Hendrixova kytara
Kateřina Dubská
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475645/bmid_hendrixova-kytara-p7h-475645.png
4
69
69
O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte HUDBU. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě. Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.... celý text
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem dostala doporučení .... a protože na časové období, které kniha uvádí, si vzpomínám ..... četlo se mi dobře ....
Je to životní příběh mladého nadaného kytaristy .... kniha je plná hudby,,,,
Ale i pozadí jeho příběhu, který začíná mladickými sny, pokračuje dospělostí ovlivněnou koncertními vystoupeními, a dospívá přes emigraci až k době sametové revoluce je mi blízké ....
Kytarista Hans je pod šťastnou hvězdou .... jde za svými sny a příliš nesleduje, koho na své cestě zanechává za sebou ....
.... zatímco moje kytara tiše pláče ...
Toto zazní v závěru knihy .... a Hans se konečně zamýšlí proč zůstává osamocen .... a zda v životě pouze nebral, ale i dával ....
Já dávám 3,5 hvězdiček - a tu půlku přidávám za vzpomínky na hudební tvorbu uvedených let .... a výborného kytaristu Jimi Hendrixe ....
Autorčiny knihy mám ráda,styl psaní není úplně tradiční,ale je to trošku jako byste poslouchali příběh kluka od vedle.Je to důvěrně známé, myšlenkové pochody postav ,díky kterým se děj posunuje dopředu jsou jako vaše vlastní.Jsou zde velmi dobře vystižené opakující se vzorce chování, které nás zacyklují v určitých vztazích a nedovolí nám se posunout.Autorka poukazuje na důležitost vymanění se z tohoto bludného kruhu, protože nikdy není pozdě.
Souhlasim s komentářem Květ, bez atmosféry a čehokoliv, čím by mě kniha přitahovala. Nedočetla jsem.
Knizka se mi moc libila a cetla se mi uplne sama. Mam strasne rada knizky s tematikou “obycejneho lidskeho zivota za minuleho rezimu” :) jak rekla kamaradka, kdyz mi knizku pujcovala - bavilo me, jak je mi hlavni hrdina sympatickej, pak se zas choval jako blbec, a pak mi byl zas sympatickej :)) tak podobny pocity jsem mela ja! Kazdopadne hrozne se mi libil styl vzpominani (dve postavy spolu mluvi a do toho je vsunut pribeh, co se stal drive). Doporucuju. Urcite stoji za preceni!
Když pominu milostné avantýry hlavní postavy, kterých zde bylo až nad rámec mého chápání (i když možná v této branži asi nic neobvyklého), tak se mně kniha líbila. Anotace je tentokrát pravdivá. Kniha je o snech. O snech o svobodě. Většina z nás, kdo v té době žil, je měla. Menšina je uskutečnila. Ta cena za to uskutečnění byla opravdu vysoká. Možná proto, že jsem patřila k té snící většině pro kterou byla ta cena nepřekonatelná, se mně kniha líbila.
Bohužel s touto knížkou jsem se dost natrápila, nedokázala mě oslovit. Děj klouzal po povrchu, nedokázal vzbudit větší emoce, dialogy mi přišly šroubované, nepřirozené, opakující se... Román má přes pět set stránek, jestli mě bavila polovina, je to možná i moc....
Námět je sice dobrý, ale paní autorka asi nutně potřebovala zaplnit více než 500 stran, a tak občas čteme porno, občas červenou knihovnu, jindy zase detektivku. O muzice je v knížce odhadem tak 200 stran, které by měla mít, aby čtenáře opravdu bavila. Kdyby se nejmenovala Hendrixova kytara (o kterou v textu ani moc nejde), ale třeba Příběhy Honzy Potočného, tak si ji určitě nekoupím.
To jsem se zase jednou nechala napálit.Nalákal mě samozřejmě Hendrix v názvu a zaradovala se že mám dobrý tip na dárek.Bohužel hudby je tam malounko, většina se motá kolem věčných sexuálních úletů hlavní postavy a vztahových propletenců.Mám obavy že jako dárek kniha zamýšleného obdarovaného nepotěší ale zase větší část mužských čtenářů hodnotí kladně,možná jsem až moc přísná.Tři hvězdičky dávám za povedené realistické přiblížení života v socialismu. Prospělo by zredukovat text na polovinu, takhle jsem se tešila až tu nudnou četbu budu mít za sebou.
Mně se to líbilo, dobře, čtivé, má to spád, výborně propojení fikce s realitou, s odkazem na skutečné postavy.
