Nový tajný denník Hendrika Groena, 85 rokov
Hendrik Groen
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/378958/bmid_novy-tajny-dennik-hendrika-groena-8-NJS-378958.jpg
4
100
100
Hendrik Groen série
< 2. díl >
Klub Starí, ale nie mŕtvi prijal nových členov namiesto Grietje a Eefje. Grietje leží na uzavretom oddelení pre pacientov s alzheimerom a hoci ju Hendrik pravidelne navštevuje, ona ho už nespoznáva. Myšlienky na pominuteľnosť života sa objavujú čoraz častejšie, takisto ako spomienky na Eefje, ktorá mu veľmi chýba. Hendrik sa však nevzdáva. V zásobe má ďalšie zbrane proti neúprosnému času. Po dlhšej nečinnosti anarchistický klub opäť naplno ožije a akční priatelia podniknú zopár bláznivých výletov.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2018 , XYZ (SK)Originální název:
Zolang er leven is: het tweede geheime dagboek van Hendrik Groen, 85 jaar, 2016
více info...
Přidat komentář
Děj byl takový hořko sladký, chvíli slzy, chvíli smích, prostě jako v životě.
Tento díl se mi líbil víc, než ten první. Asi už jsem si zvykla na způsob vyprávění.
Ke knize jsem přistupoval s jistými rozpaky a říkal si, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš (zdravíme sto(jedna)letého staříka) a druhý díl, na rozdíl od toho prvního, už nebude ani vtipný ani smutný, zkrátka, že už to nebude ono. Ale bylo :) Pokračování deníku Hendrika Groena je přesně tak smutně vtipné a vtipně smutné, jak jsem doufal. A pokud pan Groen na konci deníku sliboval rovnou román, těším se na něj už teď.
Nové, mírně vtipnější, méně depresivní, ale pořád smutné čtení o stáří.
Cením si však toho, jak to přes všechny strasti a nesnadnosti, s vidinou konce, tihle staří lidé nevzdávají a jak jsou vděční za každý nový den.
Další díl o typickém životě starého člověka v domově důchodců nuda není to můj žánr.
Klub rebelů "Staří, ale ne mrtví" sice průběžně obměňuje členstvo, neztrácí ale nic na odhodlání užívat života, jak to jen jde. Můžete se opět těšit na Hendrikovy trefné komentáře k dění a politické situaci jak v okolním světě, tak v domově s pečovatelskou službou. A stejně jako v prvním dílu, je to taková hořkosladká legrace, často vás současně pobaví i dojme. Pořád je to zkrátka moc dobré čtení, a pokud se vám líbil první díl, neváhejte.
Pár nových postav, pár nových trampot a stále stejné nadšení pro věc. Žádná násilná snaha o vtip, žádný falešný sentiment, vlastně jen popis dnů, kdy se člověk nevzdává, i když mu někdy není vždy skvěle.
Možná už se ani nedá vymyslet nic nového, když jste 85ti letým staříkem v domově důchodců, ale kdybych přeci jen přihlédla k obsahu knihy jako takové, tentokrát jí chybělo takové to kouzlo nového, neotřelého. Děj se až příliš podobal prvnímu dílu, až příliš se táhl, snad i kvůli mnoha politicko-kulturním vložkám, které mi jako NENizozemci byly cizí. I přes spíše pochmurný přetrvávající dojem, zůstává však Hendrik i nadále mým oblíbencem.
Autor Hendrik Groen si psal v roce 2013 deník a dodávalo mu to pocit, že je užitečný a potřebný. A tak se rozhodl, že v roce 2015 opět bude celý rok zaznamenávat události ze života v domově důchodců v městské části Amsterdam - sever, protože mozková gymnástika udržuje pružného ducha.
A i když je Hendrik o 2 roky starší a trošku víc pesimističtější ( chápu v jeho věku a situace okolo...) a síly ubývají, tak se svým klubem Staří - ale - ne - mrtví se snaží žít naplno co jim síly stačí.
Život nemá žádná pomocná kolečka. Vzhůru do sedel ! Dokud se ještě žije !
Jeho revírem je Amsterdam, tempo jeho elektrického skútru je vražedné, jeho protivníkem je ředitelka domova důchodců a věčně lamentující důchodci.
