa, tekoucí potůček nebo jakoukoliv roční dobu. Je to, jako bych byl přímo v jeho představách, cítil kvetoucí stromy a slyšel hvizd ptáků. A někde v dálce vidím nerudného doktora Hanzelína jak jede z návštěv svých pacientů v kočáře se svými dcerami, které zpívají do tichého večerního kraje, do toho dusají koňská kopyta a cítím chlad nastávající noci. Nádhera! Geniální autor, geniální díla. Jaroslav Havlíček a jeho tvorba zůstane pro mě navždy velká srdeční záležitost.
Nevím proč, ale od autorů této doby mám vždy nulové očekávání. Proto je vždy pěkné, když mě kniha mile překvapí, líbí se mi a dokonce bych si ji přečetla ještě jednou. Palec nahoru.
Musela jsem začínat na 2x, protože prve se mi nepodařilo dostat ani přes 30 stránku. Řadím to k Havlíčkovým méně povedeným dílům. Nejsilnější mi přišel popis ženy s leprou a popis života Helmadon.
Havlíčkovy knihy prostě mají svoje kouzlo a mě baví. Je to jako se dívat na černobílé staré filmy, zvuk šumí, obraz není ostrý, ale chcete to vidět a je Vám u toho dobře u srdce.
Zdá se mi, že je tu nějak málo komentářů vzhledem k tomu, jak je kniha známá...
Nejzajímavější asi na té knize je, že mohla být napsaná úplně jinak.
Vpodstatě je to jednoduchý 'happyendový příběh' plný spíš komických postav.
Přesto jej autor pojal jako modelovou tragedii...
V knize je to ale dost mistrovský kousek.
Ještě bych třeba zmínil blízkost k Proustovi:
Je to vlastně takové poetizované 'Hledání ztraceného času' - samozřejmě z nesrovnatelně primitivnějšího společenského prostředí.
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Chytře vymyšlený název knihy a vlastně velmi jednoduchý. Nejdříve jsem viděla film. Atmosféra v něm je kouzelná a nezapomenutelná. Totéž platí o této knize. Prostředí a postavy jsou moc dobře popsány a vykresleny. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je znám. Taky jsem měla pocit, že jsem součástí toho příběhu a pohybuju se mezi postavami. Doktor Hanzelín je svérázná a specifická postava. Výborná psychologická sonda. Vhodné k zamyšlení a také bilancování.