Hudebnik nejsem, moc hudbe nerozumi a o zpevu nemluve. A je pravda,ze o hloubce a detailech hudebni sceny to neni,coz ovsem tolik nevadi. Zajimavosti,aleson pro mne,tam bylo dosti..Pekny,ctivy pribeh plny zvratu. Kdo by to byl rekl,do toho nase českeho Honzy...
P.s.pani Dubske tleskam,pac dost trefne vystihla zenske myslenkove pochody..vestsinou tedy destruktivni..
Což o to, je to napsáno poutavě, čtivě. Nicméně nic hlubokého od knihy nečekejte. Téměř celou dobu, co jsem knížku četla, mi to přišlo jako nějaká další verze pohádky Kterak Honza ke štěstí ve světě přišel. A buchty tam byly pouze v jiné podobě :-)
Přitom téma skvělé, o kytarách a vůbec kapelách by se člověk mohl dozvědět i víc a Honzovy avantýry tam nemusely zabírat až tolik místa.
Ale prostě bigbít.
Námět sám o sobě by byl atraktivní – šedesátá léta, muzika, revolta, vlasy, problémy s autoritami, později normalizace, emigrace… Jenže to všechno už bylo zpracováno mnohokrát a autor musí být dost invenční, aby se mu to podařilo uchopit originálně. Není každý Petr Šabach nebo Vlasta Třešňák. Kniha by na to potenciál měla, stačilo by rozvinout některé méně obvyklé motivy, třeba protagonistovy německé kořeny nebo regionální zakotvení na Ostravsku, styky s Polskem… Zajímavé by bylo použít i několik perspektiv, pohlédnout na věc např. ze strany Honzových spoluhráčů, rodinných příslušníků, žen, dětí… Takhle vše vidíme jen jeho optikou, zpočátku mladistvě sympatickou, postupně už jen sebestřednou a čím dál protivnější. V druhé části se kniha překlápí víceméně do popisu jeho avantýr, vztahů, rozchodů, až se čtenář ve všech těch ženských jménech pomalu nevyzná (divím se, že autorce vůbec stačil kalendář) a nemá daleko k tomu, aby začal řádky přeskakovat. Dvě hvězdičky dávám autorce za snahu a pracovitost, snad i za upřímnost (to je pro mě i v literatuře pořád cennější než rádoby postmoderní póza), ale je mi líto, že z tématu nevytěžila víc.
Příběh rockera z generace mých rodičů se mi líbil a tak bez rozpaků dávám všechny hvězdy. Asi nemá smysl se tady příliš rozepisovat, protože jeho osudy jsou živým dějepisem druhé poloviny dvacátého století a prvních let třetího tisíciletí. Část jsem prožil, byť s jiným úhlem pohledu na svět kolem sebe, a právě o tu možnost konfrontace s osobním prožitkem to pro mě bylo ještě zajímavější.
Kniha plná snů a hudby. Bohužel také plná Československa, kdy rozhodně nebylo jednoduché si plnit své sny. Hlavní hrdina Honza nás provede od šedesátých let až do současnosti. Ukáže nám, jak silná může být hudba i touha ji hrát a provedena nás vývojem naší země se vším, jak to tady chodilo.
Tahle kniha měla velký potenciál, téma, které mě zajímá (život v Československu), až po hudbu, kterou miluji. Bohužel, nadšení se u mě nekoná.
Ze začátku mě kniha bavila – život a hudební scéna šedesátých a sedmdesátých let v Československu. Mladý rebel Honza nás provázel svým životem a bylo to super, bohužel zhruba někde od 170 strany se to pro mě zlomilo, nebyly tu žádné velké zvraty, nechtělo se mi vracet ke čtení.
Celkově se to celé zvrhlo do manželské poradny a červené knihovny a téma možné nevěry rozebírané na x stránkách mě skutečně nebavilo. Navíc byl Honza opravdu dobrý, všechno mu až neskutečně vycházelo a tím mě neskutečně štval a byl mi celou druhou polovinu knihy značně nesympatický.
Myslím, že kdyby se ubrala polovina stránek (kniha má přes 500 stran), trošku se to „probralo“, tak by to knize jen prospělo. Takhle jsem se při čtení až trápila.
Zaujala mě anotace a musím říct, že jsem se u knihy velmi bavil. Příběh Honzy se odehrává od jeho dětství až po stáří. V knize se setkáváme s důležitými okamžiky 20. století (normalizace, emigrace, komunismus).