Hendrik je o něco starší, počet jeho neduhů nezadržitelně roste, jeho životní apetýt, humor a láska k přátelům, kteří pomalu odcházejí, se však nezmenšily ani o píď. Hendrik Groen nabízí sympatický recept na život ve stáří, na život, kdy odchází životní síly, partneři, přátelé, nebo kdy odchází oni sami, když rozum umře dříve, než tělo. Bez zbytného filozofování a s patřičnou dávkou černého humoru a cynismu spolu s přáteli mluví o smrti, eutanazii, společně si vyhlíží pěkné místečko na hřbitově ... a přitom nezapomínají žít. Člověk neví, jak sám skončí. I když jedno jsem už stihla pochopit. Když už člověk "musí" žít, tak ať kouká, aby žil. Téma to možná není pro každého. I já mám do důchodu ještě pěknou řádku let. Ale na rodičích vidím, jaké mají štěstí, když jsou na své stáří stále dva, stále soběstační a s život ne příliš omezujícími chorobami.
"Prach jsi a v hnůj se obrátíš."
Trochu horší než první díl. Příliš mnoho komentářů týkajících se zpráv v médiích (co jsem dnes viděl v televizi). Zbytek víceméně stejný jako minule. Když uvážíme, že se jedná o výpověď penzisty, který se o něco méně než ostatní topí v malichernostech a snaží se i v pokročilém věku žít, výsledek není nic moc. Při čekání na konec nebudeme zapšklí a občas si zajdeme na večeři. Často mě napadalo, že takto (jako Hendrik) bych skončit nechtěl.
Hendrik mi přirostl k srdci. A tento díl deníku mě na některých místech i silně zasáhl, ale je napsaný tak, že jsem se společně se známou partičkou důchodců vyrovnávala se ztrátami, a přitom se s nimi úžasně bavila na výletech a večeřích. Síla přátelství a touha prožít zbytek svého života nejlépe, jak je jen možné, provází tyto postavy a tedy i čtenáře celým deníkem a je pro mě inspirací, poučením a věřím, že pokud se dožiji Hendrikova věku, vždycky si na ně na všechny vzpomenu a pokusím se chovat jako oni.
Toto jsou motivační knihy! Školometství je vykopnuto sebeironií, hesla poražena přisprostlým klením a nakažlivou radostí z bláznivin a problémům se neříká výzva, ale přizvou se kamarádi...na zdraví členům Klubu (i těm bývalým:)).
Líbil se mi první díl a líbilo se mi i pokračování. Stáří, i když ne vždy veselé, je zde popsáno s laskavým humorem. Chtěl bych se dožít takového věku a být tak vitální jako členové klubu. Poučení z knihy: Teď po padesátce se snaž, nedělat si tolik hlavu se svými problémy – přijdou další, jiné. Za sebe doufám, že Hendrik nepíše román, ale pokračuje v deníku. Občas se opakuje, ale mne to baví.
Velmi uspokojivé.
Další rok života důchodce v Holandsku. Je to zajímavá sonda do života starého člověka. Nenápadně vás seznámí s detaily, které mladý a středněvěký člověk nezná, nepociťuje a způsobí, že se na svět budete dívat zase trošku jiným pohledem. Pravda je, že pokračování deníku už začíná trošičku šablonovatět vzhledem k prvnímu dílu, ale to bude způsobeno tím, že deník začíná v lednu a končí v prosinci, takže zásadní drama se nemůže odehrát hned někde v březnu, to lze autorovi odpustit a na druhou stranu nelze ani vyloučit, že to tak skutečně bylo. Opět platí, nebudete se chechtat na celé kolo, ale usmívat se a smutnit budete, za to ručím. Uvidíme, zda pan Hendrik stihne ještě alespoň jeden deník, celkem by mě i zajímalo, jak to dopadne s klubem, s domovem....
Knihu doporučuju.
Není trochu sebestředné citovat samu sebe? Snad mi to odpustíte; já jsem první díl ocenila a s láskou se do domova důchodců ihned vrátila, protože:
"Tato knížka se trefila do mé životní filozofie: pokud nechci umřít mladá, musím zestárnout. Takže když se mi to splní, nebudu si stěžovat a budu se snažit žít a PROŽÍT to, co ještě půjde."