Knihy Kateřiny Dubské mají pro mě zvláštní kouzlo už od doby, kdy vyšla její prvotina Člověk Gabriel. Ale není to čtení na jeden večer ani na dvě odpoledne, je to čtení, na které si musí najít čas a není to jenom proto, že je to kniha velkého objemu. Tolik informací, tolik věcí, které čtenář musí zpracovat. Kniha je průřezem československé historie, byť jen okrajově a částečně jen zrychleným pohledem, ale především je také o člověku samotném, o jeho životě, snech a touhách. Knihu jsem četla dlouho na můj vkus, místy jsem hlavního hrdinu proklínala, ale četla jsem dál a čekala jsem, jak se jeho postava vyvine. Přece není možné, aby na pěti stech stranách neproběhl nějaký vývoj. Stalo se a já dočítala se spokojeným pocitem.
Skvělý název, výborně napsaná anotace i pěkný přebal, to vše mě moc na knížku natěšilo... Ale místo pořádného rockového nářezu jsem v knize našla jen takový "socialistický popík", který neurazí, ale ani příliš nenadchne. Chyběly mi tam skutečné emoce...Je to takové více méně poklidné vyprávění, což je škoda, příběh měl mnohem větší potenciál (3/5).
Knížka mi dala zabrat ... skoro 2 měsíce. Chyběl mi spád, napětí, zvrat. Zkrátka "něco", co by mě donutilo číst rychleji. Poklidný příběh, ale proč ne? Asi i takové knížky lze číst, jen nejsem na odpočinkovou literaturu zvyklá.
Nicméně přesah má kniha velký - lidé se nemění a nikdo nikoho nepředělá. Lze jen přijmout a respektovat. :-)
(SPOILER) Je toho tolik, co bych chtěla říct a netuším z jakého konce začít. Do Honzy jsem se naprosto zamilovala. Ovšem není to láska bez záporů - mezi ně patří např. absence výraznějšího konfliktu. Drive, který od půlky knihy pozvolna opadá (na druhou stranu - takový je i život). Anotace je působivá, ale podle mě nevystihuje všechno, co kniha může nabídnout. Děj na mě občas působil jako přitažený za vlasy (věštkyně, psychologický řečičky v závěru). Místy trochu rušilo přeskakování v čase, ale přirozeně plynoucí vyprávění tu hořkost snadno spláchlo. Klady - ten příběh byl tak živý, že se mi odehrával před očima. Geniálně popsané prožitky a pocity všech druhů z knihy přímo vyvěraly! Autorka nenuceně a leckdy mrazivě vykreslovala život za socíku, nejen co se týká kulturní scény, ale hlavně ty mezilidské vztahy a poměry v tehdejší společnosti. Víc než cesta za svobodou mi to kolikrát přišlo jako velmi nenucené resumé dob minulých. Co vlastně pro Honzu byla svoboda, když po jistém čase vždycky nakonec žil / přežíval něčím svázaný i kdyby jen vlastním přesvědčením? Ve finále působil jako typickej chlap: "Hlavně chci mít klid." Přesto to bylo perfektně vykreslené. Nakonec jsem nad celým vyzněním a hlavně koncem musela chvíli přemýšlet. A ani po pár dnech, si nejsem jistá, že po té parádní jízdě jsem spokojená s tím, jak prostě příběh skončil. Možná jsem čekala ještě nějakou pecku na konci, možná to tak mělo být, protože život je takový. Ačkoli k tomu mám spoustu pindů, nemůžu jinak, než dát pět bodů protože kniha mě chytla někde za srdíčko. A to dobré knihy dělají.
Štítky knihy
sny dospívání normalizace (1969-1989) socialismus 90. léta 20. století svoboda emigrace hudebníci, muzikanti big beat české rományAutorovy další knížky
| 2013 |  Člověk Gabriel |
| 2015 |  Dcery |
| 2018 | Z kopce do kopce |
| 2016 | Malé zázraky |
| 2021 | Hendrixova kytara |
Četl jste ji někdo? Líbila se vám? Mně dala zabrat dva měsíce, četla se mi sice docela dobře, ale přerušovala jsem to a chvílemi mi přišla vyloženě plochá, potenciál dějové linky nevyužitý, autorčin jazyk velmi civilní, obyčejný. Chvílemi mi některé pasáže přišly až šroubované. Takový socialistický popík. Pumpaři od zlaté podkovy nebo Láska z pasáže.