Pokud se autor do postavy pětaosmdesátníka stylizuje, jde mu to vážně dobře, včetně detailů: trochu jakoby zapomíná, že už něco zmiňoval, trochu sešel fyzicky, trochu přišel i o optimismus (a dobrou náladu si musí vyrobit i chemicky). Nic z toho dobrého neztratil ale úplně, zvlášť ne smysl pro humor a nadhled, kterými mi učaroval minule:
"Na ulici jsem viděl velký plakát s nápisem STARÝ JE LAHODNÝ, ale vyšlo najevo, že se to týkalo sýru."
Schopnost vtipně glosovat hlouposti, zlovolnosti či naopak milé situace a schopnost radovat se i z maličkostí je neustále propojována se ztrátami a s vyrovnáváním se se smutkem. Pro mě je to život sám. Nedám na Hendrika Groena dopustit.
Ak sa niekomu zdá, že je tento denník smutný, treba navštíviť domov dôchodcov na bývalom území nejakého socialistického štátu. Tu má dôchodca nárok na skúter až keď nie je v stave ho ovládať a keď sa s ním nikam nemôže dostať. Máloktorý z domovov má výťah, žiadny mikrobus a o výletoch... A tiež sa nik nepýta dôchodcu, či zje večeru - miska zemiakov plávajúca v masti a hore posypaná rozdrveným žltým liekom.
Ja mam proste beletriu formou dennikov rad, vyhovuju mi tie kratsie kapitoly. V nich ako by bolo vzdy zhrnute len to co autor naozaj chce napisat. Nijaky balast... nuz, presne ako ked si sami pisete dennik. Netusil som, ze autor bude pokracovat, hoci...dalo sa cakat, nie? Adrien Mole, Nick Twisp, Bridget Jones, neostali tiez pri jednom denniku. Aj som si vravel, nekupim si, prva kniha ma dost zasiahla, miestami smutna ako zivot na sklonku byva. Ale nakoniec mi nedalo. Nie je to pre kazdeho. Hlavne by som uvazoval, ci je to napr. vhodny darcek pre starsich rodicov. Hoci humorne, caste pripominanie vlastnej pominutelnosti a pomalej "devastacie" vasej schranky nie kazdeho bude tesit. A to je v tychto knihach vsadepritomne. Je to brane s humorom, co moze byt povzbudive Ale malokto sa tomu vyhne, tak predsa len neradi na to myslime... Individualna vec. Kazdopadne, ku knihe...hodnotenie... Dostal som presne to co som cakal a co som chcel. Dalsie prihody party dochodcov a ich male boje, vitazstva a prehry, radosti a smutky.
PS: Doporucil by som, komu sa paci, preskumat seriu "babicky" od...nejakej finky. Iny zaner, "lehke detektivno", ale rovnake prostredie a feeling. (dohladane Minna Lindgren)
Pokud se nudíte ve 20, 30, 40, 50, 60, je něco špatně. Inspirujte se touto krásnou knihou, ve které žijí naplno osmdesátníci. V rámci svých možností, ale o to je to naléhavější. Mám ty fiktivní staroušky rád už od prvního dílu, několikrát jsem se přistihl, jak si takřka objednávám jízdenku na vlak do Amstru, abych je povzbudil, s něčím jim pomohl, nebo dokonce šel na pohřeb. Laskavé, chytré, vtipné, svižně psané, smutné, dojemné, trefné, poutavé, vytvářející závislost. Teď mě navíc zaujalo, že na motivy příběhu v Holandsku už natočili seriál. Na závěr bych rád ocenil překlad a redakci knihy, tedy položky, které to české verzi prvního dílu dost zbytečně kazily.
Štítky knihy
přátelství humor senioři domov důchodců
Většinou se mi vždy líbí první díl a druhý méně, ale tady se mi oba díly líbily stejně. Holandský stařík Hendrik opět vtipně glosuje život v domově důchodců. Občas ale humor vystřídají dojemné okamžiky, když jeho přátelé trápí zdravotní problémy, které už nejde vyřešit. Nebo když vzpomíná na svou rodinu.
Humor je přesně takový, jako mám ráda, černý, nekorektní... Znovu mne překvapilo, jak je mentalita našich a holandských důchodců stejná, přestože je životní úroveň v Nizozemsku určitě vyšší než v Česku. Hendrik a jeho přátelé z klubu Staří-ale-ne mrtví se však snaží žít tak, jako by každý den byl jejich poslední a dobře dělají. Přála bych si patřit do takové party, pokud někdy skončím v domově důchodců.